ARCHIV

"otevřeno"

Paradoxní starost exprezidenta o státnost

Václav Havel si své vnitropolitické působení odpískal na píšťalku. Dalo by se předpokládat, že teď se u nás bude chovat jako zvlášť významný, ale churavý důchodce (churavý skutečně je). Jenže právě nyní, v květnu 2004, se začal vyjadřovat ke státnosti České republiky.Činí tak v interview, který poskytl Alexandru Kramerovi pro Právo.Píšťalka asi měla dosti pravdy, Havel se stáhl z české vnitřní politiky a pokud o ní hovoří, jde o výroky nepříliš překvapivé. Můžeme tu také zaznamenat starou známou vlastnost Václava Havla, zapomínání na činy, které v minulosti provedl a z dobrých důvodů na ně dnes nerad vzpomíná. O typu prezidenta, "který velmi aktivně zasahuje do politického dění", hovoří jaksi neosobně a z dob vlastního prezidentování připomíná pouze to, jak se postavil proti návrhu volebního zákona. Jakoby zapomněl na své tažení proti polistopadovému Federálnímu shromáždění i na kampaň proti Václavu Klausovi. Na Kramerovu otázku, zda je si Havel vědom, že spousta lidí "čekala, na to, až se zase začnete k věcem vyjadřovat ne jako prezident, ale jako Václav Havel, a že je zajímají vaše názory i na menší věci, než je státní převrat", Václav Havel odpověděl, že se nebude unáhlovat. "Zásadní veřejné vystoupení je přece především věcí mého rozmyslu, mého odhadu situace, mého instinktu."

Odhlédneme-li od Havlových vyjádření k vnitropolitické situaci (celkově je zřejmé, že se k ní vyjadřovat příliš nechce), má z Havlova interview pro Právo největší význam to, jak se Václav Havel vyjadřuje k našemu vztahu ke Spojeným státům. Jde vlastně o jakýsi dialog s Alexandrem Kramerem, v němž je zřejmý Kramerův (dnes pravděpodobně obecný) kritický vztah k americké válce v Iráku a vůbec k celkové americké politice. Václav Havel je v této věci neoblomný:

Tento antiamerikanismus je velice krátkozraký a neprozřetelný. Lidé, kteří jej hlásají, zapomínají, že to byla Evropa, kdo rozpoutal dvě světové války, a že to byla Amerika, kdo musel situaci zachraňovat a komu vděčíme za to, že nakonec zvítězily demokratické mocnosti. Evropa nemá právo se na Ameriku vytahovat. Amerika dělá tisíc a jednu chybu a já bych je mohl dlouze vyjmenovávat, ale rozšířený evropský antiamerický postoj je mi hluboce cizí, stejně jako evropská pacifistická tradice. Nebýt pacifismu, který dovedl evropské státy k politice appeasementu, možná by nebyla druhá světová válka a holocaust.

Dobře, říká jeho partner, to je minulost. Není ale taky pravda, že dnes se většina toho, co vám osobně na naší civilizaci vadí - zbožštění peněz, konzumní životní styl, komercializace a bulvarizace kultury, a tak dále - na nás valí hlavně ze Spojených států? Ergo: nezpronevěřujete se svými proamerickými postoji - možná kvůli přátelství s dynastií Bushů - své životní filozofii?

Naprosto ne, odpovídá Václav Havel. A dokonce si myslím, že je velký řečnický a logický podvod, když je Amerika činěna odpovědnou za dnešní civilizaci. Je to podobná etnizace problému, jaké jsme se v jiných kontextech dopustili už tolikrát v minulosti: na jeden národ se svalí veškerá bída tohoto světa. Ano, směr, jímž se naše civilizace řítí - ať už v Hongkongu, v Moskvě, v Paříži, nebo v New Yorku - je dvojsmyslný a Amerika je nejmocnější zemí na této planetě, ale to ještě neznamená, že je hlavním tvůrcem tohoto pohybu. Ten pohyb přece začal u nás, v Evropě! Amerika je mladší bratr Evropy, to my jsme ji učili novověké civilizaci a kultuře. A dnes je naopak mnoho věcí, které bychom se mohli s pokorou učit od ní. Uvědomme si například, že tatáž Amerika, která je pro mnohé symbolem konzumního myšlení, je ve srovnání s Evropou zemí neobyčejně náboženskou a že to je země s nesmírně silným pocitem vlastenectví. Na našem kontinentu je vlastenectví už poměrně vzácným zbožím - možná i proto máme takové problémy, když je zapotřebí dát dohromady vojenskou sílu k nějakému zásahu proti zlu.Kde bereme právo na to, abychom všechno, co je na naší civilizaci nedobré, sváděli na Američany? Vždyť nás, Evropanů, je dvakrát tolik! Pakliže se Amerika snaží exportovat něco pochybného, třeba nějaké hollywoodské kýče, tak je přece nemusíme přijímat. Kdo nás nutí vysílat je v televizi každý den?

Nevím, jak to ve vysoké politice chodí. Ale škoda, že když Václav Havel dokázal veřejně napadat Václava Klause, neuměl přednést dříve takto dovedně zformulované myšlenky, poučné pro naši státnost i pro Evropu. Bohužel bolestí těchto myšlenek je, že pokud by měly být konkretizovány, Havel se dostane na nejistou půdu. To je dobře vidět na jeho odpovědi na otázku, zda je příznivcem další integrace. Václav Havel odpovídá kladně: proces směřující k těsnější spolupráci by měl pokračovat. Měl by však být založen "na naprosté jednoduchosti a průhlednosti všech struktur a jejich vztahů." Dnes to tak není, evropská ústava je nesrozumitelný text, upovídaný, zašmodrchaný. K těmto myšlenkám, s nimiž mnozí budou souhlasit, mnozí nesouhlasit, však dodává cosi bizarního: "Vzpomínám si, že když jsme v opozici dávali dohromady různé materiály, nejlepší bylo, když se jeden z nás zašil někam do kouta, sepsal to a ostatní pak už něco přidali nebo škrtali… Čím víc lidí něco píše, tím horší je výsledek."

Nejde jen o to, že přirovnání Charty 77 k Evropské unii je groteskní; Ústavu nelze vytvářet tak jako prohlášení občanské iniciativy před listopadem. Bizarní je Havlových výpovědích rovněž to, že až dosud vždy jakmile je chtěl realizovat, činil tak s pomocí nepolitické politiky a výsledek nestál za řeč. Nezbývá než vzít zavděk Havlovými obecnými vývody a doufat, že náš bývalý prezident bude v takto nastoupené cestě pokračovat.

E.M.