ARCHIV

"otevřeno"

Přetáhnout své politické já

Minulý týden vyznívaly komentáře k rozkolu v sociální demokracii většinou tak, že by bylo nejlépe, kdyby strana získala nové vedení a Špidlova vláda kdyby odstoupila. Důvodů pro tyto kroky nashromáždili komentátoři dost, a tak stačí zde snad jen připomenout, že většinu vládní koalice, založené na rozpolcené sociálně demokratické straně, zajišťovala jak už je u nás zvykem, neexistující strana (US). Dosavadní premiér byl už tři neděle podle svého výrazu zralý na psychiatrickou léčbu - škoda ho, je to poctivý člověk a takový typ, který se nehodí pro politiku. Tak tedy, vedení ČSSD posléze uposlechlo a v sobotu 26. června získala ČSSD (a po ní i vláda) nové vedení.

Je otázka, proč všichni členové vedení sociální demokracie "přetáhli své já" a neodešli z funkcí dříve, dokud nebylo pozdě nebo aspoň tolik pozdě. Jedna příčina je, řekněme "globální": politici na celém světě neradi opouštějí funkce, k nimž se více či méně lopotně dostávali. Jsou výjimky - ve světě, v Česku se pravděpodobně obejdeme bez takových výjimek. U nás spíš platí, že je třeba držet se milované funkce jako klíště. "Držíme pozice". Jenže v situaci, jako je dnešní, kdy je hlavní vládní strana rozvrácená a vláda v důsledku toho neschopná normální činnosti, znamenalo toto dlouhé držení pozic ohrožení pro celý národní organismus.

Tato věc je zřejmá a není nutné se jí tu věnovat. Co je na okraji všeobecného zájmu, a přece to není bez zajímavosti, je otázka, kdy nastal onen bod zvratu. Nejde o to, jak a co by se tím dalo v české společnosti vylepšit (bylo by to zajímavé), nýbrž o to, kdy nastala - řekněme - fyzicky ona chvíle, kterou sociální demokracie propásla. Tedy chvíle, kdy pro změnu ve vedení sociální demokracie i vlády byl nejvyšší čas.

Tato chvíle nastala při volbě prezidenta republiky. Přestože vládní koalice měla těsnou většinu ve Sněmovně a spolehlivou většinu v Senátu a mohla počítat s podporou některých komunistických poslanců, jednala jako by šlo o volbu starosty Sezimic, nikoli prezidenta republiky. Koalice nepostupovala jednotně a sociální demokracie nominovala kandidáty, které by sice pro jejich nedostatek nacionalismu volilo pár tisíc intelektuálů, ale komunisté, jejichž hlasy byly při opozici ODS nutné, nikdy ne. Naopak ale, sečteme-li zákonodárce ODS a komunistů, muselo být zřejmé, že počínání sociálně demokratického vedení je bláhové.

Vím, že jsou to známé věci. Pro otázku, kdy nastal bod zvratu, jsou však důležité. Stejně jako rozháranost v sociální demokracii, která nebyla o mnoho menší než dnes. Sociálně demokratické vedení věřilo tomu, co její poslanci řekli před volbami - jenomže volby byly tajné a poslanci mohli říkat cokoli a volit úplně jinak. Že sociální demokracie nominovala nezvolitelné kandidáty (i proč byli nezvolitelní), o tom jsem na tomto místě už psal. Ale nepoložil jsem si otázku, zda vůbec bylo možné, aby se sociálně demokratičtí zákonodárci shodli na kandidátovi, který by měl podporu obou klubů (ve Sněmovně i v Senátě). A nepochybná nejasnost v této věci se druží ke všemu ostatnímu, co nasvědčovalo, že sociálně demokratické vedení mělo po zcela nezdařilých volbách prezidenta odstoupit.

Po katastrofálně zhudlařené volbě prezidenta republiky mohlo následovat dvojí: buď co nejrychlejší odstoupení sociálně demokratického vedení, anebo katastrofa ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu.

Vedení ČSSD zvolilo v neprospěch celé společnosti druhou cestu.

E.M.