ARCHIV

"otevřeno"

Média a týrání v Iráku

O mučení a týrání zajatců v Iráků se píše hodně, a tak toho dost i známe. Většinou čteme komentáře a zprávy psané z politického hlediska (jak by ne), nebo víme, že politické hledisko je obsaženo v podtextu. Autoři jsou pro Američany, anebo, a to z drtivé většiny, proti nim. Ale existuje i jiná rovina pohledu na to, co se týká mučení a trýznění zajatců, než je politická. Dostaneme se k ní, jakmile si sami, bez ideologických souvislostí uvědomíme, že trýznitelů a mučitelů je opravdu značné množství, přičemž totéž lze říci o sadistických fotografiích z iráckých věznic. Nehovořím tu o relativních počtech vzhledem k množství amerických vojáků v Iráku (to zase není tak zlé), nýbrž o počtech absolutních. Otázka zní: proč vlastně je v Iráku tolik trýznitelů, proč obíhá světem tolik sadistických fotografií?

Spojené státy jsou zemí velmi vyspělé techniky, což se týká i magnetických nosičů informací i fotoaparátů. Dokonce se zdá, jako by tam vznikala jistá tradice v tom smyslu, že lidé, kteří pášou něco nekalého, vytvoří proti sobě s pomocí techniky předměty doličné a uschovají je. Tak si počínal prezident Nixon při aféře Watergate, totéž dělají "hrdinové" sadistických snímků.

Nesmíme se ovšem dát ukolébat mediální ideologií. Na Středním východě mají Američané co do činění s příslušníky nepoměrně méně vyvinuté civilizace. Pokud příslušníci této méně vyvinuté civilizace páchají různá zvěrstva, mají západní instituce (a média!) sklon brát tato zvěrstva s pochopením, zaznamenávat je pouze mezerovitě a chápat rovněž, že se s tím nedá nic dělat. U "svých" se ovšem rozčilují.

Ve prospěch tohoto rozhořčení hovoří však v tomto případě důležitý rys těchto snímků: lidské ponížení obětí. Je pravda, že válka je strašná věc a že se v ní lidskost vždycky degraduje, to však neodpovídá na otázku, proč je tolik trýznitelů a sadistických snímků z Iráku. Navíc mnozí ti trýznitelé se tváří triumfálně, jako by vyhráli. Odkud se to vzalo?

V řadách americké armády odjeli do Iráku mladí muži, kteří nepředstavují vzorek obyvatelstva svého věku; sami jsou tímto obyvatelstvem. Tedy obyvatelstvem, jehož dobré tři čtvrtiny každý večer sledují na televizi mordýřské pořady. Jeden druhého napadá, on ji znásilní, usmrtí a hodí do řeky, mladý muž zavře staříka na několik týdnů do chlívku, ona jemu vrazí nůž do zad - technická civilizace umožňuje sledovat ve velkém rozsahu i mučení a týrání. Velká část televizní a filmové produkce je tímto způsobem zaměřena. Zdaleka ne všichni mladí diváci se podvolují těmto "námětům" a imitují je. Ale jistá část je unesena jednoduchostí námětů i opakováním násilností. Mentalita těchto lidí hrubne a současně získává jisté dětské rysy. Z těchto lidí se snadno stávají cynici a sadisté, přirozeně i hrdinové odporných fotografií mučení z Iráku. Fotoaparát umožňuje těmto lidem, aby si pořídili snímky mučení, jimiž se později budou moci kochat. ( Nikde není řečeno, že se ve Střední Evropě nebudeme muset vypořádávat s lidmi tohoto druhu, naopak je to velmi pravděpodobné.)

Snad je na místě připomenout určitý americký syndrom, který slouží jako jistá, i když malá polehčující okolnost pro zmíněné trýznitele. Četl jsem už několikrát, že Američané sice měli recept, jak porazit Saddáma, ale nepřipravili se na období po dobytí Iráku. Tak to není. Připravili se, upřímně, ale mylně. Čekali, že je Iráčané budou vítat slavobránami a že budou s americkou pomocí rychle vytvářet demokratické zřízení. To Iráčany ani nenapadlo a dnes se hodně z nich dívá na Američany jako na okupanty. Mnozí reagují velmi jednoduše jakýmsi druhem partyzánské války, jiní jsou přímo organizováni proti koalici. Zklamání z neuskutečněných původních očekávání určitě přispělo v řadách americké armády k pohrdání domorodci; jak se s takovými lidmi dá dělat demokracie?

Demokracie je vzácná bylina civilizace. Že ji nelze na Středním Východě nikomu vnucovat, to je jasné. I v Iráku je vše mnohem složitější, než to na počátku vypadalo.

(Emanuel Mandler MF Dnes 27. května 2004)