ARCHIV

"otevřeno"

Soucit s KSČM

Ve společnosti intelektuálů se nesmí o KSČM mluvit jinak než s opovržením. Nechci popírat to, co se o našich dnešních komunistech (právem) říká, že se nereformují a nehodlají reformovat., nevzdávají se své ohavné totalitní minulosti - a tak dále. Nicméně to, co se kolem komunistů děje, přece jen poněkud vede k soucitu s touto osudem tak pronásledovanou stranou (například která strana sama zlikvidovala tolik svých vedoucích činitelů jako ona?).

Hlavní osobnosti našeho politického života nechtějí mít s komunisty nic společného, pokud - a toto pokud je významné - ony samy od nich něco důležitého nepotřebují. Pak jsou jim komunisté jaksepatří dobří. Zajímavé je třeba pozorovat změny chování našich prezidentů ke komunistům, které má svou (tragickou) tradici. Je to tradice vztahující se k trojici prezidentů dr. Beneš - Václav Havel - Václav Klaus

Všichni tři tito mužové totiž v určité významné fázi svého politického působení zápolili s komunisty, ale posléze se s nimi spojili a získali prezidentský úřad s jejich pomocí. To mělo vliv na mnohé jejich aktivity. Příklady jsou výrazné: Benešův dobrovolný počátek vazalského vztahu k Sovětskému svazu Československo-sovětskou smlouvou z prosince 1943, tragikomická závislost Václava Havla na vysoce nomenklaturním komunistickém kádru Mariánu Čalfovi a protiamerický postoj Václava Klause v době irácké krize (zejména srovnávání sovětských imperialistických mocenských a politických struktur se západními). Václav Klaus tedy neopustil tradici, kterou založil dr. Edvard Beneš. Když se chtěl stát prezidentem, usiloval o získání hlasů komunistů, výmluvně sliboval, že bude prezidentem "všech" a to, co z toho vzniklo, je logicky - pseudoantikomunistický komplex..

Tento komplex zdědil Václav Klaus po Havlovi. Nepsalo se o tom, nemluvilo, ale v případě Václava Havla zářil pseudoantikomunistický komplex v jasném světle. Václav Havel "udělal" sametovou revoluci tak, že Marián Čalfa mu zařídil hlasy celého komunistického parlamentu (samozřejmě, že to nebylo zadarmo - viz Havlův postoj k agentům StB). Pak se i v druhé polovině 90. let snažil před veřejností přemazat komplex z více než chváleného listopadového převratu tím, že se tam, kde o nic nešlo, choval jako hrůzostrašný antikomunista. Nápadné to bylo, když si zval předsedy všech parlamentních stran na Hrad ke konzultaci: ubohý Grebeníček mezi nimi nikdy nebyl. (Nemusel být, koho prezident pozve, záleží pouze na něm, nepřizval-li však silnou parlamentní stranu, působilo to na cit pro spravedlnost části veřejnosti negativně.)

Jistým překvapením je, že Václav Klaus to teď, při rozhovorech o vytvoření nové vlády, udělal právě tak. K předběžným rozhovorům pozval předsedy všech parlamentní stran s výjimkou unionistů a komunistů. Pokud jde o unionisty, budiž. Je totiž otázkou, do jaké míry se o nich dnes ještě dá hovořit jako o straně. Ale komunisté jsou podle preferencí druhou nejsilnější stranou. Při předběžných rozhovorech prezidenta s představiteli parlamentních stran není nic závazného - a co by se tedy panu prezidentovi stalo, kdyby vyslechl i názory šéfa komunistické strany? Nevypadal by - právě tak jako jeho předchůdce - tak hrůzně antikomunisticky, neuklidnil by své libido a antikomunistickou část obyvatelstva (k níž se nehlásí).

S komunisty se tedy jedná tak, jak se právě mocným tohoto státu hodí. Není k nim možno cítit i jakýsi soucit? Vadí tomu jedna zatracená věc: tyto hrátky našich prezidentů a naší vysoké politiky vůbec rozhodně nepřispívají k úbytku sympatií ke KSČM; spíš je zvyšují. Není to k pláči?

E.M.