ARCHIV

"otevřeno"

Normální Grebeníček

Nesluší se chlubit se tím, jak byl kdo z nás před léty chytrý. Ale neměli jsme v roce 1989 všichni mlhu před očima jako mnohé dnes vážené osobnosti. Ty dnes upřímně vzpomínají na to, jak si 17. listopadu nedovedly představit, že po patnácti letech budou mít komunisté, aniž se "reformovali", dvacetiprocentní preference a budou de facto "normální" parlamentní stranou. Vida a někteří z nás si to tehdy dovedli představit - přirozeně odmyslíme-li si detaily. Sledoval jsem bezmocně politiku Občanského fóra a Václava Havla a věděl jsem, že otevírají komunistům dlážděnou cestu do budoucí společnosti. Myslím, že v krátkém textu Miloš Hübner pregnantně vyložil, oč šlo a jde: " Ono totiž z logiky událostí nebylo možné komunistům říci: na půl roku s vámi vytvoříme ´vládu národního porozumění´, naučíme se od vás řídit státní správu, využijeme politických služeb Mariána Čalfy a teprve potom se začneme chovat ke KSČM s pohrdáním jako k dědičce totalitního myšlení a totalitních praktik. Výsledkem je, že strana, která nezpřetrhala politické a organizační svazky s předlistopadovou KSČ, pomalu směřuje s využitím neschopnosti ČSSD a celkové pokleslosti politické kultury k postavení dominantní levicové strany."

Kdo měl v listopadu 1989 a v době bezprostředně následující mlhu před očima? Především ti, kteří vytvářeli budoucí politickou strukturu země. Mysleli si totiž, že dominantní politickou stranou zůstane anarchisticky rozkodrcané Občanské fórum (později OH), které s pomocí "opoziční" KSČ a Národní fronty, nesoucí neklamnou komunistickou pečeť, vytvoří demokratickou politickou strukturu země. Není příliš divné, že současné česká politická scéna vypadá spíš jako aréna, když vznikla z takových základů.

A je třeba vidět postavení českých komunistů v souvislosti s touto pozoruhodnou arénou. Opravdu nikdo - a sebe z toho nevyjímám - si v roce 1989 neuměl představit, že šéf komunistické strany, která nikdy nepřiznala svou vinu za totalitní zločiny, bude za patnáct let hovořit na slavnostním parlamentním shromáždění k památce 17. listopadu 1989. Že bude chválit předlistopadové poměry, kdy lidé "docela obyčejně žili, pracovali, vychovávali děti, a uskutečňovali své sny", a to na rozdíl od reality polistopadové, v níž "pravda a láska skončily kádrováním a kriminalizováním živých a mrtvých".

Mluvit tak zřejmě může a nikdo z nás proti tomu nemůže udělat víc, než poslanci, kteří při Grebeníčkově projevu odešli z jednací síně. Jak bychom také mohli něco dělat, když parlamentní politické strany se úpěnlivě snaží vytvořit situaci, v níž by měl Grebeníček pravdu? Jeho vystoupení samo o sobě je nehoráznost a to, co říkal, jak by smet. Jenže nedává mu poněkud za pravdu předseda politické strany, který v odvetu za porážku při voleb do senátu chce senát zrušit? A když opoziční strana nemá proti vládě (a komunistům) jinou zbraň než negaci?

Nemyslím, že situaci zlepší snaha s komunisty "nemluvit". Naopak, je třeba hovořit s nimi a vysvětlovat jim, čím se podstatně liší situace dnešní a tehdejší, kdy oni vládli.

Liší se tím, že kdežto dnes žijeme ve svobodném státě (s obrovskými postkomunistickými potížemi), nejpozději od února 1948 až do 17. listopadu bylo Československo polokolonií Kremlu, součástí totalitního sovětského impéria. Jaké sny mohli lidé uskutečňovat od 60. let, kdy ustaly nejhorší státní zločiny? Že pojedou na chalupu a udělají novou fasádu? Ani vládcové nemohli mít skutečné (státní) sny. Museli dělat to, co dostali přikázáno z Moskvy. Byl to nenormální stav, nenormální stát, udržovaný pouze příkazy ze sovětského komunistického ústředí. Lidé ovšem žili "docela obyčejně", noviny psaly rovněž docela obyčejně, podle toho, jak měly přikázáno. Od čeho by byla cenzura? Obchody prodávaly docela obyčejné zboží - jiné v té grebeníčkovsky rajské době nebylo. Lidská pasivita, kterou zasela tato nenormální doba, těžce poznamenala postkomunistickou Českou republiku a soudruh Grebeníček by se asi neměl tolik chlubit, že oni, komunisté, vytvářeli situaci, která dodnes škodí nám všem.

Komunisté mluví. Dokonce na oslavě své porážky. My bychom s nimi také měli mluvit a připomínat jim nejen hrdelní zločiny jejich státu, ale také docela obyčejné vládnutí v době reálného socialismu. Jak by asi reagovalo tehdejší Federální shromáždění a kremelští vládcové na projev poslance, který by komunistický stát označil za vazalský, odpudivý a protivící se lidské přirozenosti?

Nebojme se v této souvislosti říci a dokažme svou občanskou aktivitou, že náš prezident se mýlí, když říká, že komunismus "tvoří i dnes část naší současné identity". Život národa za komunismu vzal ovšem za vlastní některé přežitky, které jsou částí naší současné identity a kazí ji. Ale vzniká občanská společnost a čím dříve se podaří odstranit rezidua komunistické éry, tím bude česká národní identita demokratičtější.

E.M. MFDNES 20. 11. 2004