ARCHIV

"otevřeno"

Začínáme být vlastenci

Ti starší z nás si jistě dobře vzpomínají na dobu po druhé světové válce. Na to, jak byl celý národ vlastenecký. Chtělo by se říci až do morku kosti. Co jen bylo možné počeštit, to se tehdy počeštilo. Z obecné školy se stala národní škola, bývalá hejtmanství byla nahrazena národními výbory a tak bychom mohli pokračovat. Hlavně ovšem byl počeštěn majetek. Z německého majetku se stal prostřednictvím národních správců majetek český (Němci z něho byli vyhnáni) a větší podniky jakýchkoli majitelů včetně českých byly znárodněny (zkonfiskovány). Všichni Češi až na drobné výjimky byli vlastenci. Nebylo to ovšem vlastenectví v Havlíčkově smyslu, vlastenectví rozumu a pilných rukou, nýbrž významná součást ideologie poválečné revoluce.

Po únoru 1948 vlastenectví české obyvatelstvo postupně přecházelo. Jak by ne, když údajně v zájmu národa bylo každému vše vyvlastněno a jakákoli řemeslná a živnostenská činnost zakázána. Přesto se česká společnost v roce 1968 ještě jednou k vlastenectví vzepjala a dokázala dokonce v týdnu po sovětské okupaci 21. srpna předvést opravdový vlastenecký odpor proti okupantům. Toto vlastenectví překazila velmi brzy česká politika. Husákovsko-jakešovská dezintegrace v následujících dvou desetiletí a pak postkomunismus vlastenectví nepřály; z původního národního vědomí po druhé světové válce zbyla nenávist vůči sudetským Němcům a strach, že by se Němci zmocnili svého původního majetku. A protože to nevypadá příliš libě (a ještě z mnoha dalších důvodů), se o tom raději nemá mluvit

V poslední době se naše politika různými způsoby začíná k vlastenectví vracet. Bodem zlomu byla dvě hlasování v Poslanecké sněmovně: vytvoření jakési obnovené Národní fronty jednomyslným souhlasem poslanců s tím, že navěky se nesmí měnit výsledky druhé světové války, a podruhé přijetím zákona, že "Edvard Beneš se zasloužil o stát". Toto vlastenectví je výlučně ideologické, jak to ostatně dosvědčují naše média. Mám na mysli jako příklady za mnohé dva pořady ČT1: o Hašlerovi a o Edvardu Benešovi (ten byl uveden o státním svátku 28. října). Pořad o Hašlerovi byl zajímavý už tím, že převzal prostě všechny Hašlerovy písničky, jak ony "nesmrtelné", z nichž většina zlidověla, tak zbývající, které se líbily pouze ve své době. Značná část z Hašlerových nesmrtelných písniček je sentimentální. A některé z těchto sentimentálních písní jsou věnovány Haškovu milovanému českému národu: "Až se ta písnička (česká) ztratí, pak už nic nebudem mít…".

Naplno se zmíněný pořad stal vlasteneckou ideologií, když v jeho polovině Zdeněk Mahler dovodil, že Hašlerovy vlastenecké písničky nejsou ani trochu sentimentální. Jako by dosavadní přemalovávání minulosti nestačilo, musí to odnést i Hašler. Součástí našeho dnešního vlastenectví je značná a nepřiznaná sentimentalita. Proč bychom si nezaplakali a nezastěžovali, jak je na nás svět zlý?

Pokud jde o slavnostní pořad o Edvardu Benešovi, je to záležitost z věcného hlediska málo pochopitelná. Celou hodinu divák sledoval povídání o obdivuhodných vlastnostech a drobných vadách Beneše-politika (a samozřejmě Beneše vlastence), ale o jeho činech samých se nedozvěděl skoro nic. Samozřejmě, že v takovém hodinovém pořadu nelze diváka zahltit fakty. Hovoří-li se však obecně o situaci, kterou způsobily určité události, nelze se faktům vyhnout. Například: z čeho se skládalo Československo, o jehož vytvoření se dr. Beneš podle autorů pořadu velice zasloužil. Mají pravdu, Edvard Beneš se zasloužil o vznik našeho prvního samostatného státu, ale o to víc je třeba o první republice povědět alespoň to nejzákladnější (státoprávní národ československý, demokratické zákony, nerovnoprávné postavení "menšin", potlačení samosprávy a přirozených práv německého obyvatelstva, faktické přidružení k Francii). Je neseriózní jakkoli potlačovat nebo omlouvat fatální Benešovo podlehnutí Stalinovi a právě tak jeho projekt poválečné revoluce, v jehož rámci se uskutečnilo nejen znárodnění průmyslu, ale i vyhnání Němců z českého pohraničí. Když historici (kteří dobře vědí, jak se věci mají), začnou povídat, že Edvard Beneš usiloval o to, aby se z "odsunu" Němců nestala etnická čistka, je to legrační; samotný "odsun" Němců, který Edvard Beneš mezinárodně prosadil, byla vzorová etnická čistka. Jak to udělat, aby etnická čistka nebyla etnickou čistkou? Naše média a mnozí naši historici to umějí.

Pomohou si (a to nejen v tomto případě) tím způsobem, že lidem vyprávějí, co se jim právě hodí. Naše politika tvrdí, že musíme udělat tlustou čáru za minulostí. Antonín Klimek, který přece musí moc dobře vědět, že jeho hlavní idylická tvrzení o dr. Benešovi a jeho politice, zcela odporují realitě, naopak říká, že když se pořádně nevyrovnáme s minulostí, pozná se to na chybách naší přítomnosti. A oficiálně to nevadí.

Přirozeně že vzniká otázka, může-li dnes opravdové české vlastenectví vůbec existovat. Proč by nemohlo? Museli bychom se odvrátit od vlasteneckého modelu Edvarda Beneše, který chtěl mít tuto zemi soběstačnou, odvrácenou a místy dokonce separovanou od ostatní Evropy. Dnešní vlastenectví by muselo počítat s českým národem jako se součástí integrující se Evropy -, i když je to tak těžké. Museli bychom si uvědomit, že jsme jeden závislý na druhém, a že tedy při snaze o vlastní prospěch nesmíme zapomínat na prospěch národní společnosti. A začít můžeme u minulosti. Její hrubé skreslování, jehož jsme dnes a denně svědky, vytváří v nás samých nenávist a zlobu a umocňuje nepřátelský vztah těch, jimž jsme ublížili (sudetští Němci). Naše vysoká parlamentní politika by v prospěch "národních zájmů" musela začít zmírňovat trapné vzájemné spory, které pohlcují její energii, a rychle začít šetřit národním majetkem, abychom nežili vysloveně na dluh. Celkem vzato by se o vlastenectví ani nemuselo příliš mluvit - už Havlíček přišel na to, že hubou se národní hodnoty nevytvářejí.

Skutečné vlastenectví je těžké, v dnešní době teprve. Slzavě se rozplývat blahem nad tím, co se v minulosti ne právě příliš povedlo, a co způsobuje dodnes problémy, to je samozřejmě lehčí.

E.M.