ARCHIV

"otevřeno"

III. Literární noviny

Jan Křen o těchto věcech píše v úvaze o knize amerického historika Normana M. Naimarka Plameny nenávisti, (2002, v němčině Flamender Haß. Ethnische Säuberung im 20. Jahrhundert, Mnichov 2004), pojednávající o etnických čistkách. Křenova kritika je dosti vyhraněná. V jistém smyslu nemůže být neoprávněná, protože, jak se o tom Jan Křen zmiňuje, "shrnutí všech těchto jevů - v Evropě 20. století se jejich rozsah odhaduje na 60 milionů! - pod jeden zobecňující termín je v každém případě problematické." Recenzent se domnívá, že ani pojem "etnické očisty" není bez vad, "neboť subsumuje a pod jednu střechu shrnuje rozličné ´odsuny´, diference mezi nimi v něm zapadají a nezdá se, že by v sobě měl dost protilátek proti relativizacím a nivelizacím. To se zřetelně projeví, začne-li se o tomto tématu uvažovat v rozměrech vskutku evropských, a ne jen v Evropě střední a východní jako dosud".

S použitím seriozního vědeckého zázemí rozebírá Jan Křen jednotlivé stránky recenzované práce a dochází k závěru, že "knize chybí příliš mnoho, než aby pojem etnické čistky vědecky podložila." Svým způsobem není tak těžké dojít k obdobnému závěru: kromě vysídlení jsou jednotlivé etnické čistky natolik rozdílné v příčinách, průběhu i v dalších okolnostech, že podložit etnické čistky jako hromadný jev vědecky bude, jak již řečeno, vždy obtížné. Obtížnější by to autor recenze měl, kdyby se věnoval i domácím poměrům (což posléze činí, ale pouze obecně). Přiznejme mu, že pokud jde o naše hlavní téma (zabránit diskusi), dotýká se ho jen drápkem, když hovoří o "flagelantském sklonu" části české publicistiky. Hlavně mu jde o terminologii, a tím také, jak ukazuje následující příklad o podstatu toho, co se po válce dělo. Podle Jana Křena je termín etnická čistka

"ovšem výstižnější než protlačované vyhnání, které je nepochybně na místě, jde-li o tzv. divokou fázi (i když i zde nebyly řídké případy vlastního rozhodnutí k přesídlení), a je možná přiléhavý i pro duchovní stránku, pro ´vyhánění´ paměti na oběti vysídlení. Je však klamný, jestliže stylizuje celé toto dění do divoké fáze (třebaže na její spontaneitě se téměř vždy v té či oné míře podílely organizované aktivity) a rozhodně není na místě pro jiné fáze dění (jakkoli se na nich divokost též podílela), totiž pro spontánní útěky, řízené evakuace, nucená, ale organizovaná přesídlení a vystěhovalectví. (…)

Také ovšem odsun, druhý z pojmové dvojice, na níž se před lety shodla komise historiků a který se německé straně čím dál méně zamlouvá, bývá kritizován jako zamlžující a byrokraticky necitlivý, i když sotva kdo dnes ví, že Abschub znamená v němčině též postrk, vykázání nevhodné osoby do domovské obce. Třebaže pojmy jako přesídlení či vysídlení jsou přiléhavější, užití tohoto vžitého historického pojmu nelze považovat za ´politicky nekorektní´ a jediným politicky korektním´ není také vyhnání (Vertreibung)…"

Tyto vývody jsou zajisté kultivované. Jsou ovšem odtažité a z politického hlediska mnohoznačné. V roce 1968 byl Jan Křen konkrétnější:

"Doba osvobození republiky byla vrcholnou dobou Benešovy politické dráhy (…) Beneš posílil svou autoritu revolucí a revoluce posilovala svou autoritou jeho.

Koncepce národní a demokratické revoluce, jejímž byl Beneš spolutvůrcem a symbolem, byla vskutku jedinou cestou restaurace a pokroku republiky, již aktivně podporovala většina lidu. Plnění Košického vládního programu, bylo zdrojem úspěšné ekonomické, politické a ideové konsolidace a dodalo vývoji v ČSR neobyčejně pozitivní dynamismus. Stejně tak se osvědčila i politická soustava Národní fronty… Také v komplikovaných problémech národnostních (sic!) dosáhl lidově demokratický režim podstatného pokroku. (…)

Rovněž tradiční rozpory s okolními státy nebyly ani zdaleka tak obtížné jako po první světové válce. Spojenectví se Sovětským svazem a slovanská orientace čs. zahraniční politiky dávaly republice záruky, že tyto problémy budou vyřešeny." (Dějiny a současnost 5/68, s. 34)

Pravda, k tomu, abychom uvedený citát vzali vážně, je třeba obrátit znaménka. A to dokonale Ale když to uděláme, nejsme již daleko od reálné situace roku 1945. Tu pak zjistíme, že podstatné na československém bezprostředně poválečném vývoji, bylo právě to, že byl obdobím národně socialistické revoluce, jejímž základním pilířem byl (?) Němců. Dávám do závorky otazník místo pojmů vyhnání, odsun, etnická čistka, transfer - v jistých souvislostech lze kterýkoli z nich - a obávám se, že i ve vědě, o níž Křenovi tolik jde- dobře použít. Česká etnická čistka je jedinečná, protože byla základem poválečné revoluce. Nechci polemizovat s Křenovými vývody o oprávněnosti pojmu etnická čistka podle Naimarkovy knihy, pouze připomenout, že pokud jde o naše poměry, nahrazuje jeho důkladná úvaha poválečnou věcnost otázkami poněkud akademickými.

Člověk, který není vědec, může totiž dosti logicky uvažovat takto: V letech 1945-1946 byly z českého a moravského pohraničí "odsunuti" jeho obyvatelé. Samozřejmě pokud byli Němci, ale specifikem této oblasti bylo, že byla osídlena právě německým obyvatelstvem. Pokud z nějakých důvodů v pohraničí ještě Němci zbyli, byli v roce 1947 zvláštní celostátní akcí "roztroušeni" ve vnitrozemí - tak aby v pohraničí žádní Němci nezbyli. To tedy, zda vyhnání Němců byla etnická čistka, není v českém případě otázka. Ovšemže byla.

K tomu, aby Křenovy závěry přispěly skutečné diskusi - a to je téma dnešní rubriky - právě tento jasně vyjádřený závěr, zdá se mi, chybí.

E.M.