ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa - Demonstrace

Hovořil jsem v minulém pokračování o dramatických událostech pozdního léta roku 1989. Při líčení takových "celostátních" událostí se snadno zapomíná na to, co se odehrává v pozadí, bez velkého lomozu, co však ve svém celku má také celostátní význam.

Od počátku léta roku 1989 politické ovzduší v Československu zřetelně houstlo. Bylo to ovšem dáno nejen vývojem uvnitř státu, ale právě tak a zejména nezadržitelným rozpadem sovětského impéria. Nejnázorněji to bylo patrné v Polsku, jak o tom ostatně svědčí dopis Demokratické iniciativy předsedovi Federálního shromáždění Aloisi Indrovi z 20. srpna 1989:

Vážený pane,

V předvečer výročí ozbrojeného zásahu zemí Varšavské smlouvy proti Československu přijala předsednictva Sněmovny lidu a Sněmovny národů FS ČSSR protest proti prohlášením obou polských zákonodárných orgánů, jímž se Senát i Sejm PLR zřetelně distancují od srpnové intervence a vyslovují politování nad tím, že se ozbrojeného zásahu dne 21. srpna 1968 účastnily rovněž ozbrojené síly Polské lidové republiky.

Vážený pane předsedo! Předsednictva našich sněmoven jsou složena z poslanců, kteří by měli vědět, že je jejich povinností zastupovat náš lid. Je proto nepřijatelné, zastávají-li se intervence proti našemu státu a našim národům; je pak přirozené, že označení polského odsudku mezinárodní intervence proti ČSSR jako zasahování do vnitřních záležitostí Československa těžko může náš lid přijmout jinak než jako svou vlastní urážku…

V Polsku a Maďarsku už bylo s komunistickým režimem zle, ale u nás se alespoň oficiálně nedělo nic. Ale neoficiálně se odehrávalo mnoho událostí, měnily se politické vazby, vztahy i celkové politické klima.. Občanské iniciativy sílily; i my jsme to cítili na každém kroku. Zřizovat organizace ve městech se nám nedařilo, zřejmě hlavně pro úspěšnou práci tajných spolupracovníků StB. To však nic neměnilo na skutečnosti, že našich příznivců přibývalo. Ve velkém bytě paní Štolbové jsme uspořádali několik setkání pražských i mimopražských příznivců DI, Bohumilovi Doležalovi se podařilo získat důvěru vedení Maďarského demokratického fóra, s nímž Demokratická iniciativa navázala spolupráci.

16. září se konala "tajně", to znamená na několika místech ustavující konference Československé demokratické iniciativy (StB o tom jistě byla velmi dobře informována). Po organizační stránce jsme dosáhli značného úspěchu. Demokratická iniciativa měla mít napříště navíc dvě zvláštní sekce, ekologickou a studentskou. Zatímco ekologická sekce byla zatím naším zbožným přáním (bohužel ji "řídil" agent StB), byla studentská sekce skutečností a hodně jsme si od ní slibovali. Vedl ji Michal Semín za spoluúčasti Davida Litváka, přičemž prvními členy byli studenti (správněji studentky) Pedagogické fakulty. Necelý týden po ustavující konferenci ČSDI si studentská sekce vypracovala programové prohlášení, obsahující některé zcela nové prvky. Studentská sekce slibovala věc dosud nebývalou, a to, že bude "usilovat o znovuvytvoření pluralitní podoby školské soustavy, v rozsahu škol státních, soukromých i škol církevních." Soudila, že je zapotřebí dosáhnout toho, aby "apriorní ideologizace celostátního rozsahu pozbyla své platnosti", právě tak jako služebnost školy údajným potřebám národního hospodářství. Studentská sekce Demokratické iniciativy se také postavila proti ideologicky zdůvodňované kádrové politice, která "nese výrazný podíl na poklesu vzdělanosti ve stávajících školních institucích."

Činnost Demokratické iniciativy se rozvíjela navzdory několika závažným překážkám. První byla zvyšující se aktivita agentů StB. V Ústí nad Labem začal působit jako vedoucí představitel tamní Demokratické iniciativy Josef Semanišin. Nemohu si při zmínce o jeho osobě odpustit malou odbočku. Jeho aktivita se krátce před převratem neobyčejně zvyšovala, kupodivu však dosáhla vrcholu teprve po listopadu 1989. Vzpomínám na krajskou konferenci v Ústí nad Labem, která se sešla za celkem slušné početní účasti. Přijel jsem na ni a hned po zahájení jsem byl ohromen Semanišinovým prohlášením: "Nyní povstaňte a uctíme minutou ticha oběti komunistického režimu". Tak jsme minutu tiše stáli a já jsem uvažoval, k čemu má sloužit toto divadelně vyznívající vystoupení, které bylo na věcných schůzích naší strany zcela ojedinělé. Brzy se to ukázalo samo od sebe. Polistopadová hyperaktivita měla Josefu Semanišinovi sloužit k tomu, aby se jako činitel Občanského fóra dostal k hojným materiálům, které ho kompromitovalo jako agenta StB, a mohl je zničit. Chudák, nevěděl, že tak jednoduše to nejde a kromě toho - že mu jeho spolupráce s StB v nastávajících poměrech vlastně příliš vadit nebude.

Aktivita agentů se vůbec nepříjemně zvyšovala. 21. srpna jsem byl nemocen a StB milostivě uznalo, že je lepší, když mi vzhledem k tomu "neudělí" osmačtyřicítku a nechá mne doma . Ale do bytu se mi vecpal agent Miffek, vykládal mi pohádky o tom, jak ho na Václavském náměstí zmlátili, a celý den mne hlídal, abych snad neutekl a něco nevyváděl. Tehdy jsem také poprvé zpozoroval škodovku u protějšího paneláku. Vždy se tam pak objevila v angažovaných situacích a dnech. Nebylo příliš obtížné spočíst si, že mě hlídají.

Nejnepříjemnější byl jakýsi člověk, který se najednou objevil u mne doma (to jsem už od léta 1989 nebyl zaměstnán) s tlustými deskami, které prý obsahují ucelený návod na řešení "rómské otázky". Ucelený nebyl, ale provokativní byl až běda. Demokratická iniciativa měla podle jeho slov učinit také něco pozitivního, a to znamenalo navrhnout "řešení rómské otázky" tím, že by se celé rómské etnikum sterilovalo. Toho člověka jsem se nemohl zbavit; zřejmě měl za úkol vnutit mi tento hnusný nesmysl.

Policejní tlak se konečně projevil i v zaměstnání. Pojednou jsem byl přestěhován do kanceláře k Doležalovi (nepochybně tam zřídili odposlech) a v létě jsem byl přistižen, když jsem v pracovní době jel pro papír na naše tiskoviny. Nový náměstek, který vystřídal Káška a byl zároveň členem výboru KSČ v Mototechně, se mnou sepsal výhružně znějící protokol a mně bylo jasné, že musím z Mototechny odejít. Měsíc po mně odešel i Doležal.

Lámal jsem si hlavu s tím, jak je možné, že ani Doležala, ani mě nezavřeli. Třeba jen na pár měsíců, jako to dělali u chartistů a u Nezávislého mírového hnutí. Jakou váhu politické orgány přisuzovaly našemu hnutí, to daly najevo článkem R. Janíka v Nové mysli (citoval jsem ho). Naše programové dokumenty i prohlášení k politické situaci přitom hovořila čím dál tím otevřeněji. Ministerstvo vnitra na to reagovalo více méně civilizovaně. Obesílalo nás na úřad prokurátora, kde jsme měli být varováni, že naše činnost se příčí zákonům a že za to poneseme zodpovědnost. Ale blížil se konec režimu a pokud vím, nikdo z nás se tím obzvlášť netrápil. Já jsem pak udělal to, co bych ještě před rokem odsuzoval, ale nyní jsem to považoval za možné: Přednesl jsem příslušnému pracovníkovi vnitra důkladné školení o tom, co je svoboda a demokracie a jak jsou u nás flagrantním způsobem porušována lidská práva.

Nestalo se nic. Proč? Je pravda, že původně nás nepochybně měli vytipované pro dohodu nebo dokonce spolupráci. Ale tento plán už dávno museli opustit (a jejich jednání nás nemohlo nechat na pochybách, že jej také opustili); pokud jde o mne, asi se báli, abych v kriminále nedostal záchvaty epilepsie - z neurologické kliniky odnesli všechny záznamy o mém zdravotním stavu a není třeba pochybovat, že si je náležitě prostudovali. Je také pravda, že se jim podařilo do Demokratické iniciativy propašovat značné množství agentů, kteří jak jen mohli, mařili naši práci a poskytovali jim potřebné informace. Ale celkově ji zmařit nedokázali. Takže jak to s námi a s StB skutečně bylo? Snad se dozvíme víc až budou přístupné dokumenty z té doby.

Ovzduší však houstlo i z druhé strany. Snad jen v důsledku nedostatku zkušeností jsme určitá gesta ze strany Havlovy skupiny v Chartě 77 vykládali ne jako nepřátelství, ale pouze jako nevraživost, která v budoucnu může zmizet, nebo aspoň zeslábnout. Teď, dávno "po bitvě", víme jak to bylo. Tato skupina byla odhodlána uchopit sama moc a dělala vše pro to, aby se jí to podařilo.

Již jsem se zmiňoval o tom, že Václav Havel s námi odmítal komunikovat. Šel však proti nám ještě dál. Když byli zástupci občanských iniciativ pozváni na americké vyslanectví u příležitosti příletu poradce amerického prezidenta, přednesl Václav Havel dosti obsáhlý projev o tom, jak se letos (1989) již nesmí v disentu opakovat to, co se stalo loni. V roce 1988 totiž byly k výročí srpnové invaze veřejně vzneseny návrhy kapitulantské povahy, a požadavek, aby z Československa sice odešla sovětská vojska, nicméně s dodatkem, že se to nemusí stát okamžitě. Šlo o náš text a Havlova kritika neodpovídala tomu, jak rychle se vyvíjela realita a s ní pochopitelně i radikálnost opozičních požadavků (viz dopis DI Indrovi uvedený na počátku tohoto textu).

Ostatně i tak naše "Prohlášení k dvacátému výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa", kritizované Václavem Havlem, nevyznívalo ani trochu katastroficky. Po úvodu o důsledcích srpnových událostí ("politicky potlačené a nesvobodné Československo, odtržené od světa, od vlastní a evropské minulosti, zbavené kontaktu s hospodářským, kulturním i sociálním rozvojem mezinárodního společenství, zachvátila postupně všeobecná produktivní a morální krize") následuje onen kontroverzní odstavec:

Tato situace má závažné rozměry mezinárodního rázu. Sovětské vedení, které od zvolení Michaila Gorbačova generálním tajemníkem nastoupilo cestu dalekosáhlé demokratizace a liberalizace vlastní společnosti, nebylo až dosud - z důvodů, které se lze jen domýšlet - zříci se srpnové intervence ani učinit faktická opatření v tomto smyslu. Chápeme, že obojí není v současné době snadné; jde např. o to, že sovětské jednotky rozmístěné od srpna 1968 na území našeho státu plní dnes takřka výlučně úkoly v rámci celkové strategické koncepce Varšavské smlouvy, a nemohou tedy být jednostranně, to znamená bezodkladně staženy. Přes tyto a další potíže je výslovné i faktické odmítnutí oprávněnosti srpnové intervence ze sovětské strany nezbytné a nutné jak z hlediska našich národních zájmů, tak pro svobodný rozvoj středoevropských a východoevropských národů.

Závažnější důsledky než občasné výpady proti Demokratické iniciativě pro nás mělo podstatné zmenšení počtu našich zpráv ve Svobodné Evropě. Nechápali jsme, proč Svobodná Evropa pojednou změnila svůj původně kladný vztah k nám a k naší činnosti. Po dlouhém doprošování jsme se dozvěděli, že redaktor Svobodné Evropy Milan Schulz dostal od Václava Havla dopis, který obsahuje varování před Demokratickou iniciativou s limitem nevelkého počtu minut, který tato stanice "má" (smí!) DI věnovat.. Nevěřil bych tomu, ale když jsem na Opus Bonum v Praze viděl, jak se ke mně Milan Schulz chová, přestal jsem pochybovat. Navíc v říjnu odjel Rudolf Battěk na Hrádeček a za sebe i za Zdeňka Lise provedl sebekritiku - za to že spolupracovali s Demokratickou iniciativou. Blížil se převrat a Demokratická iniciativa zůstala úplně sama.

(Pokračování)

E.M.