ARCHIV

"otevřeno"

VIII -Oba moji prezidenti…

Prezidentský rituál byl za Václava Havla čímsi výjimečným

Pochybuji, že by se oba prezidenti znali již před rokem 1989. Václav Klaus přišel velmi brzy po 19. listopadu 1989 spolu s dalšími ekonomy do Občanského fóra, ovládaného bezpečně Václavem Havlem. První den stál v mírném úslužném předklonu vedle něho. Havel byl jeho přítomností potěšen a dával to najevo. Ani netlumil hlas, když prohlásil: "Nikdo mi nedokáže připravit tak dobře podklady, jako pan inženýr Klaus." To byly pro oba muže idylické doby. Jenomže Václava Klause úslužnost brzy přešla.V první vládě se stal ministrem financí, získal tak nezbytné postavení k vyšší politické činnosti a rychle se prosadil se svým konceptem ekonomické transformace i s kritikou základních nedostatků OF, zejména s myšlenkou přeměnit hnutí v politickou stranu. Poměrně snadno vyhrál. Tak vznikla z Občanského fóra Občanská demokratická strana a proti ní strana/hnutí Občanské hnutí Jelikož nebylo tajemstvím, že OH je založeno na Havlových myšlenkách, byly karty rozdány.

Od následujících voleb (1992), kdy OH propadlo pod pět procent a přestalo být parlamentní stranou, postupoval viditelný i neviditelný zápas obou prezidentů o vše možné, zejména pak o moc. V takovém zápase je mnoho věcí ve hře, v posledku však nejvíc záleží na obyvatelstvu, tedy na voličích. Každý politik většího formátu musí brát ohled na voliče a v demokracii je samozřejmě neobyčejně důležité nepropadnout "populismu", to znamená přehnanému ohledu na voliče. Vztah politika k obyvatelstvu je nesmírně citlivá věc a těžko jej vyjádřit pár jednoduchými větami - například někdy je zapotřebí, aby politik jednal proti vůli většiny, otázka je, kdy a jak. Jak ještě uvidíme, oba prezidenti se ucházeli o přízeň voličů doma a vlivných kruhů v zahraničí, a to způsobem velmi rozdílným.

Na druhé straně sama povaha prezidentské funkce obě tak rozdílné osobnosti v očích voličů spojuje. Prezident republiky je symbolem českého státu, je tak pojímán v zahraničí i doma. A oba prezidenti jsou spojeni ještě něčím neoficiálním. Čímsi, co vyplývá z plebejského původu českého národa i z jeho historie v rámci rakouské monarchie. Toto fluidum je nejlépe patrné na osobnosti Václava Havla. Přece jen byl prezidentem velmi dlouho.

Vyznamenávání

Václav Havel vyznamenával zasloužilé občany a kamarády

To, na čem si oba prezidenti tolik zakládali a co jim tolik leželo na srdci, je rituál. Hned po první volbě prezidenta zařídil Václav Havel to, co považoval pro naši státnost za nejdůležitější: dal pořídit pro hradní stráž barevné uniformy, připomínající námořníky z operety (Václav Klaus je ponechal - zřejmě se už vžily) a pustil se do tvorby a udělování vyznamenání. Ty dvě hodiny ročně, kdy se udělovala vyznamenání, stály zato.

V slavnostně vyzdobeném vladislavském sále pražského hradu již seděli vzácní hosté, ti nejvzácnější v první řadě (předsedové obou komor Parlamentu s manželkami, předseda vlády a další činitelé). V dalších řadách hosté méně vznešení, ale také ještě vznešení. Ovzduší vladislavského sálu jako by houstlo očekáváním. Za všeobecného napětí vypochodovali po jisté době odzadu za zvuku fanfár z Libuše hradní trubači a za nimi kráčel sebevědomě a se vzezřením triumfu na tváři sám prezident. Poté Václav Havel pronesl krátký projev, v němž v pozdějších letech nechyběly skryté invektivy proti Václavu Klausovi, a přistoupil k udílení vyznamenání. Obvykle se splnilo všeobecné očekávání: vyznamenal některé nepochybně zasloužilé osobnosti našeho života, některé lidi, o nichž si člověk nevěděl (a nemusel vědět) zač vlastně vyznamenání dostávají, a slušnou řádku svých přátel a kamarádů, zejména z Charty 77. U těch bylo zřejmé, že dostávají vyznamenání právě za členství v Chartě 77, popřípadě za to, že jsou prezidentovi kamarádi. Poté prezident a trubači tak jak přišli, zase odešli.

Málokterou činností ublížil Václav Havel v očích veřejnosti české státnosti (a také Chartě 77) tolik jako tímto vyznamenáváním kamarádů. Udělená vyznamenání jsou přehledná a dokáže si jejich "filozofii" přebrat každý druhý. Udělit vyznamenání je výlučně v kompetenci prezidenta republiky. On sám, Václav Havel, se staral o to, aby tento akt byl vrcholem svátku české státnosti, zdůrazněné historickými rekvizitami. Tím, že do takového svátku vnesl politické sváry se svým rivalem, pravděpodobně české státnosti příliš neprospěl. Vyznamenáváním kamarádů pak svátku české státnosti uškodil.

Za Václava Klause je to pochopitelně jiné. Když se stal prezidentem republiky, využil a využívá slabých míst v Havlově prezidentování k tomu, aby posílil svou pozici a zvýšil svou popularitu. Že slavnost české státnosti spojená s vyznamenáváním je jedním z takových slabých míst, to mu muselo být zřejmé od počátku. A tak si dal záležet hned na prvním vyznamenávání (roku 2003), aby se pozitivně odlišil od svého předchůdce, a podařilo se mu to. Vynechal vstupní pochod s fanfárami, a celý ceremoniál učinil civilnějším. Udělil podstatně méně vyznamenání a veřejnost mu má za zlé pouze okolnost, že si každý vyznamenaný, i když už je starý a nemocný a těžko se pohybuje, musel pro vyznamenání dojít k prezidentovi (naopak Václav Havel sám ke každému vyznamenanému přišel). Ale když udílí vyznamenání britská královna, také si její "poddaní" k ní musí přijít. A podle naší prezidentské mentality: platí-li takový ceremoniál u britského dvora, proč by měl Václav Klaus zůstat pozadu? Atmosféra při vyznamenávání však začala být za Klause celkově civilnější a civilněji vyzněl i jeho slavnostní projev k 28. říjnu (2003).

Platí to zejména o jeho celkovém zaměření. S jemnými odbočkami věnoval celou svou řeč otázce tradice naší dnešní České republiky, jejímu vztahu k samému počátku samostatného státu a jejímu dnešnímu stavu. Prezident považuje Českou republiku za "zemi, která sice svou velikostí není shodná s původním československým projektem, nicméně… se oprávněně považuje za dědice tradic a hodnot 28. října 1918." 28. říjen pak je dílo, "které bylo vyvrcholením staletého úsilí českého národa o samostatný stát."

Stojí za to vrátit se později k tomuto projevu Václava Klause, a to pro jeho význam. Když jsme však už hovořili o rituálu, nesmíme zůstat na půli cesty.

To, co stojí v předchozích odstavcích, platí totiž jen o prvním Klausově projevu. Již 1. května 2004 na projevu u příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie se Klaus jako by navrátil do starých dobrých rituálních zvyků svého předchůdce. Nechal vpochodovat do vladislavského sálu trubače, poté vládní a další vysoké hodnostáře a pak - po dosti dlouhé době, jejíž trvání zvýraznilo dramatičnost situace - zazněly fanfáry z Libuše a vešel sám prezident. A tak víme, že starý rituál uchovává český prezidentský majestát.

Prezidentský majestát

Majestát českého prezidenta připomíná v některých ohledech majestát orientálního monarchy

Jiné slovo než majestát by bylo nepřesné. Kdyby tomu tak nebylo, nemohly by známé osobnosti českého společenského života hodnotit v MF DNES (29. 1. 2004) Havla jako prezidenta takto:

"Čtyřicet let si na něm vážím ostýchavé slušnosti, zranitelné bezmocnosti intelektuála, vstřícné otevřenosti a duchovní hloubky bez povrchního populismu." (Jana Čiperová, biskupka církve CČSH);

"S ročním odstupem je ještě více patrné, jak výjimečný prezident to byl…" (Hana Marvanová);

"S odstupem času je stále více patrné, že Václav Havel byl velký prezident, který zanechal nepřehlédnutelnou stopu v českých dějinách" (premiér Špidla);

"Pro republiku bylo štěstí, že v jejím čele stál tak úžasný člověk." (Helena Illnerová, předsedkyně AV ČR).

Zatím je řeč o bývalém prezidentu. Majestát nynějšího prezidenta je jiný. Václav Klaus chodí mezi lid, ukazuje se jako jeden z občanů tohoto státu, ale velmi "sofistikovaně". Vždy je patrné, že na nějakou dobu odložil svůj prezidentský majestát, aby se mohl vřadit mezi plebs, a jakmile se navrátí, zase se majestátem obestře. Zachází někdy tak daleko, že na první pohled je těžko postřehnout, co to má znamenat. Je opravdu otázka, proč se vlastně první dáma republiky o svém manželovi vyjádřila v rozhovoru pro časopis "Story" takto:

Otázka:"Léta jste o svém muži hovořila jako o Klausovi, teď bez výjimky říkáte ‚pan prezident'."

Odpověď: "Vždycky jsem oslovení Klaus považovala za něžné - a mám ověřeno, že je dost rodin, kde si manželé říkají příjmením. Nicméně myslím, že je správné říkat pan prezident. Používám to oslovení i doma.

Otázka: Když byl manžel premiérem, chodívala jste za ním na tenis, abyste ho vůbec viděla. Jak je to dnes?

Odpověď: Podobně, jen víc rozlišuju soukromé od nesoukromého. Pořádně se vidíme, když mě pan prezident pozve jednou za čtrnáct dní na oběd… Když jsem se včera ptala pana prezidenta, co dovolená, řekl: Na to se ještě neptej!". (Story 8. 7. 2003.)

Paní Livie je dáma uměřená a střídmá. Vyjadřuje-li se tímto způsobem, dává najevo, že prezident nemá být pojímán s důstojností demokratického státníka, nýbrž ještě důstojněji. Ale jak jej tedy máme pojímat, s majestátem orientálního monarchy? Nejspíš ano. Počátky tohoto nadneseného prezidentského majestátu jsou, jak víme, u prvního prezidenta Československé republiky Tomáše G. Masaryka (i když ne v tak zdrcující formě). Není sporu o tom, že Masaryk nahrazoval českému národu chybějícího panovníka.

Nepříliš zdařilé poslední roky funkčního období Václava Havla a to, co jim předcházelo, zasunulo do paměti obyvatelstva fakt, že rovněž on byl zpočátku obestřen tímto majestátem, a dokonce ještě víc než Václav Klaus. Havel zažil neobyčejně strmý vzestup popularity. Pro lid byl před listopadem v podstatě neznám. Komunisté toho chtěli využít a po abdikaci Gustáva Husáka prosadit přímou volbu prezidenta (obyvatelstvem). To by pro Havla v tehdejší situaci určitě nedopadlo dobře.

Polistopadová celonárodní jednota

Václav Havel tvůrcem ideologie této epochy

Avšak Havel se za pomoci Mariána Čalfy s komunisty dohodl a celé politické klima se změnilo. Převrat proběhl tak sametově, že pro jistotu nikdo nevystřelil ani ze špuntovky. Přednost, která se z této sametovosti listopadového převratu dělá, je však více než problematická. Aby takový převrat znamenal pro budoucnost jednoznačnou hodnotu, nemusely padat hlavy, nicméně hlavní funkcionáři starého režimu mohli a měli nést zodpovědnost za dosavadní stav společnosti. Nestalo se tak a milostivost listopadového převratu vůči komunistům znamenala pro budoucnost České republiky negativní rysy.

Zvláštní druh převratové euforie způsobil, že veřejnost to chápala jinak. Vznikla opět celonárodní jednota zahrnující všechny, kdo uměli pořádně mluvit, samozřejmě včetně komunistických funkcionářů. Václav Havel byl jak symbolem listopadové jednoty, tak hlavním tvůrcem ideologie epochy, v níž žijeme. Její stavební kameny položil ve svém prvním novoročním projevu (1990). Bylo to sice poměrně snadné, ale i tak zdařilé. Havel sám byl sebevědomý, vyšel z období reálného socialismu bez poskvrny, naopak s pravdivou pověstí člověka, který trpěl za své názory. Tehdy také ještě hodně lidí věřilo tomu, že disent v čele s Havlem zlikvidoval v listopadu 1989 komunistický režim. Havel ve svém novoročním projevu kritizoval starý režim, kladl důraz na morálku a jeho tvrzení a teze přijímala veřejnost bez jakékoli snahy o kritičnost. První polistopadový prezident hovořil o tom, jak nás starý režim morálně poznamenal:

Mluvím-li o zkaženém mravním ovzduší...mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt, a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme - byť pochopitelně každý v jiné míře - za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci."

Prostí lidé přijímali taková slova s blahosklonným pochopením. Ale ještě s mnohem větším pochopením je nepochybně přijímali funkcionáři KSČ, Lidových milic, ROH, spolupracovníci Státní Bezpečnosti a další opěrné sloupy režimu. Havel, jehož komunisté před několika dny zvolili prezidentem, se jim již v novoročním projevu odměnil: vždyť vlastně nepřímo prohlašoval, že nemají výrazně větší vinu než ostatní (spolu s nimi se dokonce mohli považovat za oběti). To byl jeden ze základních pilířů zmíněné národní jednoty a faleš, kterou jí dodal, se obtiskla do charakteru československého postkomunismu. Aby národní jednota mohla být dostatečně sebevědomá, o to se přičinil Václav Havel rovněž v novoročním projevu:

V nápravě věcí obecných se máme oč opřít. Poslední doba - a zvláště posledních šest týdnů naší pokojné revoluce - ukázala, jak velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj a jak velká občanská kultury dřímaly v naší společnosti pod vnucenou maskou apatie.(...) Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úžasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovných způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl...

Těžko nevidět vzdálenou, ale nepochybnou souvislost mezi těmito nadnesenými slovy a podobně nadnesenými slovy dalšího prezidenta, který o třináct let později zdůrazňoval, jak jsme svou zahálčivostí a chamtivostí bourali komunismus. Tím nemá být řečeno, že je třeba, abychom se sami před sebou ponižovali a kromě svých slabých stránek neviděli také to, co umíme a dokážeme. Avšak nafoukané řeči o tom, jak jsme "úžasně silní", naplněni touhou po pravdě, svobodomyslní, plni politické fantazie, občanské odvahy a rozmyslu, tyto pěkně znějící fráze bezpochyby přispěly k tomu, že česká duše se naplnila sebedůvěrou, která se neopírá o skutečně velké činy. Kde byla ta naše "úžasná síla"? Československý totalitní systém skončil v podstatě stejně a stejně neslavně jako režimy ostatních východoevropských zemí, v důsledku rozpadu sovětského impéria. Komunistický režim byl do východoevropských států importován a udržován vojenskou a policejní mocí Sovětského svazu. Jakmile tato vojenská a politická moc zeslábla, neměly se tyto režimy oč opřít a padly. Václav Havel o tom ovšem ve svém novoročním projevu hovořil jinak:

Že jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ovšem, že nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba naše národy napřímily samy, neopřeny o žádnou pomoc mocnějších států či velmocí.

Od této sebedůvěry, která v dané situaci zjevně necítila potřebu dívat se na skutečnost nepředsudečným pohledem, vede jen krok k poznání, že pokud si svět nevezme poučení, které jsme právě my ochotni mu uštědřit, neobyčejně se tím ochudí:

Náš první prezident napsal: Ježíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Troufám si říct, že snad dokonce máme možnost šířit ji dál, a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky.Toto záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice.(...)

Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou od nich budeme potřebovat?

Kořeny Havlova novoročního projevu roku 1990 sahají až k entuziastickým článkům prof. Patočky v roce 1968, jak se o nich zmiňuji v kapitole Český úděl. Tím nechci popírat, že Havlův první novoroční projev znamenal státnický čin. Znamenal. Především tím, že předložil veřejnosti demokratickou ideu nového státu. Veřejnost to také tímto způsobem přijala. O to větší škoda, že zůstal v půli cesty. Ačkoli se tehdy o tom, co bylo, hovořilo jinak než dnes, přesto je nesporné, že Václav Havel udělal tlustou čáru za minulostí. Pokud někdo (komunisté a další politické strany Národní fronty) chtěl zůstat ukryt za ní, směl, mohl. Nejsme jako oni, to znamená, že o minulost kohokoli jsme se nestarali. Takže občané se neměli ohlížet na minulost a měli spolupracoval s kýmkoli, ať byl dříve, co byl.

Po novoročním projevu se o novém prezidentovi v kavárnách i hospodách hovořilo jako o osobě mimořádné, výjimečné: všechno bude v pořádku, náš prezident je politik, filozof a myslitel… Víra v prezidenta byla velká, většina obyvatelstva jej viděla jako prezidenta Osvoboditele II (tak, jak je dosud chápán v zahraničí) a všeobecně panovalo přesvědčení, že vlastně Havlovým působením se všechny nedostatky hospodářství a politiky vyřídí samy od sebe. Vzhledem k přízni lidu si mohl dovolit i přátelství svého věrného Čalfy. Tehdy jako by vše nasvědčovalo tomu, že Václav Havel je jakýmsi "nadčasovým" prezidentem. Tomu odpovídalo i to, jak snadno se stal po rozdělení Československa prezidentem nového státu, České republiky.

E.M.