ARCHIV

"otevřeno"

Úmrtí mírotvorce

Arafat podepsal v roce 1993 mír s Izraelem, ale o sedm let později zmařil mírový plán výhodný pro OOP, a přivodil tím radikalizaci palestinské i izraelské politiky. Je to zvláštní druh rozporu mezi mírumilovností a terorem. Arafat zahájil intifádu na Západním břehu a v Gaze a v roce 1990 podpořil invazi Sadama Husajna do Kuvajtu. Spolu s Rabinem a Peronem obdržel Nobelovu cenu míru. Jaké tajemství v sobě skrývala tato osobnost?

Jsou na to různé názory. Tak mluvčí Ariela Šarona se o Jásiru Arafatovi nevyjádřil právě uctivě. Prohlásil: "Arafat nebude pohřben v Jeruzalémě, stejně jako Usáma bin Ládin nebude pohřben na americkém vojenském hřbitově v Arlingtonu." Pravděpodobně většina z nás chápe takové srovnání jako nepatřičné.

Jenomže nepatřičné není. Mezi Usámem bin Ládinem a Arafátem je rozdíl, ale jen v druhu a odůvodňování terorismu. Usáma bin Ládin chce útočit proti všem bezvěrcům, konkrétně proti židům a křesťanům, kdežto Jásir Arafat chtěl smést z povrchu zemského pouze židovský stát (na počátek). Z toho vyplývá druhá rozdílnost: kdežto bin Ládin proklamuje záhubu pohanů jako takových, Arafat se bez evropských pohanů neobešel, protože evropské instituce pomocí různých vzdělávacích a dalších lidumilných programů sypaly peníze pro jeho Al Fatáh, Hamás a další teroristické organizace.

Nasnadě je tedy třetí odlišnost. Kdežto Usáma bin Ládin se prezentuje jako blahodárný všeobecný terorista ve službách Alláhových, Arafat byl kromě teroristy rovněž mírotvorce. Svou janusovskou tvář pokrytou mírovým pokrytectvím měl neustále nalíčenou na Evropu, ale když toho bylo třeba, neváhal ji předvést celému světu. Druhou, teroristickou, silně agresivní tvář (intifáda, džihád, nevídaná vlna sebevražedných atentátů) schovával před světem a ukazoval ji neustále svému lidu. Vychovával ho k nehynoucí nenávisti vůči Izraeli, proti všemu židovskému a proti každému, kdo chápe Izrael jako demokratický stát (to znamená hlavně proti Spojeným státům).

Teroristická osobnost Jásira Arafata, maskovaná imitací mírového úsilí, měla svou odezvu. To je ovšem jiná věc, nicméně je zapotřebí připomenout, že Evropa nechtěla a nechce vidět onen základní, teroristický rys Arafatovi osobnosti a některé důležité evropské státy skrytě, ale i otevřeně palestinský terorismus podporovaly. Vše vyvrcholilo Arafatovým umíráním. Velkého teroristu převezli málem se státnickými poctami do francouzské vojenské nemocnice a prezident Chirac mu projevoval své sympatie - dokonce ho navštívil v nemocnici. V souvislosti s tím, jak se francouzský prezident pohněvaně vyhnul setkání s představitelem dočasné irácké vlády, lze snadno sestrojit trojúhelník: bin Ládinovi teroristé - palestinští teroristé - francouzský prezident.

Na západní straně Atlantiku je to snad zřejmé, Evropě už připadalo Arafatovo umírání příliš dlouhé. Na jedné straně vzbuzoval soucit a do pozadí ustoupilo i nepříliš vyvinuté chápání, že jde o nebezpečného teroristu. Jako by umíral kdosi pro svět pozitivně významný. Na druhé straně si Francie udělala ostudu, zvláště když francouzská vojenská nemocnice vydávala zprávy o stavu Arafata ne podle skutečnosti, nýbrž podle pokynů z palestinské strany.

Dalo by se říci, že úmrtí Jásira Arafata se změnilo v sentimentální ostudu, jak by to bylo v řádu věci. Ale kdo se díval v den Arafatova úmrtí na hlavní televizní zpravodajství na ČT1, musel nabýt z obřadně nadneseného charakteru pořadu o Arafatovi zvláštního dojmu. Buď že Arafat je našim státníkem, anebo že Česko je součástí Hnutí pro osvobození Palestiny. Velký terorista je nejen na ČT1, ale i ve značné části dalších komentářů představován jako velká osobnost nejen Palestinců, ale i Evropanů.

Tak se už stává v obdobích, v nichž se připravují velké konflikty, že veřejnost vidí události a jejich protagonisty docela obráceně…

E.M. (Upravený článek z MfDNES 12. listopadu 2004)