ARCHIV

"otevřeno"

Musí být disciplína?

Pamatuji-li se dobře, pak v jisté legrační knížce je známý citát: "Disciplína musí bejt, kluci blbí." Po letech strávených v režimu reálného socialismu ovšem nezní substantivum disciplína příliš libozvučně, a nepomůžeme si ani, když ji nahradíme českým překladem: kázeň. Přesto je to pojem aktuální, stejně jako klasická knížka, z níž je náš pojem přejat.

Martin Komárek v MF DNES uvedl komentář věnovaný parlamentnímu hlasování o DPH aktuální vzpomínkou: "Na Brusel! zavelel Svoboda po švejkovsku z invalidního vozíku". Martin Komárek nebyl jediný, kdo celou záležitost viděl obdobným způsobem. Musela být pořádná kupa těch z nás, kterým se vybavilo proslulé "Na Bělehrad!", když s úžasem viděli v televizi, jak převážejí nehybného Cyrila Svobody na invalidním vozíku k vrtulníku, který ho dopravil do Prahy. A mnozí z nás si už sami, bez literární předlohy, vybavili představu dalšího, notoricky alkoholického poslance, cucajícího něco ne-alko, aby mohl zajistit vládní koalici vítězství v tomto historickém hlasování.

Groteskní způsob, jimž ve sněmovně zvítězila vládní koalice s pomoci jednoho nehybného invalidy a jednoho alkoholika, vtiskl tomuto hlasování nadstranickou pečeť. I když se hlasovalo o závažných věcech, bylo pohříchu nejzajímavější to, jak se před očima všeho voličstva kompromitovaly dvě základní ústavní instituce. Je dost pochopitelné, že levicový tisk to vše vidí jinak, místy dokonce s jakousi sentimentalitou (Alexander Mitrofanov: "Příjezd Cyrila Svobody do Sněmovny a jeho účast na hlasování, kterým koalice nakonec zvrátila prezidentovo veto na zákony o DPH, způsobila v kuloárech, které normálně semelou všechno, zvláštní směsici obvyklého cynismu a v těchto prostorách vzácné lidskosti".) Za způsob volby by jistě bylo nemístné kárat opoziční poslance. Bohužel to nic nemění na okolnosti, že se tu znevážila vláda a Poslanecká sněmovna způsobem, jaký nepamatujeme.

Sama o sobě je to nemilá záležitost, a zamyslíme-li se nad ní, zjistíme, že je nemilá dvojnásob. To, že se znemožňují tyto dva ústavní pilíře (sněmovna a vláda), má přece jen určitý vliv na politické klima naší společnosti. Zní to nadneseně, ale nic naplat, je to tak. Příhody, jako je tato, které jsou u nás časté - i když nejsou tak výrazné a nemají tak velké rozměry - přispívají k postupné degeneraci celé naší politické scény a k podpoře úsloví, že politika je svinstvo. To je u nás odjakživa tak populární jako proslulé rčení o nezbytnosti krást pro blaho rodiny. Hlasovací katastrofa ve sněmovně nám připomíná, že nejde o věci odtažité, ale týkající se každého jednotlivého občana

A to je právě otázka disciplíny. Disciplína není vynálezem feldkuráta Katze. V podstatě jde o to, že stát může regulérně fungovat jen tehdy, jestliže občané v dostatečné míře dodržují zákony. Také tato mince má dvě strany: občanskou a státní. Úzce spolu souvisejí. Může být, tak jak jsme to zažívali před listopadem, že stát je občanovi lhostejný, takže lidé plní jen ty povinnosti, ke kterým jsou tím či oním způsobem přinuceni, a vyvádějí věci, které státu škodí (například kradou pro rodinu). Demokratický stát by za takového vztahu obyvatelstva k státním orgánům a povinnostem skomíral na úbytě. Má-li ovšem občan plnit řádně své povinnosti, nemůže mít základní pochybnost o státní autoritě. Kdyby nás většina takovou pochybnost měla, navádělo by to buď k anarchii, nebo k autoritativnímu způsobu vládnutí.

Hlasování o DPH ukazuje, jak si sama vláda a vládní koalice nejsou nezbytnosti státní autority vědomy. Není to pro nás dobrá zpráva.

E.M.