ARCHIV

"otevřeno"

Jaký je recept na Al Kajdu?

Nedávno jsem v televizi sledoval spor Cyrila Svobody s poslancem Laštůvkou o to, máme-li být spojenci Spojených států (Svoboda) nebo jejich partneři. Na to mohou být a jistě jsou různé názory, mně se však v dané chvíli zdál celý spor poněkud humorný. Pojem partnerství připadá pro vztah Spojených států a Česka vážně v úvahu tenkrát, chceme-li říci, že jsme si jako státy se USA co do práv rovni. Jenomže to je vše. My nejsme velmoc a potřebujeme se Spojenými státy, zvláště v době, kdy se ve světě vynořují ošklivé hrozby, nikoli akademické partnerství, ale pevné spojenectví. Jistě, takové, ve kterém by se Česká republika neztratila; na druhé straně si nelze dělat iluze, že Česko - nebo dokonce i Evropa - se v takovém spojeneckém svazku uplatní stejně mocně jako americká supervelmoc.

Proč se vymýšlejí námitky proti takovému spojenectví? Zřejmě proto, že jejich autoři nechtějí mít nic společného se Spojenými státy. Neříkají to, ale pokud možno všechno překroutí a přejinačí. Názorně to předvedl Michal Mocek v článku "Válka není vždycky nejlepší recept" (MfD 30. srpna).

Mockův článek polemizuje s těmi, kteří tvrdí "že jediné, co Evropa má a musí dělat, je ucházet se o udržení americké ochrany, ať to stojí, co to stojí." Neuvedl ovšem, kdo říká tuto absurditu ("ať to stojí, co to stojí"), ani kdo chce, abychom "jen papouškovali zásady americké politiky". Poví nám to dodatečně?

Místo toho tvrdí, že "Evropa, pokud dokáže jednat aspoň trochu společně /pozn.: bohužel nedokáže/, není nijak slabá." To je nepochopení radikálně extrémní orientální hrozby terorismu. Hrozbě terorismu jsou vystaveni všichni (včetně Ameriky, ale Evropa zvláště), takže jim nezbývá, než spojit své síly. Stačí se podívat na působení terorismu v jednotlivých evropských státech (Španělsko, Francie, Rusko), aby nás přešla chuť vymýšlet si, že tváří v tvář teroristům Evropa není "nijak slabá".

Jenomže podle Michala Mocka by se Evropa neměla zaměřit "na tisíce teroristů, na jejich porážku a likvidaci", nýbrž na "stovky milionů muslimů", kteří možná nemají rádi Západ, ale nejsou válkychtiví. Vtip je v tom, že úvaha, zda se "zaměřit" na stovky milionů muslimů, nebo na teroristy, je poněkud krátkodechá. Útočí oni, teroristé, oni se zaměřují, a to na Západ (podle Usámovy fatvy: na "židy a křižáky"). Snažit se sprovodit jejich hrozby z povrchu zemského poněkud nepřiměřenou otázkou, zda lze "brát výkřiky několika desítek tisíc fanatiků jako jediný a opravdový hlas miliardy lidí vyznávajících islám" (Michal Mocek) je, řekl bych, málo odpovědné. Jednak je třeba říci, kdo že je tak hloupý, že ztotožňuje všechny muslimy s teroristy, jednak v případě teroristů ani trochu nejde o "výkřiky", ale o těžké a hromadné zločiny. Ale navíc se zdá, že sám autor si není jist, zda "hodní" muslimové nesympatizují s teroristy, a mnozí snad i účinně. Vždyť jak jinak by teror vymizel, kdyby se Evropa pouze "zaměřila" na stovky milionů muslimů, kteří se přímo neúčastní teroristických akcí?

Jistě se shodneme s Michalem Mockem, že je důležité, aby islámský svět nezačal považovat celý Západ za svého nepřítele. Evropa by v tom mohla být nápomocna a místo toho poučuje Ameriku a dělá drahoty. Michal Mocek by měl být konkrétní. Proč nezahájila Evropská unie vážné rozhovory o přijetí do EU s Tureckem, které dosud považuje Západ za přítele? Nepomohla by celému Západu víc, než toto poučování Spojených států, jak mají mávat olivovou ratolestí? Proč naopak Evropská unie podporuje Jásira Arafáta, který považuje Západ za nepřítele?

Michal Mocek vidí v rozmisťování vojenských základen tam, "kde o ně nikdo nestojí", pokusy "znovu vybudovat koloniální říše, pouze v novém hávu a pod novými hesly". A nejen to, Evropané by obraceli kolo dějiny zpět, kdyby se mimo jiné podíleli na válčení "v jiných zemích".

Každý se na tyto věci dívá ze svého úhlu pohledu. Já vidím pod Mockovými tvrzeními bezstarostnost Evropana 21. století, který se s chutí nechá postřílet od teroristů a ještě k tomu bude volat: hurá!

E.M.