ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa -Opoziční politická strana

Na podzim 1989 zjistila Demokratická iniciativa, že je v podstatě politicky izolována.. Bylo nepochybné, že k tomu přispělo Ministerstvo vnitra, které se snažilo vnést mezi nezávislé iniciativy co největší rozkol. Ale jak se o něco později ukázalo, byla neméně důležitá aktivita Charty 77, zejména její vedoucí skupiny kolem Václava Havla. Tato skupina viděla v Demokratické iniciativě nebezpečného konkurenta, a tak se k ní také chovala.

Početně posílená,ale politicky izolovaná Demokratická iniciativa měla na podzim 1989 jen dvě možnosti: buď nedělat nic a čekat, až se něco přihodí, anebo se pustit do opoziční politické aktivity sama. Přirozeně vznikala otázka, o jakou aktivitu by šlo, a to nebylo lehké odpovědět, protože ostatní opoziční skupiny se k nám nemusely připojit, popřípadě by nežádoucí aktivitu mohly zmařit - o tom jsme věděli své už od 21. srpna. Poslední dvě akce, kterých jsme se účastnili spolu s dalšími opozičními skupinami, byla příprava na demonstraci 28. října (po neúspěchu pouličního protestu na 21. srpna byla poměrně úspěšná) a mezinárodní seminář o lidských právech, který se sice vnitru podařilo zmařit, ale jen s vypětím všech sil.

Přitom na rozdíl od minulých let se již v Praze projevoval neklid. V září rozvířily poklidný život Pražanů dva tisíce uprchlíků z Německé demokratické republiky, kteří byli namačkáni na západoněmeckém velvyslanectví a nemohli ven, protože by je pražská vláda poslala šupem do NDR. Naši členové se účastnili pomocných potravinových akcí pro tyto uprchlíky a Demokratická iniciativa vydala dvoje prohlášení, v nichž dala najevo ochotu pomoci uprchlíkům v jejich svízelné situaci. V prvním se píše mimo jiné:

Problém uprchlíků je vždy především otázkou základní lidské solidarity. Československá demokratická iniciativa prohlašuje, že je ochotna - sama, popřípadě ve spolupráci s dalšími skupinami a aktivitami - zorganizovat pro východoněmecké uprchlíky, zejména pro rodiny s dětmi - pomoc ve formě ubytování a stravy, a to po tak dlouhou dobu, než se vyřeší otázky spojené s jejich odcestováním. Jsme přesvědčeni, že se najde dost lidí, kteří budou ochotni pomoci.

Nicméně přesto, že všude ve východní a střední Evropě bylo doslova den ze dne vidět, jak se sovětské impérium rozkládá, v Československu se nedaly zaznamenat zásadní změny ani ve státní správě, ani v chování většiny obyvatelstva. 9. listopadu začalo bourání berlínské zdi a u nás se pořád nic nedělo. Zato jsme se spolu s Doležalem a Štindlem s podivem dozvěděli, jak u nás proběhne "převrat". Plán převratu nám nesdělil Václav Havel (ten s námi odmítal komunikovat), ale ve slabé chvíli jeho pravá ruka Saša Vondra. Vzpomíná na to v listopadu loňského roku Bohumil Doležal v Událostech:

Lidé kolem Havla vycházeli z minulých zkušeností a předpokládali pouze postupnou legalizaci Charty77 jako legální a v zásadě nepolitické oponentury komunistické politické moci. V době, kdy se zhroutil Honeckerův režim v NDR a padl Živkov v Bulharsku, připravovali někdy na desátého prosince oslavu Dne lidských práv, kterou by měly úřady podobně jako demonstraci na Škroupově náměstí strpět a kde by snad dokonce bylo možno otevřít pár stánků, v nichž by se rozdávaly samizdatové tiskoviny (jakýsi politický pendant Matějské poutě). Když jsem se na jakési schůzce pokoušel přesvědčit Havlovu pravou ruku Sašu Vondru o potřebě politické aktivity, odpověděl mi řečnickou otázkou: a ty bys snad chtěl být ministrem?"

Vzpomínám, jak Saša Vondra dodával, že chystané převzetí moci musí být v podstatě veselé, že to bude připomínat pouť. Při jeho slovech o přípravách "převratu" jsem pocítil nepříjemné mrazení. Za tímto plánem se nemuselo, ale mohlo skrývat cosi dalšího, co Charta před námi tajila. Určitě nám Saša Vondra neřekl všechno. Měli jsme zkušenosti z 21. srpna a ty byly špatné.

Již předtím jsme uvažovali o plánu, který nám přibližně rok víceméně vnucovali manželé Čeřovští ze Svobodné Evropy. Podstatou tohoto plán bylo, že se Demokratická iniciativa prohlásí politickou stranou a předloží veřejnosti novou ústavu, kterou nám také dodali. Na ústavě možná pracovali chytří lidé, ale poznalo se na ní, že ti lidé ztratili základní kontakt s domovem; například jedním z hlavních článků ústavy bylo převzetí Podkarpatské Rusi. Na jaře, po Palachově týdnu, jsem si několikrát živě vybavil, co by se asi stalo, kdybychom se teď prohlásili politickou stranou a vyhlásili požadavek navrácení Podkarpatské Rusi…

Na podzim ale - pomineme-li v zásadě nepodařený nápad s ústavou - nám nápad prohlásit se politickou stranou, připadal docela lákavý, i když se zdálo dosti značné riziko kriminálu (netušili jsme že je tak těsně před pádem režimu). Několik dní jsme pracovali na hlavních dokumentech a konečně jsme 11. listopadu odeslali žádost o registraci jako nezávislá politická strana. Dokonce ani v rozpadajícím se totalitním režimu nebyl sám akt žádosti o registraci lehký. O tom ostatně svědčí dopis, který zaslalo předsednictvo Československé demokratické iniciativy ministru vnitra ČSSR F. Kinclovi:

Vážený pane ministře, Vzhledem k tomu, že hnutí Československá demokratická iniciativa si vytklo jako hlavní cíl práci k překonání současné hluboké krize československé společnosti a že pociťuje naléhavou potřebu vytvořit za současných kritických okolností pro takovou práci nezbytné podmínky, rozhodlo se předsednictvo ČSDI požádat státní orgány o registraci hnutí jako nezávislé politické strany. Jelikož však současná zákonná norma (zák. č. 68/51) nezná jinou existenci politických stran než v rámci Národní fronty a Národní fronta nezávislost, popřípadě opozičnost politické strany neumožňuje, adresujeme žádost o registraci nezávislé politické strany přímo Vám, dále ministrům vnitra ČSR a SSR.

Věříme, že vláda ČSSR bude vůči nové politické straně, hlásící se k helsinskému procesu, postupovat podle čl. 26 Principů Závěrečného vídeňského dokumentu, který jí vzhledem k osobám, institucím a organizacím podporujícím dokumenty KBSE stanoví povinnost "odstraňovat, kde existují, zákonodárné a správní překážky, jež jsou neslučitelné s ustanoveními KBSE."

Při takové činnosti, která v Československu nebude jednoduchá, budeme rádi nápomocni.

Za předsednictvo ČSDI

Emanuel Mandler

Formálních potíží bylo, jak vidno, dost. Nebylo nám jasné, může-li být nová politická strana registrována jako celostátní, nebo jen v jedné z dvou částí státu. Pomohli jsme si poněkud jako chytrá horákyně, žádost o registraci jsme poslali federálnímu ministerstvu vnitra i českému a slovenskému ministerstvu Tak byla jakoby odstraněna určitá nejasnost. Zato v základní věci nejasnost nepanovala. Bylo totiž nad slunce jasné, že podle platných československých zákonů nová (natož nezávislá) politická strana zaregistrována být nemůže. "Zákonodárci" zřejmě vůbec nepočítali s takovým podpásovým úderem, jako bylo založení nové politické strany. Odvolávali jsme se proto na Závěrečný dokument vídeňské následné schůzky KBSE a na její článek 26 (viz výše), který formálně zavazoval československý stát, aby nám pomohl (!). A abychom se aspoň formálně pojistili proti nepřízni úřadů, zakončili jsme žádost o registraci větou:

Do doby, než bude nová politická strana zaregistrována, bude Československá demokratická iniciativa působit neformálně, přičemž bude vznášet nárok na uskutečňování všech funkcí, které příslušejí politické straně, vyjma povinného placení členských příspěvků.

K žádosti o registraci jsme přiložili "Programové požadavky nezávislé politické strany Československá demokratická iniciativa". V jejich úvodu se zdůrazňovalo, že hlavní příčinou, proč se ČSDI ustavila jako politická strana, je snaha přispět k řešení hluboké krize současné československé společnosti a státu. Tato krize vznikla v důsledku potlačení lidských práv, zrušení demokratického režimu a přeměny tržního hospodářství v direktivní hospodářský systém s centrálním plánováním a státním monopolem. Řešení viděla Demokratická iniciativa v obnovení občanských svobod a lidských práv a v postupném nahrazení autoritativního systému demokratickým přechodem k svobodnému tržnímu hospodářství.

Pro překonání této krize spatřovala Demokratická iniciativa několik základních prostředků. Zejména zdůrazňovala nezbytnost přijmout dočasné zákony, které až do doby, než vstoupí v platnost demokratická ústava, zajistí svobodu náboženství, názoru, projevu, svobodu sdružování a shromažďování i svobodu pohybu a cestování.

Je na první pohled vidět, že těmito požadavky navazovala Demokratická iniciativa na realitu roku 1968. Teď ovšem byla úplně jiná mezinárodní situace (a také vnitropolitická, i když to všude nebylo znát) a bylo možno vznášet dalekosáhlejší požadavky. "Programové požadavky" obsahovaly i žádost o amnestii pro všechny politické vězně a pro přečiny motivované politicky. A součástí programových požadavků bylo mimo jiné:

Krize politická a ústavně právní vychází z umělého a radikálního omezení suverenity ČSSR. Pro její překonání je nejprve třeba, aby československé správní a zastupitelské orgány odmítly ozbrojený zásah armád pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a všechny jeho následky.

Tento požadavek tedy zároveň obsahuje zásadní námitku proti oprávněnosti nynějších státních, správních a zastupitelských orgánů všech stupňů reprezentovat obyvatelstvo. Tyto orgány jsou složeny nikoli z volených zástupců lidu, nýbrž z úředníků dosazených z vůle nomenklatury.

Československá demokratická iniciativa žádá,

Aby k 1. 2. 1990 byla zvláštním ústavním zákonem ukončena činnost FS ČSSR a aby k témuž datu byly provedeny demokratické volby do přechodného zastupitelského sboru, pověřeného

- vytvořením vlády občanského soužití;

- vypracováním demokratické ústavy ČSSR;

- přijetím zákona o svobodných volbách do zastupitelských orgánů všech stupňů

Týden, který následoval po odeslání naší žádosti o registraci,byl vlastně posledním týdnem reálného socialismu. To jsme ovšem nevěděli a - nikdo to nevěděl. Byli jsme přesvědčeni, že pro nás estébáci musí každou chvíli přijít. Viděli přece, co se děje. Dokonce i Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, které se až dosud stavěly k Demokratické iniciativě velmi rezervovaně, pojednou obrátily. Stejně jako my dostávaly i redakce těchto stanic stohy dopisů a telefonátů lidí, kteří se chtěli přihlásit do nové opoziční strany a žádali o kontaktní adresu. Zahraniční stanice pojednou nešetřily minutami, takže jsem nahrál několik rozhovorů; v předchozích letech ani jediný.

Kolik přihlášek do nové strany přišlo, nikdo neví a vědět nemůže, protože značná část jich chodila na adresy známých chartistů - například hodně jich bylo doručeno na adresu Václava Havla. Připadalo mi to vše neskutečné a teprve nevlídná realita uvnitř Demokratické iniciativy mi připomněla, že věci se vyvíjejí méně pohádkově, než se nám zdálo v předsednictvu nové strany.

Proti naší žádosti o registraci se totiž vzbouřila nová část Demokratické iniciativy, část, ve kterou jsme vkládali značné naději, studentská sekce. Přišli jsme s Doležalem na její schůzku v předtuše, že jednání se studenty bude obtížné. Bylo to však ještě horší. Přivítal nás zachmuřený a zamračený Michal Semín a přednesl energický projev, z něhož si pamatuji tyto základní body:

1. Jakékoli stranictví patří minulosti a je zábranou pozitivní společenské činnosti;
2. studenti v žádném případě nechtějí a nebudou v jakékoli straně;
3. vedení Demokratické iniciativy se nechovalo korektně, když požádalo o registraci jako politická strana, aniž to konzultovala se studentskou sekcí.

Proti třetímu bodu jsme byli bezmocní. Až dosud o všem rozhodovalo naše vedení a nás nenapadlo, že s žádostí o registraci politické strany by to mělo být jinak. Semín měl nepochybně v tomto bodu pravdu, neobratně jsme se omlouvali a pokoušeli jsme se diskutovat o prvních dvou bodech, ale nebylo to možné. Na první pohled bylo zřejmé, že "protistranictví" studentské sekce nevyplynulo z úvah a diskusí, nýbrž že máme co činit s celou bariérou předsudků. Studentská sekce přestala existovat.

Také následující dny ukázaly, že značná a sílící chuť obyvatelstva mít novou opoziční stranu není vítána studentům, disidentům i jisté další části veřejnosti. Tehdy jsme ještě neznali příčiny, dnes je to jasné: komunisté lidem čtyřicet let vtloukali do hlavy, že jednou z největších nedostatků první republiky a jakýchkoli demokratických poměrů je stranictví.Na rozdíl od pluralitní demokracie měla být strana jen jedna - pro vyvolené, fanatiky a kariéristy, ostatní se měli starat o své. Samozřejmě, že každý přijímal tuto hrůznou totalitní ideologii poněkud jinak, nicméně celkově vytvořila psychickou bariéru proti stranám. A což teprve když přišli chartisté a Václav Havel s tím, že strany jsou antikvovaná nemravnost a že opoziční instituce nesmějí působit politicky, nýbrž jen morálně?

Ani jsme netušili, do jaké šlamastiky jsme se dostali s první a poslední opoziční stranou v režimu reálného socialismu.

(Pokračování)

E.M.