ARCHIV

"otevřeno"

Otevřený dopis panu Jiřímu Pehe

Vážený pane Pehe,
považuji Váš článek Kdo měl dělat revoluci za významný; a to v záporném slova smyslu. Vystavěl jste ho na zásadách, které by se podle mého mínění neměly v seriozním textu používat. Dovolím si na ně upozornit.

Začínáte svůj text větou, že po bitvě je každý generálem. Odmyslíme-li si okolnost, že sametová revoluce bylo vše jiné než bitva, dospějeme k závěru, že tímto způsobem bychom mohli znehodnotit jakékoli posuzování toho, co se stalo v minulosti - nedávné i hodně vzdálené. Historici - a nejen oni - hodnotí události, které jsou "uzavřené" (někdy i staletí), a váží mimo jiné důsledky, ke kterým tyto události přispěly. Od sametové revoluce uplynulo teprve 15 let a je nepochybné, že ovlivnila náš dnešní život. Pluralismus u nás konečně dospěl tak daleko, že se kromě oficiózních pajánů o17. listopadu a o tom, co mu předcházelo i co následovalo, uplatňovaly rovněž názory kritické. Má na ně právo každý z nás. Pochybuji, že byste tuto samozřejmost popíral.

Proč jste však na kritické názory uplatnil princip kolektivní viny? Kritické argumenty týkající se listopadu 1989 jsou různé, některé kvalifikované, některé oprávněné, ale přehnané, jiné se s historickou skutečností míjejí. Vy jste je všechny smetl na jednu hromadu:

"Dnes se hrstce bývalých disidentů, kteří se díky své předešlé odvaze ocitli najednou v historické roli nové politické elity, vyčítá, že nezakázali KSČ, nerozpustili tu či onu represivní složku bývalého režimu, nebo že neusilovali o výraznější právní diskontinuitu. Mělo SE prý postupovat méně sametověji." A v podobném tónu Váš text pokračuje

Podle mého názoru postupujete podle oficiózních výkladů a jakékoli kritické pohledy považujete nejen za nelegitimní, ale také za příliš pozdní, dodatečné.Ani jedno není pravda.

S ironií píšete: "Dozvěděli jsme se též, že disidenti nebyli pořádně připraveni na převzetí moci, že neměli žádný plán…" Jistě, dozvěděli jsme se to - hlavně od disidentů, kteří se tím takřka chlubí. Proti tomu se prof. Komárek v Českém rozhlase 6 neobyčejně podivoval nad tím, že disent nebyl připraven na převrat: co ti lidé předtím, když se rozkládal sovětský blok, dělali? K této otázce se vrátím. Vaše argumentace, že disidenti "neusilovali programově o moc (.… ) a že se najednou ocitli v situaci, kdy s nimi komunisté vyjednávali o předání moci", je neúplná. Pokud jde o individuální, osobní moc, vyplývá ze svědectví pravé ruky Václava Havla Alexandra Vondry, že mnozí disidenti o moc pro sebe usilovali:" … po 17. listopadu nastal boj vlků. Byl to boj o svá místa na slunci a to tehdy byla doména chlapů…".

K tomu, proč se "smečka vlků" málo starala o to, že se hroutí komunistický stát a že je třeba v této situaci racionálně, plánovitě postupovat, je nutné znát základní fakta. K nim patří i fakta o Demokratické iniciativě.Mlčí se o ní, ale nevěřím, že byste o DI nevěděl, vždyť dokonce o ní už hovoří Václav Havel. Někdy se mu daří poněkud skrýt nenávist, kterou k nám cítí, nicméně vše, co dosud řekl o Demokratické iniciativě, byly čisté fabulace. Jak to tedy bylo s Václavem Havlem a Demokratickou iniciativou?

Demokratická iniciativa vznikla v druhém pololetí roku 1987 jako opoziční aktivita s vysloveně politickým zaměřením. Od července 1989 požadovala vytvoření koordinačního výboru československé demokratické opozice, jehož úkolem by především bylo připravit převzetí moci. Jenže to odmítala celá ostatní "alternativní komunita statečných lidí, kteří upozorňovali na prohnilost normalizačního režimu" (především Charta 77 a Václav Havel). Náš program nebyl v souladu se zdržováním rozpadu státní moci a s plánovanou demonstrací 10. prosince. My jsme zůstali bez spojenců, nicméně posléze přece jen jsme jako jediní ještě před 17. listopadem učinili politický čin. 11. listopadu jsme požádali, aby nás ministerstvo vnitra zaregistrovalo jako nezávislou politickou stranu mimo Národní frontu. StB k nám pociťovalo takový respekt, že 19. listopadu, když se zakládalo Občanské fórum, drželo celé předsednictvo DI ve vazbě. My jsme se přece jen stali členy Občanského fóra, ale nepomohlo nám to. Žádali jsme, aby vedoucí funkcionáři strany a státních orgánů nesli odpovědnost za stav země, a mocné OF už jen z toho důvodu izolovalo Demokratickou iniciativu od politického a mocenského dění.

Demokratická iniciativa v době kolem 17. listopadu vystupovala jako alternativa "alternativní komunity", žádala rychlé posilování lidového hnutí a přípravu na převrat. Stálo by za to všimnout si, že Václav Havel se dokonce odvážil srovnat Demokratickou iniciativu s reformně komunistickou Obrodou. Tak nás dosud nemá rád. Například se mu nelíbilo a nelíbí, že Bohumil Doležal a já jsme po prvních svobodných volbách protestovali proti tomu, že předsedou vlády se stal Marián Čalfa. Třeba pak zjistíte, že Vaše odmítání tvrdšího postupu je paušální. My jsme postup proti komunistické straně už tehdy odlišovali od chování k spoluobčanům-komunistům, jak o tom svědčí úryvek z parlamentního projevu Bohumila Doležala při jednání o důvěře vládě OF po prvních svobodných volbách:

"Nemyslíme si, že bychom se měli vrátit ke kádrování a ignorovat dobrou vůli všech, kteří se chtějí zapojit do procesu politické a hospodářské obnovy naší země. Domníváme se pouze, že politických a odborných zkušeností například pánů Čalfy a Vacka by bylo možno využít i méně riskantním způsobem, než tím, že se jim svěří tak exponované státní funkce v době, kdy jde v pravém smyslu o všechno."

Chceme-li posuzovat sametovou revoluci, měli bychom si být vědomi základních faktů a souvislostí. To platí pro každého a jistě také pro Vás.

Emanuel Mandler, bývalý předseda nezávislé politické strany Demokratická iniciativa