ARCHIV

"otevřeno"

O první Tváři

Tvář je fenomén šedesátých let. A jak už to bývá, pro ty, kteří tuto dobu nezažili, je pro pochopení těchto let mnoho věcí nejasných a těžko vysvětlitelných. Těžko třeba stručně popsat, jak totalitní systém Antonína Novotného postupně a rychle korodoval. Pamětníci o tom vědí své. Pro marxisty - a těch bylo bezpočtu - nastala pravá doba pro první pokusy o tzv. marxismus s lidskou tváří, tedy o liberalizaci komunismu. Všeobecně se předpokládalo, že není jiná možnost pro pozitivní myšlení, než v rámci marxismu. Jak to na IV. Sjezdu SČSS výstižně řekl pozdější předseda Svazu spisovatelů Eduard Goldstücker:

"Je třeba, aby odpovědní vedoucí naší kulturní politiky věděli, že všichni, kdo kritizujeme nedostatky…, snažíme se o to, aby naše společnost byla o to silnější, a to společnost socialistická, že mezi námi není prakticky - až na malé výjimky, které jsou všude a kterým se říká v politické terminologii patologický okraj - odpovědných lidí, kteří by nestáli na stanovisku …, že socialismus je dosud nejvhodnější dosud vymyšlený systém společenského zřízení…"

Takový byl marxisticky ideologický pohled na společnost a umění. Odpovídal mínění většiny spisovatelské obce a byl v souladu s postavením Svazu spisovatelů jako tzv. převodní páky (od politiky ÚV KSČ). Byl však v rozporu s potřebami doby. Komunisty zubožená společnost se nemohla zotavovat na základě marxistických pouček. Vyžadovala, aby se intelektuálové oprostili od marxistické ideologie a pokud možno od ideologie vůbec.

Hovoříme tu o Tváři. Tedy: doba byla zralá na časopis, který by byl co nejméně závislý na komunistických institucích. Já jsem si původně myslel, že takový časopis vznikne tím, že bude mít dobrou redakční radu. Že je to o hodně složitější, to jsem poznal, když jsem se stal spolupracovníkem Tváře.

Nikdy bych byl neřekl, že je možné, aby s časopisem byly takové problémy, jako byly s Tváří v jejím prvním ročníku (1964). Řízením časopisu byl pověřen jeden z mladých básníků, bratr spisovatele Petišky František Vinant. O řízení časopisu nevěděl zhola nic, ale byl to člověk vstřícný, hodný a řídil se tedy radami spolupracovníků. Většinou to byly rady navzájem si protiřečící a podle toho Tvář vypadala jako nevydařený studentský časopis. Jelikož však to byl časopis mladých básníků, měl společného jmenovatele: propagaci mladých básníků.

Většina lidí, kteří se pohybovali kolem Tváře neměla pochopení ani pro literaturu, ani pro společenskou činnost.. Našel jsem však tři, kteří měli vyhraněné představy a s nimiž jsem si dobře rozuměl. Jana Lopatku, Bohumila Doležala a Jana Nedvěda spojovalo přátelství, a už proto měli šanci se v časopise skutečně uplatnit. V roce 1964 si už rozdělovali oblasti působnosti. Doležal se věnoval poezii, Lopatka próze, přičemž oba vycházeli z kritiky antidogmatického, zejména květňáckého pojetí literatury a usilovali o hlubší porozumění literárním dílům. Pokud jde o Nedvěda, chystal se na funkci redakčního pracovníka. Měl k tomu potřebné předpoklady: jistou praxi v Literárních novinách, schopnost navazovat a udržovat kontakty - a v neposlední řadě také to, že tehdy ještě byl členem strany. To byla podmínka pro funkci šéfredaktora a Nedvědovi už koncem léta na Svazu spisovatelů neformálně sdělili, že s ním počítají jako s příštím šéfredaktorem Tváře.

Se svými novými přáteli jsem vedl dlouhé diskuse, přičemž hlavním bodem našich rozhovorů byla pochopitelně Tvář. Přidal se k nám vzdělaný katolický filozof Jiří Němec a společně s ním jsme vytvořili představu časopisu, jehož cílem bude prezentování nezávislé literární kritiky, rozbor a posuzování hodnot, přičemž se redakce nesmí ohlížet na vnější tlaky.

Když byl v listopadu 1964 Jan Nedvěd jmenován šéfredaktorem Tváře, mohli jsme tyto své představy uskutečnit. Stalo se a bezprostředním výsledkem našeho snažení bylo, že Tvář od prvního čísla pobuřovala Svaz spisovatelů, mladé básníky a spoustu literátů. Časopis během několika málo čísel zbořil slušnou řádku literárních a zprostředkovaně i neliterárních mýtů. Co na tom, že Jan Lopatka svými citlivými, nezaujatými rozbory nové prózy spíše získával sympatie (přestože to byly rozbory nekonformní), když Bohumil Doležal podrobil hned v prvním čísle 2. ročníku nelítostné kritice hlavní básníky Května Šiktance a Šotolu ( ten byl prvním tajemníkem Svazu spisovatelů). V dalších číslech pokračoval v nezávislé kritice tvorby mladých básníků. I další autoři přispěli k tomu, že Tvář si svým nezávislým kriticismem vytvořila mocné protivníky: "květňáky", dogmatický časopis Plamen, a článkem Přemysla Blažíčka o katedrové vědě i čtyři vedoucí kateder na filozofické fakultě.

Nebylo tedy nelogické, že už v první polovině ročníku 1965 se redakce musela bránit proti útokům zvenčí. Hned po prvním čísle byl šéfredaktor předvolán na ideologické oddělení ÚV KSČ. Tím začalo Nedvědovo bludné putování na ÚV KSČ, ale především na vedení Svazu spisovatelů. Nedvěd o tom říká" "Byly mi kladeny různé záludné otázky, na které jsem nemohl odpovídat přímo, jak bych chtěl, nýbrž bylo nutné neustále kličkovat a něco zdůvodňovat. Šlo o takový interní zápas s cenzurou, který jsem musel vést, aby časopis mohl alespoň nějakou dobu vycházet.".

Zvláště silného protivníka jsme měli v mladé poezii. Pod ochrannými křídly SČSS se vyvíjela v opravdovou instituci, která se starala jen o to, aby se jejím "členům" dobře vedlo. Mladí básníci měli v zásadě bezkonfliktní názor na svět, společnou poetiku, systém hodnot a básnický instrumentář. Toto neposkvrněné mládí umožňovalo Svazu spisovatelů vytvářet iluzi, že napomáhá "mladým" při vzniku hodnot. Mladí básníci byl silný protivník.

Situace časopisu byla zoufalá a nebýt posil, určitě bychom první půlrok 2. ročníku nepřestáli. Jenomže posily dorazily jako mávnutím kouzelného proutku. Jiří Němec přivedl básníka Zbyňka Hejdu, s nímž jsme se během několika týdnů upřímně spřátelili, pro vstup do redakční rady jsme získali Ivana Wernische a Ladislava Hejdánka a posléze se sám od sebe přihlásil Václav Havel, dramatik, který už v roce 1963 se stal veřejnosti známým svou Zahradní slavností. Zaměření Tváře mu vyhovovalo a pro její záchranu vykonal mnoho práce. Do redakční rady tedy vstoupili členové Svazu spisovatelů a náš vydavatel ji musel - dokonce i při snaze změnit časopis k obrazu svému - brát vážně.

Čas mne nutí, abych přestal tam, kde bychom vlastně měli začít. Měli bychom hovořit o obsahu Tváře, o dvou podpisových peticích proti zákazu časopisu, akcích do té doby nebývalých, o nezávislé instituci, tzv.Aktivu mladých, kterou jsme vytvořili jako obranu proti Svazu spisovatelů, o tom, jak byla Tvář za pomoci progresivních literátů zakázána a pak znovu obnovena. Definitivně zakázána byla na počátku normalizace. Přijměte prosím to, co bylo řečeno, jako pouhý úvod do diskuse.

E.M.