ARCHIV

"otevřeno"

Sousedé a krajané nám neznámí

Svobodu projevu přitom máme u nás podle Ústavy velmi slušnou. Je ovšem něco jiného svoboda projevu a požadavek, aby určité texty mohly být publikovány. To je velmi složitá věc. Následující článek z roku 2001 je dokladem jedné části tohoto problému.

Jde o to: Od sametové revoluce jsem byl nejprve jako veřejný činitel (předseda strany LDS) a poté jako autor víceméně tabuizován. To znamená, že média mne pokud možno neznala. Ještě po letech jsem se doslechl, že podle interní redakční směrnice nesmím do jistého zpravodajského týdeníku psát, a dokonce, že ani on nemá psát o mně. Když jsem se v roce 2001 setkal v restauraci s jedním z redaktorů tohoto týdeníku, zeptal jsem se ho na to. Spráskl ruce - jak jsem si mohl něco takového vymyslet? A protože potřeboval článek o ellwagenském prohlášení Ackermann-Gemeinde, slíbil jsem mu, že mu článek napíšu a on mi přislíbil, že ho příští úterý otiskne. Dali jsme si na to ruku.

Protože se o sudetoněmeckých spolcích v Německu u nás dohromady nic neví, pojal jsem článek také jako informativní text.

Článek v slíbenou dobu nevyšel. Redaktor se mi omluvil, že musí nejprve dát text posoudit. Napsal mi: "…Vůči článku mám určité výhrady. Nikoli k problému, kterého se týká, ale k tomu, že většinu věcí jste napsal v poslední době už v lidovkách…". Zajímavé, článek obsahoval vesměs věci u nás neznámé, a tak bylo zřejmé, že jde o výmluvu. Dokonce primitivní - dala se vymyslet lepší Článek posléze publikován nebyl ale to, co jsem chtěl vědět ( zda jsem v onom týdeníku tabuizován), jsem se dozvěděl.

Není to v pořádku. Ví o tom urozený majitel onoho listu? Byl bych raději, kdyby řekli pravdu. Chápu, že nemusí publikovat všechno. Vzhledem ke svobodě projevu je ale pravda mnohem lepší než nejapná výmluva.

* * * *

ČLÁNEK ZE ZÁŘÍ 2001:

Současné česko-sudetoněmecké vztahy jsou velmi napjaté. A to, co o nich širší veřejnost ví, je pozoruhodně nesourodé. Víme o stycích vyhnaných jednotlivců a rodin s obcemi, odkud pocházeli. A co nad to jest, v tom máme obrovskou mezeru ve znalostech. Spočívá v domnění, že "nad" sudetoněmeckým jednotlivcem, občanem SRN dlí jakožto nejvyšší autorita revanšistický "landsmanšaft" (Sudetoněmecké krajanské sdružení - SL) - a o víc se nestaráme. Mnozí z nás si pak také představují, jak landsmanšaft pořádá své šiky k útoku proti České republice. Budeme-li toho o našich bývalých sudetoněmeckých krajanech vědět právě jen tolik, těžko se naše vztahy s nimi mohou zlepšit.

Sudetoněmecké krajanské sdružení není jedinou organizací sdružující sudetské Němce a nevzniklo ani jako první. Ostatně je na místě tyto hlavní spolky připomenout. Podmínky jejich vzniku naznačují, proč politika byla pouze jednou z oblastí, které se věnovaly. Po druhé světové válce totiž Němci vyhnaní z Československa nejenže byli roztroušeni po Německu (zdaleka nejvíc jich bylo v Bavorsku), ale jejich rozptýlení navíc sledovalo určité cíle. Americká okupační správa zpočátku vyhovovala požadavkům pražské vlády, nepovolovala politické sdružování vyhnaných Němců a snažila se vyhnance rozptýlit tak, aby se neshromáždili kolem větších měst. Bylo ovšem těžké zabránit ve sdružování lidem pocházejícím ze stejných oblastí. Od léta 1946 se formovala názorová seskupení, z nichž tři nejvýznamnější působí dodnes. Jsou to na sociální demokracií orientovaná Seliger Gemeinde, křesťanská Ackermann Gemeinde a nacionalisticky zaměřený Witikobund. V krušných dobách bezprostředně po válce byli sudetští Němci prodchnuti "revanšismem" - touhou vrátit se do ztraceného domova a "právo na vlast" znamenalo právo na návrat všech vyhnaných. Jak Seliger Gemeinde, tak Ackermann Gemeinde byly ovšem spolu s postupujícím časem v prosazování práva na vlast stále vstřícnější vůči pražské vládě. Ale o tom dále.

V této souvislosti nelze opomenout rok 1948, který byl tragický pro Československo a dobrý pro sudetské Němce. Tehdy totiž přestal platit zákaz politického sdružování. Spolu s tím začalo vznikat Sudetoněmecké krajanské sdružení, jehož členové směli mít jakoukoli politickou nebo církevní příslušnost. Členstvo Sudetoněmeckého krajanského sdružení dosáhlo už v roce 1950 počtu sta tisíc. V roce 1955 vznikla pak Sudetoněmecká rada, která sloužila ke komunikaci sudetských Němců se zahraničím. Tento úkol zastává dodnes. Tak tomu bylo v Německu. Němci, kteří po odsunu zůstali u nás (bylo jich údajně přes 150 tisíc) byli bezprávní, protože až na výjimky neměli československé státní občanství; to obdrželi teprve v roce 1953, nikoli však statut národnostní menšiny.

Nezabýváme se tu historií sudetoněmeckých spolků. Ale na základě toho, co bylo uvedeno, můžeme pochopit, proč představy o sudetském Němci podléhajícímu diktátu Krajanského sdružení neodpovídají skutečnosti. Během čtyř desetiletí po roce 1948 se sudetoněmecké spolky zvolna vyvíjely směrem, který nebyl zcela jednotný a tento vývoj se podstatně urychlil po roce 1989. To, co dnes mezi sudetskými Němci panuje, lze nazvat jednotou jen v zcela základních otázkách. Jinak tu právě nyní panuje bitevní vřava. Je to pochopitelné. Spolu s ubíhajícími léty je stále zřejmější, že ve snaze dosáhnout odškodnění za tzv. odsun Němců "šlo o nespravedlnost…o mstu založenou na etnickém přístupu" (Václav Havel letos 6. září), se sudetoněmeckým spolkům za celou tu dobu nepodařilo dosáhnout nějakého úspěchu, dokonce ani přimět českou vládu k dialogu. Benešovy dekrety, založené na nacionalistických principech kolektivní viny, zůstávají v platnosti. Je takřka nepochybné, že původní (padesátileté) zásady Sudetoněmeckého krajanského sdružení jsou v nových podmínkách dílem nepostačující, dílem zastaralé.

Zmínil jsem se o "vřavě". Vyvolalo ji "ellwagenské" Prohlášení valného shromáždění Ackermann-Gemeinde k německo české diskusi z 24. června letošního roku. Pokud by u nás bylo celé publikováno, vyvolalo by asi u mnoha čtenářů překvapení. Je koncipováno v pokorném křesťanském, takřka křesťansko duchovním tónu, vítá zahájení odškodnění českým obětem nucených prací a zdůrazňuje důležitost toho, "aby i v budoucnu zůstalo v Německu trvalým úkolem vyrovnávání se zločinnou ideologií nacistického režimu." Zjišťuje, že před vstupem České republiky nastává vhodná doba ke vzájemnému usmíření. Přiznává, že také sudetští Němci se "v důsledku fatálně chybného hodnocení vývoje v hitlerovském Německu aktivně zúčastnili rozbití Československa a následujícího útisku českého národa. Prosí o odpuštění pro ty, kteří se přitom osobně provinili."

Ackermann-Gemeinde apeluje na český národ, aby se "důrazněji vypořádal s bezprávím kolektivního zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání sudetských Němců a aby vzal na vědomí plnou váhu aktů bezpráví." Reprezentanti českého národa by se měli distancovat od dřívějšího legislativního bezprávní a konstatovat neplatnost příslušných prezidentských dekretů pro přítomnost a budoucnost." Česká strana by dále měla pomoci těm Němcům, kteří se chtějí vrátit "do země svého původu", přičemž s těmi Němci, "kteří zůstali ve vlasti, by měla … jednat jako se svými zcela rovnoprávnými občany a měla by je podporovat při ochraně jejich identity." Z české strany je zapotřebí dobré vůle. Znamením dobré vůle by bylo například poskytnutí humanitárních dávek nuceně nasazeným z řad sudetských Němců.

Ackermann-Gemeinde vyzývá ve svém usnesení z 24. června "všechny sudetské Němce a všechny Čechy k diskusi o urovnání přetrvávajících konfliktů."

Toto prohlášení působilo jako rozbuška. Bavorská organizace Sudetoněmeckého krajanského sdružení proti němu minulý měsíc veřejně protestovala a zdůraznila, že jednání Ackermann-Gemeinde může být vykládáno jako podpora legalizace genocidy.

Ve sporu mezi bavorskou organizací Krajanského sdružení a Ackermann-Gemeinde jde především o to, že Ackermann-Gemeinde podle bavorské organizace SL nedbá významné zásady, na níž se usneslo Sudetoněmecké krajanské sdružení. Podle této zásady nelze souhlasit s přijetím České republiky do Evropské unie, dokud nebudou zrušeny tzv. Benešovy dekrety a amnestijní zákon z roku 1946. Naopak Ackermann-Gemeinde prý přejímá teze české politické ideologie, podle níž "je tato genocida výlučně problém minulosti".

Ackermann-Gemeinde si tento výpad nenechala líbit a veřejně odpověděla tím, že zopakovala hlavní teze svého prohlášení z 24. června, přičemž označila prohlášení bavorské organizace Krajanského sdružení za pouhý pokus diskreditovat rozvážnou politiku Ackermann-Gemeinde.

Takže z toho všeho můžeme mít radost a potěšení. Nepřítel je závažným způsobem znesvářen. Opravdu, je to pro Čechy příznivé; chápeme-li své vyhnané krajany jako nepřátele, nepochybně. V tom však vězí celý problém: proč vlastně mají být našimi nepřáteli lidé, kteří nadto přísluší do generace, která byla pražskou vládou vyhnáni z domova v dětském nebo mladistvém věku? Nová stanoviska na straně sudetských Němců by naopak měla být naší politice pobídkou, aby změnila konfrontační kurs proti sudetským Němcům a vzala si ponaučení z postoje Ackermann-Gemeinde, která "podává všem ruku na usmířenou a pracuje dále na rozvíjení česko-německého přátelství." Je tak těžké potlačit zlobu - zvláště vůči těm, kterým jsme ublížili?

A něco velmi důležitého si můžeme vzít také z protestu bavorského Sudetoněmeckého krajanského sdružení: že tzv. Benešovy dekrety měly být už dávno pro svou protidemokratičnost a kolektivní pomstychtivost zrušeny…

E.M.