ARCHIV

"otevřeno"

II. Případ časopisu Týden

Podle šéfredaktora Balšínka jsou diskuse na téma česko-německých vztahů většinou

"proklamacemi bez důsledků, a veškerá debata se proto jeví spíš jako reziduum minulosti bez vlivu na budoucnost, tedy zbytečná. Občas něco k německým hranicím vystřelí politici, čas od času se v tisku objeví nějaký komentář, jestli Němci byli po válce vyhnáni, odsunuti nebo vysídleni; a tak velkým tématem jsou česko-německé vztahy především pro komunisty a jejich tisk. Jsou to oni, kdo varují před rušením Benešových dekretů a vracením majetku. Nepochybně i proto, že se jedná o významný politický pilíř komunistické propagandy, demokratické strany se tématu dotýkají obezřetně a pro převážnou část publikujících intelektuálů není národní cítění "in" a raději se oddávají takzvaně většímu ideálu sjednocování a evropanství.

Poutavě otázku vysídlení Němců interpretuje historička Eva Hahnová.… přesvědčivě vysvětluje, proč by neměla otázka česko-německých vztahů zůstat jen doménou pro komunisty a proč je důležité trvat na současném statu quo."

Za pomoci Daniela Kaisera, který jí kladl otázky, paní Hahnová přesvědčivě doložila víceméně opak: pro koho nemá být místo v médiích, aby se zabýval těmito otázkami. Říká:

"Podívejte se na Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ): brilantní noviny, v Německu po intelektuální stránce vůbec nemají konkurenci. O česko-německých záležitostech referují ze ´sudetoněmeckého´ hlediska. Budiž, jenže z české strany dávají prostor zase jen lidem, kteří sdílejí jejich pozici".

Ve FAZ by mohli namítnout, že zachycují český komentátorský mainstream. Vždyť kritizovat poválečné zacházení s Němci je v českých novinách dávno samozřejmostí...

"Myslím si, že se malé skupině lidí v českých médiích dostává nepřiměřeně mnoho místa, i když píší neustále totéž. Bohumil Doležal nebo Emanuel Mandler nenapsali, pokud vím, nikdy nic pořádného o odsunu, nic zajímavého a konkrétního k česko-německým dějinám. Neustále opakují variace na dvě tři rétorické formule. Což o to, jsem k odsunu Němců taky kritická. Jenom mne zaráží ta umanutost, posedlost jedním z mnoha dějství česko-německé historie."

Samozřejmě to, co píše říká Eva Hahnová, se týká i mne osobně a je to jistě rovněž důvod (i když nikoli jediný), proč se o té věci zmiňuji. Chtěl jsem napsat do Týdne článek, v kterém bych se paní Hahnové zeptal, proč má publikace "Benešovy dekrety, proč vznikaly a co jsou", není "nic pořádného". Pokud si to opravdu myslí, měla by svůj názor doložit. Možná, že mou knížku nečetla, a pak by měla podstatně zmírnit svůj káravý tón. (Ostatně v tom případě by zřejmě bylo na místě, aby ji Daniel Kaiser poučil.)

Také bych se autorky zeptal, zda v průměru jeden můj článek o sudetoněmecké problematice za dva měsíce, který otiskne MfDnes (do jiných médií nemám přístup), lze považovat za "nepřiměřeně mnoho místa". A co vůbec říká své zdařilé formulaci o tom, "že se malé skupině lidé v českých médiích /pozn. autorka uvádí Bohumila Doležala a mne/ dostává nepřiměřeně mnoho místa". Nepřipadá jí, že se pohybuje povážlivě blízko hranice toho, čemu říkáme denunciace? Co jiného z jejích slov vyplývá, než že média mají této "malé skupině" místo ubrat nebo vůbec odejmout? Před léty mne podobně poctil jistý český historik, který napsal do České televize, že s takovými laiky by v žádném případě neměla spolupracovat. A vida, nespolupracuje (což má ovšem i jiné příčiny).

Jak je vidět, tato zdánlivě pouze osobní problematika má svou věcnou rovinu, tutéž, jakou lze vysledovat v případě I (Nový Polygon). Jako by morální katastrofa poválečné revoluce, Národní fronty, zestátňování a vyhnání Němců vytvořila tradici, v jejímž rámci autoři usilují o profesní degradaci a umlčení protivníků.

Šéfredaktor Balšínek se těmto názorům příliš nevzdaluje. Vidí, že "různé přestřelky na téma Benešových dekretů" nemají důsledky, takže "veškerá debata se proto jeví spíš jako reziduum minulosti bez vlivu na budoucnost, tedy zbytečná." Česko-německé vztahy, říká, jsou velkým tématem především pro komunisty a jejich tisk (ovšem, ostatní média nechtějí tuto nemilou věc připomínat). Šéfredaktor Týdne dodává, že Eva Hahnová přesvědčivě vysvětluje, proč by neměla otázka česko-německých vztahů zůstat doménou pro komunisty. Jenže když jsem chtěl na její interview odpovědět nevelkým článkem, nesvolil k tomu (prý se mohu vyjádřit dopisem). Takže, jak vidno, šéfredaktor Balšínek se už řídí doporučeními Evy Hahnové a neumožňuje "této malé skupině lidí " ani řádně reagovat na osobní a věcné výpady. Nebo se mýlím?

E.M.