ARCHIV

"otevřeno"

Hrubá síla v střední Evropě

Není tomu tak dlouho, kdy prezident vyslovil v novinovém rozhovoru názor, který politicky uvažujícím voličů těžko mohl připadat jinak než jako dobrá zpráva. Václav Klaus vyjádřil politování nad tím, jak naše politická scéna zhrubla, a od této hrubosti se zřetelně distancoval. Pomyslel by si někdo při četbě tohoto Klausova názoru na to, že prezident má na mysli pouze hrubost "vnitropolitickou" (sněmovní, mediální) a že mu hrubost v hranicích mezinárodně politických nevadí? A přece je tomu tak. Ať už je plačtivost Hans-Gerta Pőtterlinga přehnaná nebo dokonce hodně přehnaná, nepochybně patří to, co mu Václav Klaus provedl (zrušil na poslední chvíli schůzku, která byla dojednaná a měla se konat minulý pátek), mezi značně hrubá gesta. Pőtterling je představitelem významné mezinárodní síly v Evropském parlamentu a nyní kromě nesouhlasu s názory našeho prezidenta bude nyní hovořit o tom, jak se Václav Klaus chová hrubě.

Tato mezinárodně politická hrubost ovšem není zvláštností našeho prezidenta. Základ naší hrubosti vytváří chování celé naší politické reprezentace, která od listopadu 1989 odmítá jednat se zástupci vyhnaných Němců. Nyní se koncentrovala v návrhu zákona "Edvard Beneš se zasloužil o stát". S e zájmem jsem poté, co Senát Lex Beneš zamítl, poslouchal o tom rozhlasový rozhovor dvou senátorů. Senátor Volný (ODS) hovořil s despektem o textu (větě) tohoto zákona, který považuje za pouhou deklaraci, a komunistický senátor Doubrava mluvil o krásné vidině jednoty, kterou text vyjadřuje. Poslanci ji v něm mají spatřovat a zařídit se podle toho. Senátor Doubrava se nijak netajil tím, že v případě Lex Beneš jde jen zčásti o prezidenta Beneše; zejména jde o tzv. Benešovy dekrety. Lex Beneš má především zdůraznit nevyvratitelnost a nezměnitelnost tohoto základního pilíře našeho státu. Moderátorka připomněla, že předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Posselt vyzval český Parlament, aby Lex Beneš neschválil - a řekla to tak, jako by tím Bernd Posselt vlastně zasahoval do vnitřních českých záležitostí. Jenomže tak to není.

Po konfiskacích, pracovních táborech pro Němce, po vyhnání a odmítnutí hovořit se zástupci sudetských Němců je přirozeně zákon velebící dr. Edvarda Beneše, architekta vyhnání, nesmírná hrubost. Samozřejmě že se to Bernd Posselta dotýká - každého sudetského Němce se to musí dotknout. Posselt žádal český Parlament, aby takový zákon nepřijímal. Pochybuji, že může mít úspěch. Pojme-li dolní komora Parlamentu druhé hlasování o tomto zákonu prestižně a v duchu, který naznačil senátor Doubrava, určitě senát přehlasuje. Kam má tato vidina českou politiku zavést? Do repliky gottwaldovsko-benešovské Národní fronty? Do jednotné fronty proti Němcům?

Ale i tak je otázkou, co vlastně zbude z vidiny, kterou zákon vyjadřuje. Deklarace Sněmovny o nevyvratitelnosti Benešových dekretů by pro českou nacionalistickou politiku neměla onen normativní význam, jaký má, kdyby nebyla přijata jednomyslně. V daném případě nemůže být ani řeči o nějaké jednomyslnosti, když celá jedna komora Parlamentu zákon nepřijala. Takže co zbude? Sprosťárna.

Ale ještě něco. Naděje. Přece jen se zdá, že se vytvářející Národní fronta drolí a že nevydrží nápor času a rozumu. Že se v budoucnu všechny zákony přijímat věcně. Koneckonců vyšli by tím poslanci a senátoři vstříc panu prezidentovi, jemuž vadí nejen hrubost, ale i to, že máme zákonů přespříliš. Nepatří Lex Beneš jednoznačně do onoho "přes…"?

E.M.