ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa - Demonstrace

Vnitropolitická situace se na přelomu let 1988/1989 vyostřovala. Psal jsem o tom minule: jak na policejní tlak Demokratická iniciativa reagovala v listopadu 1988 dočasným "rozpuštěním", které trvalo celých pět neděl. Před vánocemi roku 1988 jsme již uspořádali zdařilou petiční akci. V lednu následujícího roku jsme se (Martin Litomiský, Bohumil Doležal a já) účastnili poutě k Palachovu hrobu do Všetat a posléze jsme zorganizovali akci pro nominování Václava Havla na Nobelovu cenu míru, která měla pomoci Havlovi na svobodu.

Už na jaře 1989 se dalo rozpoznat, že ve východní Evropě brzy nastanou velké změny. Počátkem roku 1989 v "Palachově týdnu " v nebývalé míře vzrostl očividný odpor obyvatelstva proti režimu, hlavně odpor mladýchlidí. Rozsahem velká pouliční vystoupení byla však postupně tvrdě potlačena a v následujících měsících bylo možno pozorovat mezi lidmi pochopitelný útlum a strach před opozičními demonstracemi. Snad právě tato situace vedla k tomu, že se obě politická opoziční sdružení, HOS a Demokratická iniciativa dosti sblížila a byla schopna jistých společných akcí. Toto sblížení bylo dobře patrné kupříkladu na poměru k demonstracím. Blížil se 1. máj, nejkomunističtější ze všech svátků a většina občanských iniciativ se chystala režimu jeho oslavy co nejvíc překazit právě pouličními demonstracemi.

Na půdě čerstvě zvoleného Helsinského výboru se občanské iniciativy několikrát sešly - režim po Palachově týdnu spal na vavřínech a nevyvíjel tak silný tlak; nějakou dobu se možná i ostýchal před názvem Helsinský výbor. Mládí prahlo po demonstracích, kdežto my ( Demokratická iniciativa a Rudolf Battěk a Ladislav Lis za vedení HOSu) jsme byli s ohledem na stávající situaci značně opatrní. Věděli jsme, že letargie obyvatelstva trvá a obávali jsme se, že neúspěch veřejných vystoupení by ji mohl ještě posílit. Mladí opozičníci se totiž chystali provést nezvyklou akci. Plánovali, že se do průvodů na 1. máje nepozorovaně vmísí skupinky "našich" lidí, kteří v předem určenou dobu začnou provolávat hesla proti útlaku a za svobodu. Už sama o sobě by byla tato akce dosti troufalá, protože hodně lidí považovalo svátek 1. máje za opravdový svátek práce, a existovalo tedy riziko, že "pracující" v průvodech i mimo ně přijmou akci opozičních skupin nevraživě.

To byly tedy hlavní důvody, proč ani HOS, ani Demokratická iniciativa na plánovanou akci nepřistoupily (omezila se v důsledku toho na drobnější incidenty). Vzhledem k rychlosti změn v sovětském impériu však bylo nepochybné, že v brzké době budeme muset organizovat co nejrozsáhlejší pouliční vystoupení, a to na základě koordinace činností jednotlivých iniciativ. Za tím účelem jsme spolu s představiteli HOSu jeli do Brna na společnou schůzku o koordinaci činnosti. Ta schůzka byla pro mne šokantní. Věděl jsem, že se máme sejít s Jaroslavem Šabatou, ale to, co jsem zažil, jsem si předtím nedovedl představit.

Byli jsme uvedeni do velké místnosti, plné lidí, z nichž každý představoval něco nějakou skupinu či myšlenkový směr. To bylo předlistopadové Brno, nebo přesněji jeho zdařilá imitace. Schůzi vévodil Jaromír Šabata a dokázal uvést na pořad tolik různých témat a názorů, že nakonec nezbylo takřka nic, na čem by bylo možné se dohodnout. Jeden jediný závěr přece jen zbyl, že co nejrychleji zorganizujeme vytvoření koordinačního výboru československé politické opozice. Nikdo z nás nepochyboval o tom, že takového orgánu bylo zapotřebí už dávno. My z Demokratické iniciativy jsme si tohoto závěru vážili a vkládali jsme do něho značné naděje.

Ještě než jsme odjeli z Brna, zašli jsme do restaurace na oběd. Jaroslav Šabata nám vykládal o předpokládaných událostech a personálních změnách v ÚV KSČ. Znal tento orgán tak důvěrně, že by člověk ani nevěřil, jak dlouho už je z KSČ pryč. Jeho úvahy byly vysloveně komunisticko stranické (přirozeně v liberálním duchu) a já jsem si už tehdy řekl, že ať bude, co bude, pravděpodobně toto základní stranictví z Jaroslav Šabaty nikdy nikdo nevytřepe. Místo v jeho vědomí, v němž uvažoval o světě, jako by někdo kdysi dávno rozdělil na škatulky podle jednotlivých oddělení ÚV KSČ. Cynicky jsem si říkal, že nyní, když byl vyloučen z KSČ, beztak těchto škatulek používá…

V té době byl všeobecně vidět rychlý úpadek sovětského režimu, a to nejen v Sovětském svazu, ale i v Polsku a Maďarsku. Situace se změnila natolik, že nyní již nebylo možné otálet s pouličními vystoupeními, pomalu, ale nezvratně se blížil 21. srpen. Přemýšleli jsme, existují-li opravdu jen ty možnosti, kterých jsme dosud využívali, a pokusili jsme se vymyslet něco opravdu nového, co sice nebude mít formu klasické demonstrace, ale přivede to lidi do ulic. Nakonec jsme opravdu cosi nového vymysleli a 19. června 1989 spolu s HOSem i vyzkoušeli. Demokratická iniciativa k tomu vydala prohlášení:

V pondělí 19. června v době od 16.00 hod. do 17.00 hodin se v Praze uskuteční "Pochod -korzo pěší zónou za občanská práva." (…) My občané, chceme-li dát najevo svou vůli po svobodě, nehybní zůstat nesmíme. Ostatně, ani se nám to nedoporučuje. Každý, kdo prý by se i náhodou vyskytl u jakékoli nepovolené demonstrace, může počítat s trestním postihem, říkají nám.

A tak se svolavatelé rozhodli uspořádat to, co nám zatím nikdo nestačil zakázat: abychom v určitou dobu individuálně prošli - procházeli se - stanovenými místy (pěší zóna a Národní třída) a už jen svou početností dali najevo, jak si ceníme svobody a demokracie. Opakujeme - chůze opravdu zatím není zakázaná. Věříme, že nás v pondělí bude na pěší zóně dost a že se těmito kroky občanského pochodu o něco přiblížíme k občanským právům…

Přišlo něco přes tisíc lidí; v uvolněných řadách jsme špacírovali po pěší zóně kolem dokola. Dojem z toho byl dosti silný a my jsme věděli, že máme připravenou zbraň na podzimní výročí, kdy jí bude nepochybně zapotřebí (21. srpen, 28. říjen).

Aby nás podzim nezastihl nepřipravené, velmi intenzivně jsme chystali po celý duben a květen program na přechodné období mezi autoritativním režimem a demokracií. Předpokládali jsme, že takové období (dnes asi není snadné si je představit) bude vzhledem k pokračujícímu rozkladu sovětského impéria možné v Československu prosadit, přirozeně za předpokladu, že se podaří vyvinout dostatečně silný tlak na režim reálného socialismu. Režim by podle našeho plánu musel přistoupit na tzv. přechodné demokratizační období", ve kterém by soudy i výkonné orgány byly povinny řídit se ustanoveními i duchem Závěrečného dokumentu KBSE vzešlého z jeho vídeňského setkání. Jinými slovy šlo o to uvést do života základní politické svobody a práva. Za tím účelem se měla KSČ přičinit o to, aby byl schválen ústavní zákon o ukončení činnosti Federálního shromáždění a o volbách do tzv. ústavodárného shromáždění, které by vypracovalo novou ústavu a nový volební zákon.

Na závažné změny a liberalizaci tehdejšího režimu, které byly za dveřmi, se občanské iniciativy připravovaly obtížně a většinou nebyly schopny vytvořit programy potřebných reforem. A tak bylo dohodnuto, že se všichni sejdeme k důkladné debatě na toto téma. Sešli jsme se - a po formální stránce takřka luxusně. Z hlediska policejního dozoru to bylo tenkrát několik takřka idylických týdnů, jinak by se tato "debata" občanských iniciativ nemohla konat na výletním parníku. Byl krásný sluneční den, mohli jsme nerušeně nastoupit i plout proti proudu Vltavy, zatímco na zbraslavském břehu nás sledovala a fotografovala početná skupina zájemců - odkud asi pocházeli, to si člověk snadno domyslel.

Program byl jednoduchý. Tvořila je dlouhá, suchopárná přednáška dr. Jičínského o tom, jak nadešel čas, abychom postupně a pomalu prosazovali lidská práva. Jeho pojetí bylo bez invence a neposkytovalo podněty pro závažnější diskusi. A tak jsem po několika rozpačitých proslovech zástupců občanských iniciativ povstal a přednesl naši tzv. Helsinskou iniciativu k demokratizaci a k vytvoření právního československého státu. O základní myšlence tohoto programu jsem již hovořil: vyvinout dostatečně silný tlak na moc, aby byla co nejdříve ochotna vytvořit přechodné demokratizační období, ve kterém by soudy i výkonné orgány byly povinny řídit se ustanoveními i duchem Závěrečného dokumentu KBSE vzešlého z jeho vídeňského setkání.

Zajímavé je, jak jsme si představovali data jednotlivých etap:
do 28. 10. 1989 - schválení ústavního zákona o ukončení činnosti FS ČSSR k 1.1.1990…
květen 1990 - volby do ústavodárného shromáždění
do 1.1.1991 - vypracování nové ústavy a nového volebního zákona.

Ohlas našeho vystoupení byl netušený - žádný. Jistě, je otázka, do jaké míry byl reálný. Jenže v květnu 1989 se občanské iniciativy nezajímaly o plány na demokratizaci československé společnosti. Neříkám, že tyto skupiny měly nízkou všeobecně politickou úroveň proto, že o naše plány neměly zájem. Skutečnost byla opačná: jejich úroveň byla všeobecně nízká, a proto neměly zájem ani o naše plány. Všeobecně nízká úroveň disentu se pak neblaze projevila v listopadu a po listopadu 1989.

Takže na parníku jsme se na ničem nedohodli. Ale bylo na čase dosáhnout dohody a spoluprácovat. Ten čas jsme promeškali. Zatímco sovětský blok se rychle rozkládal (Polsko a Maďarsko se dokonce Československu omluvily za 21. srpen 1968), absolvovaly občanské iniciativy velmi zdlouhavá jednání o tom, má-li koordinační výbor opozice vzniknout nebo ne. S výjimkou Obnovy naši partneři shodně tvrdili, že je to předčasné (!). S údivem jsem se dozvídal, že prý jsem si vymyslel koordinační výbor, protože chci být prezidentem. Čím dále tím víc jsme byli s naším politickým pojetím osamoceni.

Rozpory vyvrcholily v srpnu 1989. V situaci, kdy se sousední socialistické státy distancovaly od invaze 21. srpna 1968 a sovětský blok neúprosně tál, považovaly jak DI, tak HOS za samozřejmé nutné zorganizovat 21. srpna demonstraci. Už jsem uvedl, že jsme si na ni připravili prostředek tzv. demonstračním korsem. Demonstrace měla být co největší. My - DI a HOS - jsme proto vyzvali občany, aby se 21. srpna večer zúčastnili hodinového protestního korza, které mělo být zahájeno dvěma minutami ticha. Ale na víc než na výzvu jsme nestačili. Václav Havel demonstraci na 21. srpna nehodlal strpět. Prohlásil, že podle jeho informací hodlá režim 21. srpna utopit Václavské náměstí v krvi ("učinit z něho Náměstí nebeského klidu ") a zasadil se s veškerou svou autoritu pro to, aby demonstraci zabránil. Svobodná Evropa vysílala dennodenně varování jak Václava Havla, tak dalších známých disidentů, aby lidé proboha nedemonstrovali, že se chystá něco strašného. My jsme dokázali jen udělat další prohlášení, ve kterém jsme varovali před takovými "pověstmi a fámami ", ale demonstrace už se zachránit nedala. Byla to naše velká prohra a ostuda české opozice.

(Pokračování)

E.M.