ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa - Konec

To, že Demokratická iniciativa byla odsunuta v Občanském fóru do bezvýznamnosti, mělo dalekosáhlé následky. Vedení strany bylo namačkáno v bytě u paní Štolbové spolu se slušným množstvím dobrovolných aktivistů, a všichni se nudili. Ne že by nebylo činnosti zapotřebí, jenomže Demokratická iniciativa byla zakleta v Občanském fóru, kde pro ni samozřejmě neměli žádné úkoly, a z toho, že je strana, mohla uplatnit pouze název. Neměli jsme sekretariát, ani žádný majetek a o jakýchkoli financích se nám mohlo zdát jen v nejdivočejších snech; v důsledku toho jsme neměli ani pracovníka, který by nahrazoval sekretariát.

Veřejnost si tehdy ještě víc než dnes představovala, že politická strana nespotřebuje velké sumy peněz, a zdálo se, jako by to byla pravda. Za reálného socialismu (a ještě po celý rok 1990) byly politické strany Národní fronty placeny ze státního rozpočtu. Všichni tedy na ně přispívali, ale nevěděli o tom. Nevěděli ani, že politické strany nějaké peníze dostávají.

Zmínil jsem se už o tom, že zlatý déšť, který se za zahraničí sypal na Občanské fórum, byl použit výhradně pro účely OF (a při převratové "evidenci" se jistě hodně z toho ztratilo). Nové politické strany nedostaly nic - zahraniční dárci si prý vymiňují, aby jimi poskytnuté finance nebyly použity k politickým účelům. Byl to přirozeně výmysl.

Když už bylo Demokratické iniciativě nejhůř, podařilo se Bohumilu Doležalovi získat jisté množství financí ze zahraničí. Protože to však byl jediný přísun peněz, byl výsledný efekt takový, že se tím zpomalilo skomírání strany odstrčené do ústraní a odsouzené k bezvýznamnosti. Často, když si na to vše vzpomenu, mám zlost, že jsem nebyl dost chytrý a neodešel z politiky zavčas. Nu, nebyl.

K tomu jistě přispělo i to, že jsme byli v lednu 1990, Doležal a já, kooptováni do Federálního shromáždění; v červnových volbách strana získala i několik poslaneckých mandátů do České národní rady. Zdálo se tedy, že Liberálně demokratická strana (tak jsme se přejmenovali) bude schopná smysluplné činnosti. Jenomže měli jsme mnohem víc zarputilých nepřátel v Česku i v zahraničí, než jsme tušili. Smutný konec této strany přesahuje rámec tohoto vyprávění a vrátím se k němu později v několika dodatcích. Souvislé vyprávění není vhodné, jelikož svádí k melancholii a k ublíženosti.

Něco se zajisté z paměti nemá ztratit. V době před listopadem a po něm (tedy ("kolem listopadu") získala Demokratická iniciativa díky svému postavení "opozice proti opozici" mnoho zkušeností a poznatků, které umožňují pochopit základy oficiální glorifikace tehdejší nepolitické politiky Občanského fóra, která vyvrcholila v práci Jiřího Suka Labyrint revoluce. Je to objemná historická práce, dosahující svým záběrem až do léta 1990. Obsahuje řadu nových zjištění a upozorňuje na dosud neznámá fakta; atribut profesionality v jejím případě nechci zlehčovat. Navíc - přirozeně - zde na několika řádcích publikuji nikoli recenzi Sukovy práce, nýbrž připomínky hlavně k tomu, jak chápe a prezentuje období počátků Občanského fóra.

Nemůžeme od historické práce požadovat, aby používala termínů, kterým dáváme přednost, a všímala si vývoje všech jevů, které považujeme za důležité. I tak se glorifikace určitých událostí, institucí a osobností pozná: ledacos z prozkoumávané reality bývá zanedbáno a ledacos naopak nepřiměřeně zveličeno. Následující řádky se snaží s prací Jiřího Suka konfrontovat chápání Demokratické iniciativy z přelomu let roku 1989 a 1990, a snaží se vyhnout hodnocení politického vývoje v té době, pokud by bylo nadbytečné.

Historická práce ovšem nemůže začít tím dnem, kdy se odehrávají události, jimž je věnována (kupříkladu pojednání o znárodnění roku 1945 nemůže začít pětačtyřicátým rokem, protože se připravovalo už za války). V případě historické publikace věnované událostem od listopadu 1989 do června 1990 se autor nemůže vyhnout událostem, trendem a situacím přinejmenším od počátku roku 1989. Vždyť zatímco se v Československu "nic nedělo", všude kolem se komunistické režimy hroutily (NDR, Bulharsko, Maďarsko); v Polsku se už od února konaly diskuse u kulatých stolů za účasti opozice, ve volbách komunisté dokonale prohráli a v srpnu byla ustavena první nekomunistická vláda. Polsko a Maďarsko se Československu omluvily za účast na invazi v srpnu 1968. Opozice u nás místo toho, aby využila hroucení sovětského bloku, považovala vzájemnou spolupráci za předčasnou. Její nepřipravenost se plně projevila v listopadu:

Názorově heterogenní občanské iniciativy začaly vytvářet cílevědomou opozici až v důsledku událostí 17. listopadu. (Jiří Suk, Labyrint revoluce,s. 24). A jinde: V neděli 19. listopadu 1989, kdy už byly věci v prudkém pohybu, směřovali představitelé občanských iniciativ do jeho /tzn. Havlova/ bytu na nábřeží Vltavy, který se stal ohniskem sjednocování opozice - vyrovnáváním rozdílů mezi jednotlivými proudy. (s. 91) / kromě Demokratické iniciativy, jejíž výkonný výbor držela "náhodou" StB na svých služebnách.

Pokusů o koordinaci opozice bylo před listopadem 1989 podniknuto dost a Jiří Suk to jistě ví, když o tom v předchozí práci "Občanské fórum" (1989) psal:

S přesvědčením o nutnosti změny pojetí opoziční činnosti se v polovině roku 1989 objevily úvahy o sjednocení opozice. Představitelé státní moci však považovali aktivity tohoto druhu za mimořádně nebezpečné a celkem úspěšně jim čelily. Poslední a zřejmě nejdůležitější pokus o sjednocení se odehrál na přelomu října a listopadu 1989, kdy se Demokratická iniciativa, Hnutí za Občanskou svobodu a Obroda shodly na "vytvoření koordinačního výboru československé opozice". Hlavním úkolem tohoto grémia mělo být ustavení reprezentativního "Národního a občanského výboru", v němž by se setkali zástupci všech vrstev obyvatelstva, vytvořili dobrovolné odborné týmy a začali pracovat na návrzích směřujících k řešení všeobecné krize československé společnosti. Práce Národního a občanského výboru měly vyústit do návrhu nové demokratické ústavy. (s. 8)

Není to zcela přesné. Čelit snahám o sjednocení opozice nemusela státní moc, vždyť z výše uvedeného citátu je zřejmé, že jí k tomu nebylo zapotřebí. Mezi opozičními sdruženími chybí Charta 77. Její vedoucí politická skupina kolem Václava Havla jakoukoli koordinaci odmítala. Měla svůj plán, který počítal s jakousi obrovskou akcí na den lidských práv (10. prosince), která měla být něčím mezi náramně velkým kulatým stolem a lidovou politickou poutí. Bohumil Doležal o tom píše takto"

"Lidé kolem Havla vycházeli z minulých zkušeností a předpokládali pouze postupnou legalizaci Charty77 jako legální a v zásadě nepolitické oponentury komunistické politické moci. V době, kdy se zhroutil Honeckerův režim v NDR a padl Živkov v Bulharsku, připravovali někdy na desátého prosince oslavu Dne lidských práv, kterou by měly úřady podobně jako demonstraci na Škroupově náměstí strpět a kde by snad dokonce bylo možno otevřít pár stánků, v nichž by se rozdávaly samizdatové tiskoviny (jakýsi politický pendant Matějské poutě). Když jsem se na jakési schůzce pokoušel přesvědčit Havlovu pravou ruku Sašu Vondru o potřebě politické aktivity, odpověděl mi řečnickou otázkou: a ty bys snad chtěl být ministrem?" (internetové Události)

Tak byly události naplánovány a do té doby byla skupina kolem Václava Havla odhodlána zbrzdit postup rozkladu režimu, jak to jen šlo. Dařilo se jí to a pochvala, kterou od Jiřího Suka dostává za svou činnost po listopadu, je poněkud problematická.

Zřejmě snaha zadržet proud nezbytně přicházejících událostí byla hlavním důvodem, proč se nepodařilo uskutečnit demonstraci na 21. srpna. Zmařil ji hlavně Václav Havel. Proč to takto neříci, vždyť se tím veřejně pyšnil. Vyvinul za tím účelem velké úsilí, takže veřejné pouliční vystoupení se posléze nekonalo. Bylo by dalo dosud nehybné, politicky dezorientované společnosti potřebnou politickou motivaci a sílu. Bylo by předvedlo, oč v Československu skutečně jde, a urychlilo vývoj událostí. Její zmaření vývoj událostí zpomalil. Projevilo se to i na nepříliš výrazné demonstraci 28. října.

Těchto důležitých událostí si Jiří Suk všiml, ale pouze letmo a takovým způsobem, který naznačuje, že Havlovu činnost bere na vědomí, aniž ví, oč skutečně šlo:

Spor o manifestaci k 21. výročí srpna 1968 vyjevil názorový nesouhlas mezi opozičními proudy. Havel dal najevo svou distanci od těch skupin, které považovaly protirežimní demonstrace za nejdůležitější prvek opoziční činnosti. Rozhodování nebylo jednoduché, neboť se rozšířily obavy, že státní moc hodlá demonstrace tvrdě potlačit a zúčtovat s občanskou opozicí. I navzdory složitosti situace, ve které se musel rozhodnout, je z vyjádření vysílaném Rádiem Svobodná Evropa patrné, že nepovažoval protestní demonstrace za dobrý prostředek opoziční praxe. Pro něj byly "vždy až krajním" řešením. A protože - podle jeho názoru - zatím zdaleka nebyly vyčerpány ostatní nekonfrontační prostředky, není nutné proti režimu demonstrovat..

Jenomže tak to nebylo. Obavy z krutého zásahu policie "se" nešířily samy od sebe, ale šířil je prostřednictvím Svobodné Evropy Václav Havel.. Že se státní moc chystá s demonstranty krvavě zúčtovat, o tom emotivně informoval veřejnost za podpory význačných chartistů (Vaculíka, Dobrovského, Urbánka). A varoval občany, aby se žádné demonstrace nezúčastnily. A nemluvil pravdu, ne všechny "opoziční proudy" chystající demonstraci myslely pouze na veřejné protesty proti režimu.

Havel nepovažoval protestní demonstrace za dobrý prostředek opoziční práce, a to zřejmě proto, že události by mohly předběhnout Chartou připravovanou akci 10. prosince. Svou ostrou kritiku zopakoval v září v rozhovoru v ineditním časopis Sport a celkově "zmrazil" podzimní demonstrace (kromě 21. srpna šlo zejména o demonstraci 28. října). Tyto okolnosti se pak svými důsledky významně projevily po 17. listopadu.

To, že neexistovala spolupráce opozičních skupin, že se občanské aktivity nepokusily vypracovat obrys činností, které měly vést k pádu tehdejšího režimu a k zahájení přechodu k demokratické společnosti - to je smutné, a dá se říci, že i rozhodující pro další vývoj. Je pravda, že komunistická moc se i u nás rozkládala, o to víc však bylo zapotřebí, aby proti ní vystoupila síla, která by byla aspoň elementárně organizovaná. To se nestalo. Jiří Suk o nutných podmínkách přechodu k demokratickému režimu neuvažuje. Anarchistický chaos, který vládl v Občanském fóru, se mu jeví jako přirozený.

Má jistě pravdu, když považuje opoziční skupiny, které potom - po listopadu - vytvořily Občanské fórum, za heterogenní (škoda, že je aspoň nevyjmenoval, takto se zdá, že o nich zas tak moc neví). Ale byly také ve své většině ideově a programově naivní. Existovaly však výjimky. Mezi ně patřila Obroda, sdružující bývalé reformní komunisty. Té nebylo zdržování vývoje příliš proti mysli. Jednak se Obroda pokoušela, i když marně, dohodnout s vládnoucí KSČ, jednak její členové mohli přemýšlet o zbrani, s níž dokázali dobře bojovat: o tahu na moc. Této mocné zbraně po 17. listopadu s nemalým zdarem používali tak, že měli předstih před ostatními a vtiskly neorganizovanému hnutí levicový charakter.

Na podzim 1989 tedy převládala politická nečinnost. V té době, jak víme, Demokratická iniciativa požádat o registraci jako opoziční politická strana. Havel tedy neměl pravdu, když říkal, že opoziční aktivity chtějí pouze organizovat demonstrace. Zdá se ostatně, že ani Jiří Suk nepovažuje žádost DI o registraci jako politické strany před listopadem za jakkoli pozoruhodnou. Při referování o jednání tzv. politické komise OF píše rovněž o mém sporu Janem Urbanem. Urban jménem KC OF odmítal připustit silné politické strany uvnitř OF a…

označil politické formace OF "za pouhé sekretariáty, ne ještě strany. Mandlera nemohl takový pohled uspokojit, neboť Demokratická iniciativa se prohlásila za stranu ještě před 17. listopadem, a proto podotkl, že je sebevražedné odsouvat budování stran do budoucnosti, když jiné strany (zejména strany bývalé Národní fronty) mají možnost posilovat se už teď". (Jiří Suk, c. d. s 317)

Tak tedy ustavení opoziční strany před 17. listopadem zaregistroval autor v jedné větě ("Demokratická iniciativa se prohlásila za stranu ještě před 17. listopadem"). Na práci, která má na 460 stránek, to opravdu není přehnané. Zvláště uvážíme-li, že o otázkách "stranictví" po několika málo měsících psal úplně jinak. Tak v pojednání o možnostech transformačních koncepcí píše:

Dnes je zřejmé, že klíč k úspěšnému prosazení transformační koncepce vězel v přetvoření Občanského fóra v politickou stranu, jiná cesta neexistovala. Lídři KC OF nepochopili logiku procesu, který se uvnitř heterogenního politického hnutí odehrával, lépe řečeno k úplnému nahlédnutí jim bránila ideologie nestranické politiky, s níž byli spjati (Jiří Suk, s. 409)

A zde jsme dospěli k bodu, který souvisí s rozháraností heterogenních politických stra, jak jsme již o tom hovořili. Vedoucí činitelé Občanského fóra byli proti "stranictví" a hovořili obdobně jako Petr Kučera na politické komisi 7. února: "Odpor proti stranictví ve veřejnosti je značně větší, než jsem si vůbec představoval." (s. 311). Měl svým způsobem pravdu, protože Občanské fórum tuto nechuť neustále posilovalo ("Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny").

Odpor proti stranictví mezi lidmi před listopadem byl podstatně menší. A když se stalo něco konkrétního (žádost DI o registraci jako politické strany), pojednou hlasy proti stranictví zmlkly a do nové strany se hlásilo nečekaně velké množství lidí.. A jelikož moudří občanští aktivisté se rozhodli čekat na 10. prosinec, nelze se divit, že radikalizovaní studenti toho všeho měli dost a veřejnou akci 17. listopadu organizovali sami. Nechce se ani věřit, ale tuto tak důležitou událost Jiří Suk ve své knížce rovněž vynechal.Tím vytvořil patřičný prostor pro glorifikaci Občanského fóra, jeho "nepolitické a protistranické" politiky.

Ještě že autor v knize aspoň naznačuje, jak to s nově vznikajícími politickými stranami v Občanském fóru opravdu bylo. Byly odloženy do tzv. koncepční, později politické komise. A proč to? Od Jiřího Suka se to dozvídáme:

V březnu 1990 v rozhovoru s historiky diplomaticky odkryl Ivan Havel podstatný důvod, který vedl k vytvoření této názorově heterogenní skupiny: "Koncepční komise (dnes to snad už mohu prozradit) měla soustředit především ty, kteří by mohli zdlouhavými politickými diskusemi ohrozit efektivnost rozhodování." (s. 308)

Není tedy třeba zdůvodňovat, že politické strany byly do politické komise opravdu odloženy. Diskuse jejich představitelů byly neškodné a radost, s níž o tom Jiří Suk referuje, dobře odhaluje, jaké je jeho vlastní mínění:

Na schůzích politické komise se obehrávala stále stejná písnička o nutnosti utlumit protistranické naladění společnosti, tj. proniknout do médií a vést v ní osvětovou a propagační kampaň. Připomínalo to nářek odsunutých a bezmocných zbrojnošů, kteří nedostali příležitost vstoupit do arény.

Ach ano, něco na tom je. Shrnuto:

Velké události vycházejí obvykle z předchozí situace. Před listopadem to bylo svým způsobem opačně: hlavní opoziční síla, ideově nevyhraněná, se chystala na jakousi politickou pouť 10. prosince, a místo toho přišel 17. listopad. Demokratické hnutí, které potom vzniklo, si pletlo komunistickou ideologii se stranictvím, nevšímalo si stran Národní fronty a dusilo nově vznikající demokratické strany v tzv. politické komisi. To vše není Jiřímu Sukovi nijak proti mysli, přestože výsledkem tohoto absurdního vývoje je současná nevyhovující politická struktura. Občan nemá koho volit (není se čemu divit) a počátky toho všeho lze najít v Občanském fóru. V něm protistranickost, tolik předtím propagované Václavem Havlem, zastiňovala a deformovala jako hlavní zásada jeho věcnou aktivitu. Jiří Suk má pro Občanské fórum kromě přiznání problematičnosti jeho jistých aktivit hlavně slova uznání

Avšak o tom všem podrobněji až někdy jindy. "Zneškodnění" polistopadových politických stran a Demokratické iniciativy znamená pro mne rovněž konec těchto Signálů z jiného tisíciletí. Vrátím se k němu později několika dodatky, jistě však už ne souvislým vyprávěním.

E.M.