ARCHIV

"otevřeno"

Mluví se tedy s komunisty?

Není to tak dlouho, co se v Praze konal koncert s názvem "S komunisty se nemluví". Byl určen hlavně mladým lidem a svým způsobem byl docela úspěšný. Můžeme mu rozumět tak, že jde o nový pokus českých ideologických antikomunistů jak před veřejností, tak ve volených orgánech odhalit a znemožnit komunistickou stranu. Otázka je, jak může takový pokus dopadnout. Je snadné domyslet si, že nevalně. A není to jen otázka Parlamentu a ostatních volených orgánů. Jistě, ve Sněmovně i v Senátu vyžaduje každodenní provoz s komunisty "mluvit", protože jsou v Parlamentu zastoupeni, hlasují pro zákony nebo proti nim a někdy jsou jejich hlasy důležité..

A jak v běžném životě? Mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že vliv komunistů je rozpolcen na ústavní orgány na jedné straně a protikomunistickou každodennost na straně druhé. Komunistický vliv je celkový a velký v oblasti, v níž to nejméně očekáváme a jejíž charakter komunistům vyčítáme, v oblasti ideologie a idejí vůbec.

KSČM je jediná strana, která se nezřekla potupného dědictví české odrůdy stalinismu a přestože by tedy měla v jakési klatbě (všechny ostatní parlamentní strany toto dědictví slovně ostře odmítají), je ideově mnohem významnější, než se běžně má za to. Je to samozřejmě vina ostatních parlamentních stran. Když jsou tak ostře protistalinistické, neměly přibírat do proslulé národní jednoty (viz její vyvrcholení v jednomyslném hlasování Sněmovny v dubnu 2002) také KSČM a spolu s ní tak dokončit její přerod v docela "normální" stranu. Přesněji řečeno: absurdní nápad, že nesmíme dopustit likvidaci výsledků druhé světové války, na němž tato národní jednota stojí, podepřena nenávistí vůči sudetským Němcům, je přece propagován především komunisty. Komunistům by se nejvíc líbilo, kdyby se opravdu "výsledky druhé světové války" neměnily, vrátili jsme se do poválečných let a žili jsme stále ještě ve východním bloku (přirozeně se západními vymoženostmi). To zařídit nelze, a tak jsou rádi, že střední Evropa je taková, jaká je.

Když tedy náš Parlament, vláda i prezident upřímně přistoupili na ideologii dnes už především komunistickou, skládající se z neuvěřitelného množství levicových mýtů a mystifikací, jak lze od nich chtít, aby s komunisty nemluvili? Vliv komunistů nelze zmenšovat bez odstraňování těchto mýtů, jimiž je naše minulost zastřena. To je veliká práce nejen politická, ale i všeobecně kulturní.

To, co bylo řečeno, nevystihuje ještě celkový komunistický vliv.. Předsudky rázu sociálního a hospodářského, které uchováváme ve svém myšlení, jsou přece z doby předlistopadové a ještě dřívější. Byly zrozeny komunistickým uvažováním nebo aspoň jím poznamenány (úplná sociální rovnost - totální závistivost - , státní paternalismus -, povýšení plebejství na vysokou sociální hodnotu - nevraživost vůči Západu) a dnes brzdí rozvoj demokratického života. Vypořádání s nimi je o to těžší, že mnohá vládní rozhodnutí se o ně víceméně opírají.

Antikomunismus typu "S komunisty se nemluví" je krajně neúčinný. Je navíc politicky příliš jednoduchý. Není si vědom toho, že Evropu a tedy i nás postupně ohrožují neméně nebezpečné hrozby, než je komunismus. Se všemi těmito hrozbami se lze vyrovnat jen usilovnou a často nepříjemnou prací. Kromě jiného také prací duchovní.

E.M.