ARCHIV

"otevřeno"

Nevhodnost rodu habsburského

Vztyčení sochy Františka Josefa I. Ve Františkových Lázních vyvolala ve veřejnosti podstatně menší odpor než by se dalo očekávat. Je to jistě tím, že dnešní produktivní generace znají Rakousko-Uhersko z literatury (hlavně ze Švejka), ne však z vlastní zkušenosti. Takový literární pohled na minulost bývá nejen plochý, ale také zbavený mnoha dobových nenávistí a vzteků. Tím, jak české země od roku 1918 procházely dramatickými změnami, lidé dnes nosí na srdci jiné starosti než to, že Česko vlastně vzniklo na troskách Rakouska Uherska.

Mezi českými intelektuály není moderní hlásit se právě k tomu - ke vzniku československého samostatného státu. Jsou mnohé důvody, které vedou přesto některé z nás (například právě autora těchto řádků) k tomu, že považují vznik Československa v roce 1918 za pozitivní hodnotu. To ovšem neznamená samo sebou negativní vztah ke všemu rakouskému (rakousko-uherskému) Až dosud se však s kladným hodnocením vzniku republiky rozumělo i odsouzení Rakouska-Uherska. Docela nedávno jsme si to mohli přečíst spolu s kritikou ministra zahraničí, který se spolu s Ottou Habsburským účastnil odhalení sochy Františka Josefa I. ve Františkových Lázních:

"Otto Habsburský nereprezentuje jen sebe a svého ´hodného´ dědečka, nýbrž určitý politický směr a tu část české historie, za kterou jsme - vedeni TGM - v 1918 udělali tečku. A Svoboda jako ministr navíc zastupuje stát, který se z této tečky zrodil a který je nositelem její státně-politické kontinuity. Naši předkové, kteří za tento stát bojovali a umírali, ti slavní i ti bezejmenní, by se asi podivili, a zajisté nejen nad slovy dojetí přítomných umělců nad ´starým dobrým Rakouskem´". (Petr Schnur v Právu 9. října)

V pravý čas tedy byla odhalena socha Františka Josefa I; v pravý čas, abychom se zamysleli a snažili se pochopit tento český, původně československý stát v pravých dějinných souvislostech. Neboť rakousko-uherská monarchie zdaleka nebyla jen říše, která v první světové válce bojovala proti západním mocnostem. Její demokratické uspořádání umožňovalo i slovanským národům rozvoj, který můžeme dnes pouze obdivovat. Jeho nejvýraznější část spadá právě do doby panování Františka Josefa I, kdy se rozvinula česká politika, kultura i průmysl. Pravda, poslední rakouský císař Karel byl liberálnější než jeho předchůdce, jenomže on nastoupil už za války a jistě věděl, že je prohraná. V každém případě opatření, která udělal (například amnestie pro Kramáře a Rašína, pokus ukončit válku atd.) svědčí o tom, že na rakousko-uherský stát se nelze dívat pouze jako na nepřítele.

Po roce 1918 převzala nová Československá republika rakouské zákonodárství i administrativu a mohla navázat na rakouské demokratické uspořádání státu. Bylo tedy a je dost důvodů k tomu, abychom pohled Josefa Švejka na rakousko-uherské mocnářství považovali, jak tomu opravdu je, za pohled daný logikou literárního díla. Pokud bychom jej přebírali jako pohled reálný, rakousko-uherskému mocnářství bychom ubližovali.

Byla by to škoda, když jsme spolu s rakouskou republikou členy EU a jistě je našim zájmem vycházet s ní co nejlépe.

E.M.