ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa - Převrat

Shodou okolností právě týden před 17. listopadem 1989 požádala Demokratická iniciativa o registraci jako opoziční politická strana. Přiložené programové prohlášení obsahovalo rovněž tři konkrétní politické požadavky .Žádalo vytvoření vlády občanského soužití místo současné vlády, vypracování demokratické ústavy země a přijetí zákona o svobodných volbách do zastupitelských orgánů všech stupňů.

Ihned po založení politické strany jsme se pokusili vyvinout závažnější činnost. Nebylo tajemstvím, že se připravuje vzpomínka-demonstrace na 17. listopad. Té přípravy jsme se chtěli zúčastnit, ale byli jsme velmi briskně odmítnuti. Studenti připravovali tuto vzpomínku jako oficiální (to znamená, že usilovali o to, aby nebyla zakázána) a už z toho důvodu nechtěli k přípravě připustit žádné disidenty. My jsme byli nejen disidenti, ale teď už i politická strana, takže s námi studenti připravující 17. listopad nechtěli teprve nic mít.

Po masakru na Národní třídě se stala ze 17. listopadu 1989 vysloveně studentská záležitost. Z hlediska časového odstupu to lze vidět jako jakousi českou zvláštnost, a to nepříliš vydařenou. Nemohlo být většího důkazu roztříštěnosti české protikomunistické opozice, než byla ta, že studenti nepřipustili k přípravě na tuto demonstraci žádnou opoziční skupinu. Studenti byli v té době už dosti radikalizovaní (alespoň někteří z nich), ale to bylo málo dokonce i na to, aby komunisté byli důsledně zbaveni moci. Brzy se to mělo ukázat.

Nicméně Demokratická iniciativa se nemohla ani příprav, ani událostí 17. listopadu aktivně účastnit. Já jsem byl na shromáždění na Albertově, ale odešel jsem ještě před koncem, protože se mi zdálo, že se neodehrává nic zvláště mimořádného, a potřeboval jsem odeslat nějaké zprávy do Svobodné Evropy. Myslel jsem, že se nebude nic zvláštního dít, a netušil jsem, že jsem tak unikl konfliktu na Národní třídě…

Na druhý den jsem jel do Brna, kde byla již delší dobu svolaná schůze tamní Demokratické iniciativy. Bylo to ovšem den po 17. listopadu, a v důsledku toho byla restaurace, ve které se konala schůze, naplněna natolik, že to připomínalo spíš předvolební meeting; také velkou většinu přítomných jsem viděl poprvé v životě (a některé i naposled). Nepříjemné bylo, že ode mne chtěli vědět, co teď bude, a jediné kloudné, co jsem jim dokázal říct, bylo, že s dosavadním režimem je nepochybně konec. To ale věděli nebo tušili i beze mne, a na to, co a jak bude konkrétně dělat Demokratická iniciativa, jsem uměl odpovědět jen mlhavě.

Nemohlo být pochyb o tom, že tak to nemůže zůstat. Ještě ten večer (nebo spíš noc) jsem svolal na příští den odpoledne vedení strany a ráno jsme s Bohumilem Doležalem dali dohromady prohlášení k 17. listopadu, které vycházelo z našich Programových předpokladů. Nebylo pochyb, že vedení strany prohlášení schválí, což se dodatečně stalo. Dodatečně proto, že jsme dopoledne ještě stačili zavolat naše prohlášení do Svobodné Evropy. Toto prohlášení dosud oficiální historiografie nevzala na vědomí. Znělo takto:

Situace v naší zemi se vyostřila, tentokrát už daleko za únosnou míru. Policejní násilí a brutalitu, použité proti pokojnému shromáždění, nepamatujeme od časů padesátých let. Nemusíme snad připomínat, jak velkou odpovědnost za tento neblahý vývoj nese současná vláda a vedoucí politická strana. Kdybychom nyní požadovali pouze to, aby byly z Prahy okamžitě staženy pohotovostní jednotky VB a aby bylo okamžitě zastaveno policejní pronásledování protestujících občanů a aktivistů, žádali bychom pouze malou část toho, čeho je v této situaci nutně zapotřebí. Soudnost a svědomí totiž velí, aby současná vláda odstoupila a ještě předtím umožnila přechod k demokratičtějšímu a humánnějšímu způsobu vládnutí.

- Žádáme současnou vládu, aby se to stalo takto:

- nechť vláda odstoupí k 25. listopadu 1989;

- nechť do té doby uskuteční rozhovory a na jejich základě uzavře dohodu o vytvoření přechodné vlády občanského soužití.

Tyto rozhovory má vláda vést:

- s Alexandrem Dubčekem a představiteli státu před ozbrojenou invazí 21. srpna 1968,

- s Václavem Havlem a dalšími představiteli nezávislého opozičního hnutí.

Vláda občanského soužití má být tedy vytvořena z těchto tří skupin, tj. z představitelů vedení státu před srpnem 1968, z představitelů nezávislé opozice a z nezkompromitovaných zástupců nynější vlády, kteří ještě zcela neztratili důvěru obyvatelstva. Účast představitelů reformního hnutí z roku 1968 má zvýraznit kontinuitu demokratického procesu v ČSSR, podíl nezávislých občanských skupin pak má zajistit účast obyvatelstva na vládě.

Současné vláda ČSSR nechť ještě před svým odstoupením vydá ústavní zákon, jímž se k 1. 2. ukončí činnost Federálního shromáždění , a nechť rovněž slavnostně prohlásí absolutní platnost občanských práv obsažených v mezinárodních paktech o lidských a občanských právech a v závěrečných dokumentech Vídeňské konference.

Vláda občanského soužití pak jako jeden ze svých prvních kroků předloží Federáonímu shromáždění do 15. 2. 1989 nový, demokratický volební zákon, na jehož základě pak bude k 1. 2. 1990zvoleno Ústavodárné shromáždění ČSSR. Volební zákon má umožnit kandidaturu nezávislých kupin a a dále všem těm, kteří získají podporu nejméně od 1000 československých občanů. Provedení těchto kroků je podle našeho názoru jediná schůdná cesta k tomu, aby se vykloubený politický a společenský život v ČSSR vrátil do normálních kolejí.…

Odeslali jsme prohlášení do Svobodné Evropy, napsali jsme podle něho dopis předsedovi vlády Adamcovi a ten jsme také odvysílali. Hned potom se ozvalo zvonění. Za dveřmi stáli dva policejní civilové, jeden estébák a jedna estébačka (říkalo se jí Elsa Kochová,) a požádali mne, ať jdu s nimi. Stáli za dveřmi a já, udiven, co si ti lidé dovolují ještě po 17. listopadu, jsem se šel "obléknout". Doležal stál v kuchyni přitisknut ke dveřím, a přestože jeho kabát visel v předsíni na věšáku, estébáci si nevšimli, že v bytě je kromě mé ženy někdo další.

Poradil jsem Bohumilovi, ať zůstane u nás, že tu bude nejbezpečnější, ale on mě neposlechl, vyšel ven a hned ho lapili. Ostatní členy vedení taky. Byli jsme roztroušeni po pražských služebnách bezpečnosti. Já jsem byl na Náměstí míru a jednali se mnou nesmírně slušně, neustále se omlouvali, že jednají na příkaz shůry, šli se mnou na oběd a dokonce mi ho chtěli zaplatit. Odpoledne mě převezli do Dejvic. Byli tak vstřícní, že chtěli od řidiče, aby jel přes Václavské náměstí, abych viděl, co se venku děje. Jenomže už se toho dělo tolik, že Václavské náměstí bylo neprůjezdné. Ale i tak se jim jejich záměr zdařil: podařilo se jim zadržet mě až do půlnoci. Už druhý den nebylo pochyb, oč šlo. 19. listopadu večer se v Činoherním klubu zakládalo Občanské fórum a Demokratická iniciativa, jejíž vztah ke komunistickému režimu byl mnohem vyhraněnější než vztah Charty 77, při zakládání Občanského fóra neměla být.Celé vedení bylo v rukou Ministerstva vnitra.

Jenomže úplně celé ne a na tom tak dobře vymyšlená akce zkrachovala. Karel Štindl, veden bůhví jakým instinktem se včas schoval před policejní hlídkou a odpoledne se dostavil do Havlova bytu, v němž se připravovalo večerní založení Občanského fóra. Ostatní přítomní prý tomu nebyli ani trochu rádi, ale nedalo se nic dělat. Posléze nemohli Štindlovi zabránit v tom, aby večer spolu s nimi podepsal za Demokratickou iniciativu zakládající listinu Občanského fóra.

Kdo si akci Ministerstva vnitra proti Demokratické iniciativě vymyslel, není jasné, a řekl bych, že to také hned tak jasné nebude.

Počátečním aktivitám Občanského fóra jsme zpočátku a zčásti byli přítomni. Hned 20. listopadu jsme šli s Doležalem do galerie U Řečických, kde bylo dočasné sídlo Občanského fóra (než se přestěhovalo do Aurory v ulici 28. října) - a nechtěli jsme věřit svým očím. Kromě vedoucích chartistů a disidentů tu byla neuvěřitelně velká část lidí, které jsme neznali a z nichž některé nebylo obtížné rozeznat na první pohled jako arivisty - lidi, kteří vycítili příležitost k co největšímu uplatnění. Zpočátku bylo vidět na Václavu Havlovi, které shromáždění vedl a řídil, že přesně neví, co si s takovým nesourodým ansámblem počít, ale brzy ho přešly rozpaky. Toto revoluční shromáždění jej bez odporu následovalo, poslouchalo a přijímalo pouze takové závěry, která požadoval nebo o něž stál.

Samozřejmě, že amorfní, v podstatě anarchistické shromáždění by v oněch historických dnech nemohlo obstát. Hned zpočátku se proto volily hlavní komise a výbory Občanského fóra, přičemž některé brzy měnily svou podobu, ale fórum jako celek to nepoznamenalo. Hlavní, takřka veškerou moc soustředil ve svých rukou tzv. krizový štáb pod předsednictvím Havla; dále se v následujících dnech volilo, kdo bude v programové komisi, v rozšířeném krizovém štábu, v organizační komisi, v národnostní komisi, v plénu KC OF a v dalších komisích - bylo jich požehnaně a jejich práce nemohl být přehledná. Hlasovalo se, kdo bude v delegaci pro jednání s Adamcem a podobně. Pro nás s Doležalem, a tedy pro Demokratickou iniciativu, počáteční hlasování a rozdělení do výborů a komisí znamenala, že jsme se v Občanském fóru během několika dnů ocitli v úloze pozorovatelů. Mrzelo nás to, ale dnes, s odstupem doby se mi to zdá spíš komické. Do ničeho jsme nebyli zvoleni, do ničeho jsme nesměli mluvit a jakmile jsme se ozvali, vždycky se našli lidé, kteří se ostře postavili proti našemu názoru - ať již byl jakýkoli.

Zatímco se připravovala a probíhala jednání s předsedou vlády Adamcem, nabývalo Občanské fórum podoby nedokonale organizovaného anarchistického hnutí. Organizační struktury a lidé v nich pracující, které uvádí Jiří Suk v práci o Občanském fóru, je zapotřebí chápat jako neustálou a neuspořádanou vřavu. Několik lidí se pokoušelo tuto vřavu zeschematizovat; zdá se, že nejlépe se to podařilo Josefu Vavrouškovi, který preferoval

OF jako dlouhodobě orientované politické hnutí, ze kterého by se v předvolebním období odloučily politické strany přistupující k volbám samostatně. Toto hnutí by mohlo být organizováno buď formou klasické politické strany, nebo formou politické strany bez pevného členství, s minimálním aparátem a převažující horizontální strukturou založenou na autonomně fungujících místních jednotkách. (Podle Jiřího Suka, OF I, s. 24)

Jiří Suk k tomu poznamenal:

Z uvedeného je patrné, že politické okolnosti již velmi záhy přinutily OF rezignovat na původní záměr, podle něhož mělo být jeho působení časově limitováno do svobodných voleb…Politická realita posouvala OF, které mělo původně působit jako seskupení předlistopadových nezávislých iniciativ, do role nezastupitelného politického subjektu reprezentující všechny společenské vrstvy, který bude působit i po volbách jako rozhodující garant nezvratnosti polistopadového vývoje.

Tímto způsobem vznikly s podporou Václava Havla po prvním sněmu OF stanovy Občanského fóra, které měly fatální význam pro další politický vývoj Československa. Podle nich bylo Občanské fórum volným sdružením občanů, nikoli politickou stranou. Toto volné sdružení občanů mělo působit na základě samosprávné horizontální struktury. Podle stanov mohly existovat místní, podnikové, národnostní a zájmové OF, která vytvářela okresní a krajská koordinační centra; ta byla řízena svými radami.

Po celou dobu existence Občanského fóra se uplatňovala zákonitost typická pro taková široká volná sdružení, která jsou každému přístupná: úspěšně se pracuje na tom, aby činnost sdružení byla co nejdemokratičtější (to znamená aby co nejvíc lidí mohlo mluvit do všeho), přičemž rozhodování o všech závažnějších záležitostech spočívá jednoznačně v rukou sekretariátu, a to bez kontroly "členů" a dalšího schvalování.

Ani není divu, že stanovy Občanského fóra vycházely z všeobecně rozšířeného mínění, které historicky vzato bylo u nás zcela nové. Podle něho nejhorší, co mohlo potkat společnost, bylo rozčlenění na strany, stranické sekretariáty, stranictví. Minule jsem se zmínil, jak toto všeobecné mínění bylo ovlivněno minulostí, a to jednak komunistickou kritikou na adresu stranické plurality v první republice, jednak z druhé strany Havlovou zničující kritikou parlamentních stran v Moci bezmocných. Snad je na místě k tomu připojit, že po desetiletích reálného socialismu, v němž spousta lidí nějakým způsobem spolupracovala nebo musela spolupracovat s režimem, bylo příjemné, jestliže se v Občanském foru předpokládalo, že jsme všichni dobří a všichni - bez jakéhosi členství - spojeni v jednom hnutí. A tak také kdo jen mohl, horoval proti stranám. Stranám Národní fronty to přespříliš nevadilo, výtky stranictví jim byly nepoměrně příjemnější než hodnocení jejich činnosti v minulém režimu. Pro nás toto všeobecné protistranictví bylo vražedné. Uznávám, že to, jak na nás protistranictví působilo na Demokratickou iniciativu, není nejdůležitější. Závažnější je, že ovlivnilo počátek demokratického vnitropolitického vývoje- a svým způsobem působí doposud.

Hned v prvních dnech bylo rozpoznat "nadstranický" trend OF, který na prvním sněmu OF potvrdil Václav Havel, když doporučil, aby vztah OF k politickým stranám byl diferencovaný: některé bude OF podporovat, jiné ne. Z Havlových slov se dalo snadno odvodit, že si představuje úlohu politických stran v demokratickém Československu jako podružnou, jelikož hlavní bude v každém případě Občanské forum. Pokud jde o Demokratickou iniciativu bylo nepochybné, že ji OF podporovat nebude. A bylo otázkou pouhých hodin, kdy se tato situace vyvine v konflikt. Tomu nechtě napomohl "horník" Milan Hruška.

Milan Hruška byl předsedou organizace ČSSD v Červeném Kostelci. Když jsme přišli do galerie U Řečických, s údivem jsme zjistili, že na své členství v Demokratické iniciativě úplně zapomněl, a že vystupuje jako nestranický horník. Na první demonstraci na Václavském náměstí mluvili kromě zástupců Občanského fóra také zástupci Československé strany socialistické a dokonce i týdeníku Ahoj na sobotu a - horník Hruška. Po návratu z balkónu Melantrichu jsem požádal, aby když už může hovořit strana Národní fronty (socialistická), redakce Ahoj na soboru a bývalý člen naší strany jako horník, směli jsme my jako zástupci opoziční politické strany rovněž promluvit. Václav Havel a Radim Palouš to rezolutně odmítli. Druhého dne jsem svou žádost opakoval a Radim Palouš prohlásil: "Nikdy nedovolíme, abyste si dělali reklamu." Mělo to jistě své věcné pozadí, naše pojetí převratu bylo radikálnější než jejich. Ale takové rozpory se mezi spojenci řeší vyjednáváním. Bohužel, my jsme pro vedoucí činitele Občanského fóra nebyli spojenci, nýbrž spíše nepřátelé.

Od té chvíle jsme vlastně v Občanském fóru už jen statovali. Místy to bylo docela zábavné, ale to nemění nic na skutečnosti, že Demokratická iniciativa byla odsunuta do politické bezvýznamnosti. A jak vyplyne z dalšího, bylo to rozhodující pro její postupnou likvidaci (konečnou likvidaci, jak jsem se po letech dozvěděl v Německu, řídil sám Hans Ditrich Gentscher, partner Jiřího Dienstbiera).

Během krátké doby se uskutečnilo to, co se nepodařilo 19. listopadu, kdy nás estébáci internovali, abychom se nemohli zúčastnit založení Občanského fóra. Měl tuto internaci na svědomí někdo z disentu? Nelze to vyloučit, ale také to nelze dokázat, a tak je jedině možné nebrat tuto eventualitu v potaz. Stačí, že dokud ještě StB fungovalo, postupovalo proti Demokratické iniciativě směrem podobným jako potom Občanské fórum.

(Pokračování)

E.M.