ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa - Něco pro Havla

Od osmdesátých let uplynulo poměrně dost let, žijeme ve zcela jiných poměrech a počet tajných spolupracovníků StB, kteří působili v opozičních uskupeních v druhé polovině osmdesátých let, nahání nám dnes svým způsobem hrůzu: mohly tyto skupiny vůbec něco kloudného dělat? Opravdu, odpověď není jednoduchá.

Chceme-li na ni odpovědět, musíme nejprve vzít v úvahu onen značný počet spolupracovníků StB. Nepochybně jak jen mohli, kazili akceschopnost opozičních skupin; minule jsem uváděl náš příklad se sympatickou paní vrátnou. A pokud jde o provokace, určitě si dokázali vymyslet pravděpodobnější okolnosti než náš Zdeněk Miffek. StB měla tyto skupiny před očima jako na dlani a aby se sama nestala obětí omylu, snažila se zprávy opozičních skupin zdvojovat a někdy i ztrojnásobit. Postupem doby se ukázalo, že i tento postup má své problémy, protože situace se pro Ministerstvo vnitra stávala administrativně složitou a stále méně přehlednou. K tomu je třeba připočíst rychlý rozvrat sovětského bloku, zpočátku sice málo zřetelný, ale postupně stále znatelnější, a působení demonstrace, této zbraně, které v té době opoziční skupiny používaly proti režimu víceméně spontánně.

Bylo to přirozené už proto, že opoziční skupiny byly složeny převážně z mladých lidí. Rubem této mince byla okolnost, že "občanské aktivity" po teoretické stránce nevynikaly. V obecné formě přijímaly ideologii Charty 77, popřípadě k ní dodávaly něco vlastního (NMS boj za mír, České děti entuziasmus pro monarchii), a to příliš režimu nevadilo. Avšak mladí členové opozičních skupin byli ochotni pokoušet se o demonstrace v památné dny (21. srpen, 28, říjen) a při jiných příležitostech, jako byl návštěvy státníků. Režim neuměl než reagovat násilnostmi, dokladem jejichž tuposti byly tzv. "osmačtyřicítky". Vždy před očekávanou demonstrací byl značný počet odpůrců režimu zatčen, a to na dva dny, což zákon umožňoval. StB mělo pro osmačtyřicítky svůj seznam a my dva s Doležalem jsme na něm nechyběli (a pak jsme samozřejmě nechyběli ani v Ruzyni - vždy na dva dny, jednou, v "tuplované" osmačtyřicítce i čtyři). Bylo to nepříjemné, zvláště když se vazba protáhla i na všední den a na pracovišti dobře věděli, proč nejsme tam, kde bychom za normálních okolností měli být.

Díky osmačtyřicítkám jsem se setkal s lidmi, které bych jinak znal snad jen z doslechu. Jeden den (vždy po dni měnili jakýmsi dominovým způsobem osazenstvo cel) jsem strávil ve společnosti obou Hájků (Miloše a Jiřího). Jiří se přes den nechoval jako zakuklený komunista, naopak, učil mne, jak se přežívají dlouhá léta kriminálu (byl vězněn po celou válku): musí se každý den chodit. Asi dvě hodiny jsem za ním šlapal pořád kolem cely. Večer jsem se s oběma zuřivě hádal o Komunistický manifest. Bylo zajímavé, že se Václav Benda, který byl s námi na cele jako čtvrtý, zúčastnil sporu jen sporadicky; sice na mé straně, ale umírněně. Přece jen byli všichni tři z Charty a nechtěli vyvolávat různice.

Na podzim roku 1988 byla v Praze po 28. říjnu situace dosti vyhrocená. StB se činilo, výslechy houstly a DI tím byla postižena nejvíc. "Naši lidé" nedělali v kotelnách, nýbrž v "normálních" zaměstnáních. Z větších měst (v malých městech jsme jistě také sympatizanty, ale většinou jsme je neznali) jsme se dovídali o jejich těžkých existenčních potížích. Pochopitelně, že někteří se za této situace se od Demokratické iniciativy distancovali.

Vnitro dobře vědělo, co dělá. Patřili jsme mezi vytipované skupiny, vůči kterým StB použilo nejen biče, ale i cukru. Při osmačtyřicítce 28. října mne kapitán Suk odvezl z Ruzyně už večer prvního dne a měl se mnou vážnou debatu o Demokratické iniciativě. Měl k dispozici náš (neúspěšný) leták na vytvoření Havlíčkovy nadace a byl jím takřka nadšen. To dělejte, říkal mi, proti tomu vnitro nemá námitek, ale samozřejmě ty ostatní věci, spolupráce s ostatními občanskými aktivitami, účast na demonstracích, psaní orgánům přes Svobodnou Evropu, to nepřipustíme a kdybyste to přesto dělali, museli bychom tvrdě zasáhnout. Není lepší se domluvit? Můžete se přece na nás spolehnout. Pustil mne domů a já jsem si to celé měl rozmyslet. Rozmýšlel jsem to jen s nejbližšími přáteli. Bylo takřka evidentní že po nás půjdou a že se v tom případě celá Demokratická iniciativa rozsype. To by byla škoda právě v době, kdy se poměry ve státě a kolem státu tak rapidně měnily. Domluvit se s StB, nepřicházelo v úvahu - jenomže oni to nevěděli, mysleli si, že to možné je, vždyť (alespoň o mně) měli tak hezké posudky. Uvažoval jsem tedy, neexistuje-li způsob, jímž by se Demokratická iniciativa výhružkám kapitána Suka vyhnula. Napadlo mě, že bychom mohli na čas pozastavit svou veřejnou činnost.. Považoval jsem za jisté, že by to nemohlo být na dlouhou dobu, vždyť jsme prožívali období, kdy člověk jako by z povzdálí slyšel, jak se historické hodiny blíží dvanácté.

Podal jsem vedení Demokratické iniciativy návrh na dočasné přerušení činnosti a prosadil jsem ho. Vysloveně prosadil, protože málokomu se do toho chtělo. Výsledkem byla "Zpráva Demokratické iniciativy o přerušení činnosti Demokratické iniciativy", v níž se říká mimo jiné:

Vůbec nepochybujeme, že ideje Demokratické iniciativy byly a jsou reálné…. Nemohly však až dosud - podobně jako činnost dalších aktivit - ovlivnit trend společenského vývoje, který dnes v Československu směřuje nikoli k demokratizaci, nýbrž k jejímu opaku. V oblasti občanských práv, vyznačující se neobyčejně nízkou úrovní, nenastalo žádné zlepšení a vše, co směřuje k svobodnějšímu projevu, je potlačováno v nejlepším případě administrativní, často však také policejní mocí.

Tento tlak dolehl také na Demokratickou iniciativu. Zakládající účastníci našeho hnutí jsou již delší dobu podrobováni výslechům, šikanám, dosahujícím i na jejich pracoviště, a nyní také krátkodobým pobytům ve věznici. Povaha Demokratické iniciativy a smysl její činnosti jsou však politické; nemůžeme se obejít bez možnosti komunikovat s veřejností a s orgány této společnosti. Na druhé straně jde o hnutí zcela civilní. Jeho pracovníci nejsou profesionální politikové, jsou to řadoví občané, lidé zaměstnaní v nejrůznějších institucích a v běžných zaměstnáních. Rostoucí politický tlak za těchto podmínek přerušil počáteční organizování našeho hnutí, znemožnil naši vzájemnou komunikaci i zajišťování potřeb nezbytných pro naši práci.…

Pokud bychom se rozhodli nyní pokračovat v naší práci, nešlo by již o hnutí politické, ale o uzavřenou skupinu, nutně směřující k jiným cílům, než jaké si vytkla.

Přiznáváme raději, že nejsme schopni čelit těžkým tlakům jinak než rozhodnutím dočasně přerušit práci hnutí Demokratická iniciativa. Dočasně pro nás znamená pouze a výlučně do té doby, než bude opět možné, aby politicky zaměřená nezávislá iniciativa legálně a veřejně pracovala…

Kapitán Suk by jistě mnohem raději viděl, kdybychom ho poslechli a dohodli se s nimi, ale z toho, že nám StB dalo pokoj, se dalo usuzovat, že s výsledkem nátlaku na DI nejsou zcela nespokojeni. Vysloveně spokojeni pak byli mnozí disidenti, kteří o nás prohlašovali, že jsme se spolčili s StB. Koneckonců StB si možná i myslelo ( při Palachově týdnu ve Všetatech by tomu nasvědčovala zlost kapitána Suka), že slovo "dočasný" má obvyklý východoevropský smysl (navždy) a že zanecháváme činnosti nastálo. Jenže čas šel neúprosně dál, vnitro se pokusilo jednat s opozičními skupinami "po dobrém" a povolilo jim 10. prosince shromáždění ke dni lidských práv. Demokratická iniciativa toho okamžitě využila a obnovila veřejnou činnost. Svobodná Evropa nám tenkrát ještě ráda vyšla vstříc a vysílala naši výzvu občanům, aby se připojili k "Vánoční petici za propuštění nevinně vězněných", zaslanou spolu s průvodním dopisem prezidentu Husákovi. V dopise prezidentovi stálo:

Vážený pane prezidente,
Obracíme se na Vás v předvečer vánočních svátků s prosbou a žádostí, abyste jakoukoli formou, která je Vám k dispozici, zajistil propuštění na svobodu těch československých občanů, kteří jsou v současné době vězněni či drženi ve vyšetřovací vazbě za své politické nebo náboženské přesvědčení.

Jedná se zvláště o ty, které československé soudy odsoudily k trestům odnětí svobody a jsou drženi v NVÚ, dále o občany, kteří jsou v současné době ve vyšetřovací vazbě: František Lizna, Petr Cibulka, Ivan. M. Jirous, Dušan Skála, dr. Hana Marvanová, Tomáš Dvořák, Luboš Vydra pp. Tvaroch a Tichý.

Petiční akce byla úspěšná, podepsalo ji 1363 lidí z Československa a 104 zahraničních krajanů.

Mezitím šel vývoj dál. V týdnu od 15. do 21. ledna policie na pražském Václavském náměstí několikrát brutálně zasáhla proti početnému davu, který se pokoušel uctít památku Jana Palacha. My jsme se po přerušení činnosti sešikovali a mohli jsme se aspoň zúčastnit poutě k Palachovu hrobu do Všetat. Jeli jsme za DI s velkou kytkou dva, Martin Litomiský a já, ale hned na nádraží ve Všetatech nás sebrali a spolu s dalšími "delikventy" nás dlouho nechali čekat ve velké ratejně jakéhosi statku. To bylo dobře. Ján Čarnogurský (ani nevím, kde se tam vzal), nás poučil, že máme právo odmítnou fotografování a vůbec nás povzbuzoval, abychom se nedali, že odjet vlakem do Všetat není nic proti zákonu. Jeho rady byly užitečné - pro mne zvlášť. Když jsem vstoupil do místnosti, kde byli shromážděni estébáci (fotografovali účastníky poutě), myslel jsem, že kapitán Suk omdlí.Viděl mě poprvé od doby, kdy DI přerušila činnost, a řádil. Ale já jsem se nedal; zato mne nechali čekat na výslech hodně dlouho a dlouho mne vyslýchali (proč nás vůbec vyslýchali, to jsem nevěděl a oni asi taky ne). Všetatské odpoledne skončilo tím, že nás rozvezli na silnice vzdálené hodně od Prahy a sami jsme se museli dopravit domů. Tím ovšem řeči o tom, jak spolupracujeme s Ministerstvem vnitra, ustaly.

To však, oč orgánům Ministerstva vnitra v Palachově týdnu šlo, se podařilo: veřejnost byla zastrašena a radikálové se museli stáhnout do pozadí. Ale tyto bezprostřední důsledky mohly mít dlouhodobý vliv jen v tom případě, kdyby režim dokázal násilí stupňovat. A to už neuměl.

Ale něco přece jen dokázal. 16. ledna 1989, okamžitě po "skončení" Palachova týdne zatkla policie Václava Havla. Měl to zřejmě být doklad síly režimu a v dané chvíli tak mohl i působit. Nicméně situace již byla zralá pro to, aby se opoziční síly Havla účinně zastaly. Nás napadlo, že je možné využít návrhu několika amerických senátorů, aby Nobelova cena míru byla v roce 1989 udělena Václavu Havlovi. Již 9. února vydala Demokratická iniciativa k této věci prohlášení, ve kterém ocenila přínos Václava Havla při prosazování lidských práv v Československu i okolnost, že Havlovo jméno a jeho osobnost jsou symboly zápasu našeho lidu za svobodu a za demokratizaci společenských poměrů. Podpořila návrh na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi a uzavřela své prohlášení tím, že bude užitečné, vyjádří-li se obdobným způsobem další demokraticky smýšlející jednotlivci i skupiny. "Sdělujeme, uvádělo se v prohlášení, že jsme ochotni taková vyjádření přijímat a podávat o nich veřejnosti zprávy."

Ale ohlasy nebyly jenom dobré a nejlepší; některé občanské iniciativy se domnívaly, že z Havlova zatčení a z jeho nominaci na Nobelovu cenu míru chceme vytlouct politický kapitál. A tak jsme formu podpory pro Havla změnili. Dostatečně jasně o tom vypovídá prohlášení Demokratické iniciativy ze 17. února 1989:

Demokratická iniciativa se dne 9. února rozhodla veřejně podpořit návrh na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi a vyzvala demokraticky smýšlející skupiny a jednotlivce, aby se svým souhlasem k tomuto návrhu připojili. Z ohlasu je patrné, že tato věc přesahuje rámec jedné nezávislé skupiny. Požádali jsme proto herečku Vlastu Chramostovou, spisovatelku Evu Kantůrkovou a mluvčí Charty 77 Danu Němcovou, aby spolu s členem Demokratické iniciativy Emanuelem Mandlerem vytvořili výbor pro podání návrhu na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi. Jmenovaní naší žádosti vyhověli a převzali agendu s prací tohoto výboru spojenou.

Demokratická iniciativa

Ještě téhož dne jsem vydal spolu s Evou Kantůrkovou, která se o vytvoření výboru (a také o jeho další práci) nejvíc zasloužila, prohlášení, ve kterém jsme kromě zdůraznění Havlových zásluh uvedli své adresy pro ty, kdo budou ochotni nominaci Václava Havla podpořit. Obstarával jsem pak černou práci ve výboru. Psal jsem prohlášení do Svobodné Evropy, vybíral jsem ukázky z dopisů a posílal zprávy o tom, jak se jejich počty zvyšují. Kantůrkovi však také nezaháleli. Byli známi na veřejnosti a na jejich adresu chodila většina vyjádření. Jiří Kantůrek mi do zaměstnání (!) dvakrát týdně nosil tuto poštu. Akce byla velmi úspěšná, poprvé se ve velkém měřítku podpisovali společně disidenti a prostí občané. Svůj souhlas poslalo dokonce i několik výborů ROH. Posléze jsme shromáždili několik tisíc podpisů, a to od jednotlivců i od kolektivů.

Přestože se o našem výboru a jeho činnosti nemluvilo a nepsalo, vytvořil půdu pro další akce žádající Havlovo propuštění na svobodu.

(Pokračování)

E.M.