ARCHIV

"otevřeno"

Horizontálně - ale kam až?

Je doba, kdy aspoň někteří z nás chápou nedostatky českého politického a vůbec duchovního života v minulosti i současnosti a upozorňují na ně. Nedávno Jiří Pehe vyjádřil jednu ze základních našich nectností a to, že Čechům chybí "vertikála" (především hierarchie hodnot, uzpůsobených vertikálně, jedny podřízeny druhým). Lze to chápat i tak, že Češi mají jednu základní hodnotu a tou jsou oni sami včetně toho, co vytvoří. To je, bohužel, totální, na nic se neohlížející nacionalismus. Hovořilo se a psalo u nás o směřování k humanitním ideálům, ale to bylo Masarykovo zbožné přání, v životě se neuskutečnilo. Na druhé straně česká vysoká politika nepochybně neváhala v dobách, kdy se rozhodovalo o budoucnosti, poukazovat na vyšší hodnoty. Bohužel často to bylo problematické poukazování na problematické hodnoty.

Takřka jako školní příklad může sloužit programové přijetí humanistických zásad protihitlerovské koalice za druhé světové války. Tyto ušlechtilé zásady byly znehodnoceny tím, že jedním z jejich vyhlašovatelů byl totalitní komunistický stát. A československá vláda, která sledovala dr. Beneše a jeho protizápadní komplex pocházející z Mnichova, pochopila "vertikálu" tak, že se ještě během války připojila k Sovětskému svazu. Program 1. československé poválečné vlády, vyhlášený 5. dubna v Košicích, vyjadřuje "neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu … a /pokládá/ za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě". Tato nepochybné připodobnění československých státních hodnot hodnotám komunistickým (také "vertikála"!), znamenalo, že Československo se stalo vazalským státem Sovětského svazu, jak se o tom ostatně brzo mohli všichni přesvědčit. Na tomto základě se dařilo hodnotám vázaným na český nacionalismus. Ten v duchu dokonalého slovanství nejenom vyhnal ze země Němce a zkonfiskoval jim a Maďarům veškerý majetek, ale postupem doby prohloubil všeobecnou xenofobní autarkii české společnosti. V ní se nám poměrně pokojně žije, zejména české politice, které nikdo do ničeho nemůže mluvit.

Samozřejmě že tento vztah vzal listopadem 1989 za své. A s ním také všechny možné "vertikální hodnoty" (například proletářský internacionalismus), vázané na spojenectví se Sovětským svazem. Česká republika se chtěla stát členem NATO a Evropské unie a zvláštním evropským samospádem se jí to snadno podařilo. Ale naše politika se nedovede vyrovnat s nutností evropské integrace a chce si v Evropské unii udržet co největší míru suverenity.

Ne všechny strany mají k EU stejně negativní vztah. Na národně socialistický nacionalismus poválečné revoluce nejzřetelněji navazuje ODS a zejména prezident Klaus. Tomu teď nadmíru vyhovuje stav, kdy vláda je v demisi a nová ještě není sestavena. Hraje na strunu českého nacionalismu, což mu přináší oblibu u veřejnosti ("jde mu o nás") a aniž si to uvědomuje, zvýrazňuje nejhorší rysy nacionalismu do míry, která nám může být v budoucnu dosti nepříjemná.

Prezident zejména "sklopil" možnost včlenění "našich", nacionálních hodnot do hodnotové hierarchizace v celé Evropě, která se naskýtala tím, že jsme se stali členskou zemí Evropské unie. Má-li vést evropská integrace k něčemu kloudnému, je zapotřebí, aby členské země a jejich obyvatelé nabyli evropského "vlastenectví", to znamená, aby si s činiteli ostatních zemí EU vycházeli vzájemně co nejvíc vstříc. Někdy to bude dosti těžké. Že by ale naši europoslanci, volení českými voliči, zapomněli na vlastní (národní) zájmy, to je prakticky nemožné.

Jaké podivné věci jim tedy vykládá Václav Klaus? Připomíná poslancům Evropského parlamentu zvoleným v Česku, "že jsou především poslanci za Českou republiku, a tudíž by se podle toho měli chovat a jednat." To je vskutku divné; pokud by se již něco mělo těmto lidem připomínat, pak to, že mají uvažovat a jednat jako poslanci Evropského parlamentu. Tato funkce je pro ně nová a je jim dnes určitě mnohem méně samozřejmá než vědomí, že jsou Češi a vše, co z jejich národní příslušnosti vyplývá.

Kdyby snad někdo byl na pochybách, zda Klausovy projevy nejsou jen náhodným přeřeknutím českého vlastence, toho přesvědčí prezident sám tím, že odmítá umístit vlajku Evropské unie na Pražském hradě: "Pražský hrad byl vždy symbolem české státnosti a myslím, že evropská vlajka má být vyvěšována někde jinde než tady." Je takřka nepochybné, že Klausovi nevyhovuje vlajka EU jakožto symbol zdůrazňující propojenost zájmů evropských států. Jsme tady my Češi, my Klaus a do svých zájmů si nenecháme Evropskou unií mluvit. Snad aby nebylo pochyb, oč mu jde, akcentoval prezident jinou, "horizontální" hodnotu, nenávistný nacionalismus. Položením květin k bustě v krumlovském hotelu učinil veřejnou, státně uznávanou hodnotou bustu prezidenta Beneše s jeho autentickým protiněmeckým textem.

Dr. Edvard Beneš je dnes mezinárodním symbolem vyhnání Němců. Prezident České republiky tím, že k jeho bustě na soukromém pozemku položil květiny, velmi dobře vyjádřil, proč je takovým protivníkem Evropské unie, že ani nesnese její vlajku nad Pražským hradem. Chápe českou státnost v duchu minulého století, a to zejména v duchu jejích velmi stinných stránek. Dnes je česká státnost součástí státnosti evropské a snahy o návrat do minulého století nedopadnou pro nás dobře.

E.M.