ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa Agenti

Brzy nebyla Demokratická iniciativa jediná. Začaly vznikat další skupiny, většinou složené z mladých lidí (České děti, Nezávislá mírová iniciativa a po nich další). Tyto občanské aktivity neznamenaly bezprostřední ohrožení režimu, byly mu však krajně nebezpečné tím, že jejich existence jako by přímo vyzývalo ke vzniku dalších a dalších skupin. Po jisté době by to vnitro nezvládlo. Občanské aktivity včetně Demokratické iniciativy schopnosti Státní bezpečnosti podcenily. StB však dokázalo nasadit do nových skupin netušené množství agentů. My jsme tak "získali" tajemníka Demokratické iniciativy a tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti dr. Matznera.

Ve vedení Demokratické iniciativy jsme byli všelijak podezíraví, Bohumil Doležal určitě víc než Karel Štindl nebo já. Spolu s Karlem Štindlem jsem se obával, že vznikne stav typický pro opoziční skupiny v ilegalitě, kdy všeobecně jeden druhého podezírá ze spolupráce s StB, tedy stav znemožňující kloudnou činnost. A tak jsem se snažil zabránit tomu, aby kdokoli byl podezírán bez důkazů. Jenže důkazy - kde by se v 80. letech vzaly? Jednou na podzim 1988 mne Václav Benda pozval na procházku po Karlově náměstí a varoval mě před spoluprací s dr. Matznerem, přičemž se zmiňoval o skutečnostech, které by asi měly stačit k jistému podezření - kdybych si ovšem nemyslel, že podezírat se nemá. A tak Matzner zůstal ke škodě věci tajemníkem naší strany. A už jen on sám toho dokázal dost. Kupříkladu v Plzni vylákal pod jakousi zvláštní záminkou značnou část našich členů na pracovní schůzku na dvůr právě ve chvíli, kdy "jej" tam začali hledat estébáci. Byl "zatčen", a vrátil se za tři hodiny celý mokrý (ten den silně pršelo) a ještě si vymyslel pohádku, že prý ho estébáci vysadili z auta několik kilometrů za Plzní a hodili do jakési vodní nádrže, takže on celý mokrý musel jít zpět do Plzně pěšky. - Silnou plzeňskou organizaci, kterou dr. Matzner na této "pracovní" schůzce vlastně velmi úspěšně přestavil estébákům, tato akce na jistou dobu takřka zlikvidovala.

S ohledem na význam Matznera v Demokratické iniciativě se sluší připomenout, jak byl "odhalen" po listopadu 1989. Brzy na jaře 1990 jsme dostali zprávu, že Matzner je tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Požádali jsme o zprávu Ministerstvo vnitra a ze sekretariátu ministra jsme se dozvěděli, že dr. Matzner určitě není agentem StB. Je prý to jisté, jelikož jej lustroval sám pan ministr. Ale mezitím jsme si dali dohromady tolik indicií svědčících proti Matznerově bezúhonnosti, že jsme dotaz opakovali. S údivem jsme se dozvěděli, že ovšem, dr. Matzner je nepochybně spolupracovníkem StB.

Dr. Matzner nám v roce 1988 doporučil ke spolupráci paní Borůvkovou, administrativně velmi schopnou pracovnici, bohužel, jak jsme se dozvěděli po převratu, rovněž zaprodanou StB. Tehdy se nám její aktivita v DI hodila; zakládali jsme zvláštní agenturu pro styk se Svobodnou Evropou a dalšími médii, která by mohla přinášet zprávy o naší činnosti a o poměrech v Československu. Tuto agenturu dostala na starost, bohužel, právě paní Borůvková. Brzy jsme od StB získali dalšího agilního člena užšího vedení, Ilju Storoženka

Ilja se v roce 1987 přestěhoval ze severních Čech do Modřan. Pracoval v oboru vodního hospodářství a dostal k dispozici slušný služební domek, ne-li dům. V tomto případě se celá záležitost pohybovala (aniž jsme o tom věděli) takřka groteskně. O Ilju měl zájem HOS, Rudolf Battěk nelitoval námahy a jel za ním do Modřan, ale Ilja se "rozhodl" pro nás. Nabídl nám, že můžeme uložit archiv svých spisů v jeho domě, což se stalo. Můžeme se snadno domyslet, jak to vše bylo zařízeno: Matzner psal zápisy ze schůzí vedení, které nepochybně odevzdával tam, kam měl, svému řídícímu důstojníkovi StB. Co chybělo, získala příslušná místa od paní Borůvkové nebo z našeho archivu.

Takto to vše vypadá dosti zle. Po stránce akceschopnosti tomu tak bylo; zkazili nám, co se dalo, bylo by to dlouhé povídání. Nicméně v podstatě jim několik agentů dávalo tytéž zprávy a to bylo vše. Nechci tím jejich aktivitu bagatelizovat. O tom, co vše nám překazili by bylo dlouhé povídání. A tak aspoň jeden příznačný příběh, který zároveň dost vypovídá o tom, jaké tehdy byly časy. Minule jsem vyprávěl o tom, jak mne odvedli přímo z pracoviště k výslechu. Sledovala to stará paní vrátná a když jsem se vracel z výslechu, pokynula mi. Řekla, že je to příšerné, takhle jednat s lidmi, že o Demokratické iniciativě ví a ráda by nám pomohla. Má kousek od Davle rozestavěný velký dům a v něm je dost už hotového prostoru. Mohl by se nám k něčemu hodit?

Odpověděl jsem, že se vší pravděpodobností ano. Máme v úmyslu vydávat časopis pro spotřebitele (později jsme se dozvěděli, že StB se tento náš záměr vůbec nelíbil) a při tom, jak jsme technicky nevybaveni, by nám taková prostora mohla velmi vyhovovat jako "tiskárna". Ostatně někdy by se mohla hodit i jako místnost pro schůze vedení. Paní vrátná byla potěšena tím, že její návrh se nám hodí, dala nám adresu a řekla že v tom domě bude v neděli, ať si to přijedu prohlédnout., že se pak můžeme hned konkrétně dohodnout. Mou zprávou bylo potěšeno rovněž vedení DI a s napětím čekalo, jak se s paní vrátnou dohodneme,

Přirozeně, že všechno bylo jinak. Jediné, co dobře vyšlo, bylo hezké počasí, které mně a manželce umožnilo pěkný výlet do Davle. Rozestavěný dům (vypadal jako malý palác) jsme snadno našli a v něm vlídnou starou paní z vrátnice. Ukázala nám hezký, skoro už kompletní pokoj i sociální zařízení a řekla, že je to místo pro letní dovolenou našich členů jak dělané. Trochu mne to polekalo a zeptal jsem se, zda nejde o omyl. My nesháníme rekreační zařízení, ale místnost pro tiskárnu. Stará paní se zachmuřila a řekla, že to tedy jde o omyl, ona přece nemluvila o ničem jiném než o místě pro rekreaci. S ohledem na soudruhy na Národním výboru a všude kolem by nám nemohla místnost pro tiskárnu půjčit, to dá rozum.

Nějak jsme tomu celému nerozuměli, ale několik let po převratu se vše beze zbytku vysvětlilo. Dostal jsem z ÚDV několik spisů StB pojednávajících o Demokratické iniciativě. Z jednoho bylo zřejmé, že Bezpečnost se o mém prvním rozhovoru s paní vrátnou dozvěděla hned poté, co jsem o něm referoval na vedení DI. U této zprávy byla poznámka, že orgány okamžitě zařídily, aby tento záměr Demokratické iniciativy selhal. Jistě, stačilo trochu popovídat s paní vrátnou. Byla již tehdy stará a - dodnes nejsem schopen vzpomínat na ni ve zlém. Určitě to myslela dobře.

Píšu tu o agentech StB, kteří své poslání úspěšně kamuflovali. Pravda, jednou jsem pojal proti Matznerovi podezření, ale nedokázal jsem celou věc domyslet. Sešli jsme se sami dva, abychom uvažovali o našem aktuálním programu; považoval jsem dr. Matznera jako právníka za k tomu povolanou osobu. Poněkud mě překvapil, když vyjádřil nespokojenost s tím, jak je náš program mírný. Uvaž, řekl, co všechno komunisté napáchali a ještě i teď dělají. Ty popravy, ty dlouhé tresty na svobodě, znemožnění existence samostatně uvažujícím intelektuálům… Já vím, pokračoval, že v našem veřejném programu nemohou být zabudovány tak vysoké tresty, jaké si tito lidé zasluhují, ale přece jen bychom se měli domluvit a říci si, že až se to provalí vyrukujeme s požadavkem nejvyšších trestů pro ty komunisty, kteří se provinili.

I po dlouhých letech si vzpomínám, jak ve mně hrklo a že ve mně nezávisle na rozumovém uvažování začal pracovat pud sebezáchovy. Co Tě to napadlo, řekl jsem Matznerovi, ty chceš, abychom my byli jako oni? My přece navazujeme na křesťanské tradice a musíme umět odpouštět svým nepřátelům, i když se tolik provinili. A musíme soudit jenom ty, kteří se dopustili něčeho kriminálního. Debata byla dlouhá, Matzner stál tvrdohlavě na svém, ale já taky. Říkal jsem si, že s člověkem, kterého neznám a který přišel s tak nebezpečným tématem, prostě musím hovořit jako vylepšené Rudé právo. Což jsem činil. A řekl bych, že to bylo důležité, že zpráva o mých názorech vedla StB spolu s obavou z mé epilepsie k tomu, že se nikdy nepokoušela mne obžalovat a třebas i na krátkou dobu uvěznit.

Jenomže o příčinách, které vedly Matznera k tomu, že navrhoval "podřezat krky" (tak se vyjádřil) hlavním komunistům, jsem neuvažoval. Důvod byl prostý, mluvilo tehdy podobně hodně disidentů Přiznám se, že tato situace po osobní stránce byla pro mne hodně nepřehledná.

Mnohem přehlednější a jednodušší to bylo s pracovníkem aparátu Čs. Strany socialistické Zdeňkem Miffkem.Tomu se tak líbil náš program a naše činnost, že se velmi iniciativně začal účastnit akcí, které jsme podnikali. Jeho snaha proniknout do užšího vedení byla ovšem brzy nápadná. Kromě toho jeho "ilegální" chování vzbuzovalo nedůvěru od samého začátku. Jednou nás víceméně donutil sejít se s nějakým dalším pracovníkem aparátu Čs. Strany socialistické a již jenom příchod na schůzku by byl stál za nafilmování. Od stanice metra na Florenci jsme se na Miffkův příkaz vysloveně plížili (skoro přískoky) k domu, v němž se konala schůzka. Vypadali jsme jako sbor karbonářů. Miffek se dvakrát účastnil porady vedení DI v bytě u paní Štolbové (scházeli jsme se u ní nebo u Martina Litomiského) a vždy, když šlo o něco důležitého, nutil nás, abychom přešli z pokoje do koupelny a vyříkali si to tam, bez obav, že bychom mohli být odposloucháváni. - Pochopitelně, po převratu zjistila paní Štolbová, že v koupelně má namontováno několik štěnic.

Zdeněk Miffek si se mnou dojednal několik schůzek a mluvil jako typický agent provokatér. Chtěl, abychom vyslali nějakého "svého člověka" do Rakouska, kde měl plnit důležitý úkol: varovat hospodářské kruhy před jakoukoli spoluprací s Československem, dokud u nás nebudou platit občanská práva. Kdybychom ho poslechli, šli bychom okamžitě do kriminálu. Dával jsem pozor, aby Miffek nepronikl do vedení DI.

To bylo dobře. Koncem října 1989 - čas tehdy vysloveně letěl - jsem v dojednanou dobu zašel do kavárny v Bílé labuti, kde jsem se měl sejít s Láďou Lisem. Přišel jsem o něco dřív a koho nevidím jako Zdeňka Miffka v důvěrném rozhovoru s kapitánem Sukem, estébákem, který nás měl na starosti. Když mě uviděli, oba se až neskutečně lekli - nebylo pochyb, že Miffek podával hlášení svému řídícímu důstojníkovi. Podle stupně úleku (Miffek zčervenal jako rak) to bylo hlášení o nás. Tím Zdeněk Miffek v Demokratické iniciativě skončil. Netušili jsme, jak bylo toto vítězství dílčí.

Opusťme však naše agenty a vraťme se k tomu, čemu měli zabránit: k naší činnosti. Neobyčejně důležité bylo, že mocná Charta 77 nás odmítala pojímat jako partnera a chápala nás jako jednu z mnoha občanských aktivit. Podle Václava Havla měly být nové občanské aktivity podřízeny Chartě 77 - a ony to většinou přijímaly. Šlo o jednotu, a v tomto případě tedy o nic, co by v Československu bylo nové.

Od druhé světové války jednota úzce souvisí s bojem proti nepříteli. Proti nepříteli se demokratické síly semkly v Národní frontu a pod záminkou boje proti pravicovosti zakázaly existenci svých konkurentů. Tak vznikla už tenkrát podivně levicová, autoritativní řídící síla národně socialistické revoluce, opírající se o systém národních výborů. Ta především nepřipustila jinou autonomní politickou organizaci, tedy opozici. Ideologie Národní fronty tedy zakázala opozici tím, že se opírala o nutnost jednoty a v politickém klimatu, které podstatně omezovalo svobodu projevu, obyvatelstvo tuto demagogii po údajně katastrofálních zkušenostech první republiky (byla pluralistická!) přijalo jako samozřejmost. A tak se tato destruktivní ideologie zapsala do paměti národa jako pozitivní samozřejmost (je zajímavé, že zcela nejednotný, skutečně katastrofální postup "reformní" garnitury v letech 1968-1969 tyto iluze nejen neodstranil, ale spíše posílil).

Ideologie jednoty se znovu vynořila koncem 70. let. Že se různé ideové proudy spojily k Prohlášení Charty 77, lze ještě pochopit jako postup, který snad nevybočuje z normálnosti pro celkovou slabost opozice. Že se však demokratičtí aktivisté v Chartě 77 natrvalo organizačně spojili s bývalými komunistickými funkcionáři (i když tehdy "reformními"), to už není samo sebou. Má to několik příčin a jedna z nich je souvislost s tradicí Národní fronty. Charta (s velkým podílem bývalých komunistických funkcionářů) považovala za samozřejmé, že ostatní občanské iniciativy jí budou podřízeny. Jenomže, abychom se vrátili k Demokratické iniciativě, pro nás bylo podřízení Chartě 77 s její napůl reformně komunistickou ideologií a obdobným vedením něčím zcela nepředstavitelným. Měli jsme jiný politický a občanský program, mohli jsme tedy uvažovat pouze o spolupráci. Navíc jsme už tehdy věděli své o tom, co dokázala v Československu právě "jednota", a vyhýbali jsme se jí. Charta sama se však nemohla kvůli svému programovému, "morálnímu " zaměření věnovat politické práci v širším měřítku. A tak přistoupila k závažnému činu: její členové vytvořili v říjnu 1988 HOS (Hnutí pro občanskou společnost) jakožto jakousi chartovní politickou expozituru - ze 122 zakládajících členů bylo 121 chartistů. HOS již při svém vzniku deklarovalo nutnost jednoty a marně se pokusilo Demokratickou iniciativu pohltit.

Jak již řečeno, rozhodně jsme odmítali stát se jakousi odbočkou Charty 77. Nicméně nepřistoupili jsme ani na opačný extrém, že se máme s chartisty nenávidět. Chtěli jsme spolupráci a dost jsme pro to udělali. Když byl v lednu 1989 Václav Havel zatčen, využili jsme návrhu amerických senátorů na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi a rozhodli jsme se jsme v Praze založit akci pro Havlovu podporu. Bylo však těžko představitelné, že by tuto akci uspořádala DI sama, protože v dané situaci by ostatní občanské iniciativy byly přesvědčeny, že využíváme Havlova zatčení ke svým "sobeckým" cílům. Vyzvali jsme proto k vytvoření širšího výboru, v němž jsem měl být za Demokratickou iniciativu pouze já sám. Tuto výzvu okamžitě podpořila Eva Kantůrková a pomohla mi získat účast Dany Němcové a Vlasty Chramostové. Přestože se obě zúčastnily formálně, bylo velmi důležité, že se staly členkami výboru. Výbor působil několik neděl takto: obstarával jsem prohlášení do Svobodné Evropy, výběr ukázek z dopisů, sdělení o počtu podpisů, zprávy o průběhu akce, přičemž Jiří Kantůrek (na adresu Kantůrkových chodila většina příspěvků a podpisů), mi poštu vzorně dvakrát týdně nosil do zaměstnání (!). Akce byla velmi úspěšná, poprvé se ve velkém měřítku podpisovali společně disidenti a "pracující " - například také výbory ROH atd. Posléze jsme shromáždili několik tisíc podpisů, a to od jednotlivců i od kolektivů.

Na nevůli Václava Havla vůči mé osobě to příliš vliv nemělo. Když jej propustili z vězení, podal mi s velkým gestem celý jeden prst a ještě to okomentoval: "Tady Ti, Emane, podávám prst…". V napůl oficiálním životopisu Václava Havla od Kriseové není o naší akci ani slovo. Přitom to byla aktivita, která připravila půdu pro další akci, tentokrát za Havlovo propuštění z vězení, a jistě i náš výbor přispěl svým dílem k tomu, že Havel byl propuštěn na svobodu.

(Pokračování)

E.M.