ARCHIV

"otevřeno"

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 4

Vstup do politického záhrobí 1

Psal jsem minule o tom, jak jsem se od ledna 1990 účastnil práce Federálního shromáždění jako poslanec kooptovaný Občanským fórem. Spolu s Bohumilem Doležalem jsme ovšem zastupovali Liberálně demokratickou stranu (Demokratickou iniciativu). V té době jsme již byli zaregistrováni jako politická strana. Nicméně ve volbách v červnu 1990 jsme oba ještě kandidovali za Občanské fórum. Samotné LDS, veřejnosti neznámé, by těžko získalo 5 % hlasů, kterých bylo zapotřebí pro zastoupení ve FS i v ČNR.

Skutečný parlament

Nové Federální shromáždění, zvolené po volbách v červnu 1990 bylo až na některé drobnosti skutečným parlamentem. Od "normálního" parlamentu se lišilo funkčním obdobím zkráceným na dva roky, početným předsednictvem se značnými pravomocemi a "federální" strukturou, to znamená dvěma stejně velkými komorami, což vedlo ke zdvojení parlamentních funkcionářů (předsedů výborů). V praxi to znamenalo, že existovaly stejné výbory sněmovny lidu a sněmovny národů (kupříkladu bezpečnostní, zahraniční, kulturně sociální a další), přičemž tyto výbory se scházely společně a jejich činnost řídili dva předsedové. Federální shromáždění tedy fungovalo podle ústavního zákona z dob reálného socialismu a na jeho těžkopádnosti to bylo vidět.

Každý poslanec byl členem parlamentního klubu strany, za kterou byl zvolen. My s Doležalem jsme byli členy poslaneckého klubu Občanského fóra, který byl z poslaneckých klubů zdaleka největší. V tomto volebním období, zkráceném na dva roky, federální i český parlament zcela ovládlo Občanské fórum. Ani Doležal, ani já jsme netušili, jaké nás v poslaneckém klubu Občanského fóra čekají patálie.

Ještě než nám byla představena nová vláda, představil nám Petr Kučera nového a významného člena. Tento nový člen, náš dobrý známý Jan Sokol, byl významný od samotného počátku proto, že Kučera jej tak představil. Řekl že Jan Sokol je specialista nejen na politika a filozofii, ale hlavně na morálku. Na morálku tehdy všichni dali, ničím jiným nemohl Kučera tolik Jana Sokola vychválit jako tím, že je specialista na morálku. Být na Sokolově místě, asi bych se i trochu styděl, ale jemu se zřejmě Kučerova charakteristika jeho osobnosti zdála přiměřená.

Hned na počátku parlamentní činnosti jsem se s Janem Sokolem dostal do poměrně ostrého sporu. Řádně zvolení, stálí a pracující poslanci Federálního shromáždění nemohli vystačit s dvoutisícikorunovou náhradou. Bylo třeba platy poslanců určit a uzákonit, což jsme mohli jen my, poslanci. To se stalo kamenem úrazu. Celé Federální shromáždění se rozdělilo na dva až tři tábory. První trval na tom, že poslanec musí mít příjmy odpovídající průměrnému platu československého občana (to byl malý tábor), druhý byl upejpavý, byl by chtěl větší platy, ale styděl se to říci, a třetí tvrdil, že poslanec, má-li být nezávislý, musí mít slušný plat. Dlužno dodat, že slušným platem včetně příplatků a náhrad se tenkrát rozumělo zhruba patnáct tisíc korun (co by tomu tak řekli dnešní poslanci?). Jan Sokol, věren své pověsti mimořádně morálního člověka, trval na tom, že poslanec má mít co nejnižší plat, já, odjakživa věrolomný, jsem stál za vyššími příjmy poslanců. Na klubu poslanců Občanského fóra jsme se o to dost přeli - bylo to ve velké zasedačce a vzhledem k našemu značnému počtu to vypadalo jako malý parlament (chodili jsme také řečnit na podium).

V celé té diskusi mne poprvé zaujal poslanec Hrušinský. Až do té doby jsem byl přesvědčen, že není schopen jiného projevu než "Jsem pro (proti)". Tentokrát bylo od počátku patrné, že tomu bude jinak. Byl rozčilený a dělal si neustále poznámky. Nějakou dobu zřejmě nevěděl, co si počít. Pak se rozhodl, přistoupil k řečnickému pultu a pronesl brilantní parlamentní projev. Byl samozřejmě o tom, jak je pro nezávislost poslance důležité, aby měl slušný plat. Byl to jeho jediný skutečný projev ve Federálním shromáždění, ale stál za to..

Výsledek celého hádání o platy přinesl pochopitelně vítězství zastáncům vyšších platů; nikde na světě si poslanci nepřiřknou hladové platy. Platy, které jsme si sami proti sobě vybojovali, nebyly ani zdaleka nejvyšší a s příjmy dnešních poslanců se nedají srovnávat. Ale dalo se s nimi žít.

Spor o platy poslanců předznamenal závažné konflikty, jichž jsme se spolu s Doležalem zúčastnili. To bylo na počátku, pak jsme měli čím dál tím méně možností do čehokoli mluvit.

První konflikt byl největší. Koneckonců ho způsobil Václav Benda, který si dal 26. června 1990 schůzku s šéfem ODA Bratinkou a se mnou a řekl, hoši teď se budou volit orgány Federálního shromáždění, pravice by přece měla vystoupit a dát o sobě vědět. Takhle to nemůžeme nechat. Já jsem si sice o české pravici myslel už tehdy své, ale právě tak jako Bratinka i já jsem souhlasil. Zatímco Benda s Bratinkou si vzali na starost připomínky ke složení výborů a předsednictva, já jsem slíbil, že v plénu řeknu něco k Dubčekovi, s nímž se opět všeobecně počítalo jako s předsedou Federálního shromáždění. Oba kolegové neprotestovali, ale zdálo se mi, že z mého nápadu nemají velkou radost.

Rozpravu o obsazení funkcí předsedy a místopředsedy Federálního shromáždění (volba se konala 27. června), předcházelo zasedání parlamentního klubu OF, na němž Petr Kučera přednesl jménem "politických sil" návrh na nominaci Alexandra Dubčeka do funkce předsedy Federálního shromáždění. Několik významných poslanců tento návrh podpořilo, ale ozvaly se i nesmělé připomínky. Pouze Bohumil Doležal měl připomínky zásadního charakteru. To samozřejmě na výsledku schůze nic neměnilo.

Já jsem sice na klubu OF také řekl své, ale hlavně jsem si připravil projev pro plénum FS. Ten projev možná nezní po těch letech právě elegantně. Ostatně neměl ani elegantní ohlas. Zde je hlavní část projevu:

Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové,

Volba předsedy a místopředsedy Federálního shromáždění je významnou součástí aktu, jímž se završují a také svým způsobem doplňují výsledky prvních svobodných voleb v této zemi. Za Liberálně demokratickou stranu považuji za potřebné se k tomu vyjádřit.

Po stránce vytváření politické struktury nejsou totiž výsledky voleb stoprocentně jednoznačné. Velké množství hlasů pro Občanské fórum i VPN jakožto pro všeobecně demokratická hnutí poněkud zamlžují rozdělení sympatií na levici, střed a pravici. Právě to je ovšem velmi důležité vzhledem k mimořádnému charakteru voleb: měly jednoznačně rozhodnout, vyhrají-li demokratické síly, nebo KSČ, strana, která se pouze převlékla stanovami a programem, ale ponechala si název, tradice i politiky spjaté s neblahou minulostí totalitářské strany.

Z tohoto hlediska není nevýznamné, že toto doplňování voleb, které se tu děje, se odehrává ve prospěch levice. Stačí přehlédnout funkcionáře Federálního shromáždění, které jsme volili. Ze sedmi předsedů výborů Sněmovny lidu je jeden komunista a 3 bývalí komunisté. Vím, že bývalé členství v politické straně nikoho jednoznačně neurčuje, já sám mám mezi bývalými komunisty přátele a chápu, že z titulu dřívějšího členství v KSČ nelze charakter, činnost a dílo politických osobností snižovat. Nechci to také dělat.

Zdá se mi tu ovšem pravý opak: jako by pro funkce ve Federálním shromáždění, pro funkce předsedů výborů i členů předsednictva bylo bývalé členství v KSČ předností. Dokladem toho je návrh politických sil na předsedu a 1. místopředsedu Federálního shromáždění. Oba jsou bývalí reformní komunisté.

Závažné a vůbec nejzávažnější je to v případě návrhu na funkci předsedy Federálního shromáždění. Tato významná ústavní funkce je důležitá po stránce faktické, mravní i symbolické. Co ztělesňuje, co symbolizuje politická osobnost Alexandra Dubčeka?

Politická osobnost Alexandra Dubček je ovšem, jak bylo řečeno, čestně spojena s minulými dvaceti léty útlaku, které houževnatě přestál. Především však ztělesňuje oficiální komunistickou politiku roku 1968, která usilovala ústupky a demokratizací systému udržet vylepšený komunismus v naší zemi. Byla to politika zajisté mnohem méně autoritativní než politika jeho předchůdců, nicméně byla taková, že on sám, Alexandr Dubček, mohl podepsat moskevské protokoly a posléze - ve funkci předsedy parlamentu - i výjimečné zákony. Ty otevřely cestu tzv. normalizaci a těžce poznamenaly celé období minulých dvaceti let. Jde tedy o politiku, na kterou demokratická politika dneška nemůže přece v žádném případě navazovat. (…)

Závěrem jsem se zeptal:

uvědomují si politické síly dostatečně, že pokračování "kulatého stolu" společně s komunisty a obsazování klíčových funkcí lidmi z vyslovené levice je krokem zpět proti výsledkům voleb? Uvědomují si, že by bylo naopak slušné - když již nic jiného - tedy alespoň respektovat existenci mnoha malých politických stran, kterým volební census zabránil zastoupení v parlamentu?

Teď, zde, dnes se doplňují a upravují výsledky voleb. Jde o první kroky, které jsou tak důležité. Zde se vytváří základ politické struktury na příští dva roky. Zde se rozhoduje, zda vznikne důvěra či nedůvěra k parlamentu jakožto k základní ústavní instituci parlamentní demokracie.

Z těchto důvodů my, poslanci Liberálně demokratické strany nemůžeme pro pana Alexandra Dubček hlasovat.

Kdybych si vymýšlel nejhalasnější provokaci, nemohla by se ani zdaleka rovnat tomu, co jsem provedl proslovením tohoto nevelkého projevu. Jako kdyby do Federálního shromáždění někdo hodil bombu. Poslanci ze všech klubů se hlásili o slovo, zdůrazňovali Dubčekovy nezměrné vlastenecké zásluhy a nezapomněli patřičně připomenout zlotřilost člověka, který se odvážil proti takovému vlastenci vystoupit. Když toto prohlašování po dosti dlouhé době skončilo, přistoupilo FS k tajné volbě. Vida! Ani myška se mne neodvážila zastat a nyní se zjistilo, že proti Dubčekovi hlasovalo přes šedesát poslanců.

Je pravděpodobné, že tento incident měl vliv na Dubčekovu rétoriku v příštích měsících (neustále mluvil o tom, jak vždy vše dobře myslel). Avšak ne pravděpodobné, nýbrž jisté je, že schůze poslaneckého klubu Občanského fóra, svolaná na příští den, měla mít na programu jako hlavní bod vyloučení Doležala a mě z klubu. Po stručném zahájení dostal slovo Jan Sokol, který pronesl dlouhý projev o /mém/ projevu. Sice mne ani jednou nejmenoval, ale proč taky? Ostří Sokolovy argumentace bylo namířeno proti negativismu a rozbíjení jednoty demokratických sil nevhodnými projevy. Ostatní poslanci na to slyšeli a jeden po druhém mne a Doležala odsuzovali, pravda s jistými výjimkami. Zdůrazňovali, že nemůžeme každý povídat to, co si myslíme, je třeba dodržovat disciplinu. Proto by bylo správné, abychom bylo z klubu poslanců OF vyloučeni. Vypadalo to na řádnou lynčerskou schůzi.

Pak si vzal slovo Michael Kocáb a k všeobecném údivu promluvil jinak, než od něho všichni čekali. Prohlásil, že to, co tady slyšel, ho ani trochu neuspokojuje. "Chcete vyloučit Mandlera za to, co řekl? Jsem pro, ale v takovém případě půjdu taky."

Kocábovo vystoupení působilo na celé shromáždění jako ledová sprcha. Pojednou se přestalo hovořit o vylučování, za chvíli dokonce i o našich projevech a schůze parlamentního klubu OF skončila bez jakéhokoli usnesení.

V několika klidných dnech jsem měl možnost přemýšlet o pozoruhodném parlamentu, do kterého jsme se dostal. Byl v tom roce 1990 zcela zvláštní tím, jak byl dokonale rozdělen na Čechy a Slováky. Pro české poslance byla mentalita Slováků překvapivá. Kupříkladu málokdo z nás předpokládal, že název hlavního vyznamenání, které se tehdy projednávalo - řád T. G. Masaryka - vzbudí na slovenské straně doslova revoltu. Slovenští poslanci (a myslím že bez ohledu na to, z jaké byli politické strany) Masaryka nenáviděli. Někteří jako tvůrce Československa, jiní jako státníka, který nesplnil pittsburskou dohodu, a další jen tak. Podobně tomu bylo s dalšími osobnostmi a pojmy, poslanci každého národa je chápali rozdílně, často i protikladně. Když pak Mečiar začal vznášet jeden nacionální požadavek za druhým, Federální shromáždění se vysloveně rozdělilo na českou a slovenskou část, které se většinou nedokázaly domluvit.

Druhou - jak jsem se domníval zvláštností - tohoto parlamentu bylo, že se tu o jistých věcech nedalo mluvit. Pokud by někdo začal, většina poslanců ho ukřičela. Samozřejmě, že šlo hlavně o politické záležitosti. Z nich byl zvláště zajímavý vztah ke KSČ, který bylo těžko možné narušit. Komunisté měli i ve voleném parlamentu své zástupce a ti si brzy zvykli, že "pravicoví" poslanci (zejména ODS) doslova překypovali nenávistí ke KSČM. Člověk měl dojem, že když se v dohledu objeví komunista, oni ho rozsápou. Ale nic takového nehrozilo, naopak řízení o majetku komunistické strany se už tehdy táhlo tak, že bylo jasné, že dopadne neslavně. Podezíral jsem už tehdy "pravicové" poslance (o levicových nemluvě), že se před listopadem s komunisty zapletli - pak se skutečně ukázalo, že mnozí z nich byli členy KSČ. Nu a pak tu byli pravicoví arivisté, kteří se prostě přidali k většinovému názoru. V důsledku tohoto zvláštního vztahu ke komunistické straně pokračovalo Federální shromáždění ve směru udaném sametovým převratem a zatímco proti komunistům dštilo oheň a síru (říkat cokoli jiného bylo nebezpečné), ve skutečnosti s nimi jednalo sametově.

Na rozdíl od vztahu ke komunistům bylo záležitostí, o které se vůbec nedalo hovořit, vztah k sudetským Němcům. Dokonce i smlouva s Německou spolkovou republikou se neobešla bez prudkého útoku Miloše Zemana, přesvědčeného, že Česká republika na sebe bere touto smlouvou jho germanizace. Restituční zákon (zákon o odškodnění některých křivd) byl formulován tak, aby se nevztahoval na konfiskace podle Benešových dekretů, ale byl propojen s odškodněním za utrpení způsobené komunistickým režimem, a tak se proti němu dalo těžko hlasovat (beztak by to bylo k ničemu dobré).

Mne zvláště zarazilo, když jsem zjistil, že parlament stanul na počátku období, kdy se pod heslem "mládí vpřed" rozumělo "staří pryč". V plénu sněmovny vznikl jakýsi náznak debaty o tom, zda by si penzisté nemohli k důchodu přivydělávat - a pojednou se ukázalo, že ani o starých lidech se ve Federálním shromáždění nedalo dost dobře hovořit. Okamžitě se vyrojilo množství poslanců, kteří upozorňovali, že musíme mít na paměti mladé, staří jsou zabezpečeni, tak co. Byla to náramná demagogie, "staří" mají ve společenském provozu důležité místo pro své zkušenosti i proto, že obvykle nejsou zbrklí. Postoj společnosti ke starým lidem dost vypovídá o jejích kvalitách.

O kvalitách tohoto federálního shromáždění jsem si nedělal iluze. A často jsem uvažoval, jakým způsobem se z něho vyvázat. Netušil jsem, že skutečnost mi vyjde vstříc způsobem až nepříjemným, to znamená že vypadneme z parlamentní politiky (je otázka, do jaké míry jsme v ní vlastně byli) bez vlastního přičinění

E.M.