ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa Disidenti

Demokratická iniciativa vznikla fakticky dopisem, který jsme spolu s hlavními tehdejšími disidenty zaslali v září roku 1987 jednotlivě všem poslancům Federálního shromáždění s požadavkem demokratizace státu. Dopis obsahoval pět požadavků: personální změny ve vrcholných orgánech, zrušení kádrového řízení, možnost pravdivého poznání československé minulosti, demokratizaci Národní fronty a amnestii pro politické vězně. Nebylo to přirozeně naše poslední slovo.

Od roku 1977 až do konce reálného socialismu jsme Chartě 77 vyčítali nedostatek realismu a radikalismus. Domnívali jsme se, že požadavky, které kladou chartisté, neposkytují spoluobčanům možnost podpořit je; koneckonců v tuhém policejním režimu je stranické a státní orgány ani nemohly vzít na vědomí. Avšak organizační počátek Demokratické iniciativy byl doprovázen dopisem členům ÚV KSČ u příležitosti 40. výročí únorových událostí (1988), který vznášel rovněž "nesplnitelné" požadavky. Tento dopis obsahoval v poměrně ostré formě hlavní myšlenky našeho programu z roku 1986 a některé rozvíjel. Jeho úvod mimo jiné charakterizuje československou situaci jako "stav morální, politické, všeobecně produktivní a vůbec celkové krize, jaké dosud v moderních dějinách našeho národa nebylo." To zhruba odpovídalo skutečnosti a také skutečnosti mocenských orgánů i vztahu mezi mocí a obyvatelstvem. Domnívali jsme se, že za těchto poměrů si ostrou veřejnou kritiku režimu můžeme dovolit, i když jsme si tím nebyli ani trochu jisti a po odeslání dopisu by nás zájem StB o Demokratickou iniciativu příliš nepřekvapil. Nestalo se však nic mimořádného, přestože dopis byl neobyčejně otevřený.

V jeho první části jsme zejména kritizovali, že v Československu "bylo zrušeno všechno soukromé podnikání včetně řemesel…(…) Stát nahradil tržní ekonomiku ekonomikou založenou na administrativně byrokratických vztazích. Ta však není schopna zajistit osobní spotřebu, jejíž úroveň by bylo možno úspěšní srovnávat s osobní spotřebou v průmyslově vyspělých státech…". Stát má tedy, psali jsme v druhé části našeho dopisu, v rukou veškerou starost o životní podmínky občanů. KSČ pak zase má v rukou vedení státu. V důsledku toho je československá společnost rozdělena na menšinu straníků a většinu nestraníků. "Nestraníci jsou citelně znevýhodněni a toto jejich podřízené postavení bylo silně zvýrazněno v posledních dvou desetiletích, kdy byla znovu zavedena celostátní kádrová a nomenklaturní soustava." Její odstranění, psali jsme členům ÚV KSČ, je základním předpokladem demokratizace naší společnosti.

Dopis se dále kriticky vyjadřoval k direktivnímu řízení ostatních politických stran a společenských organizací, k nesvobodě v oblasti kultury a náboženství, stejně jako k přehradám bránícím mladým lidem, aby se svobodně seznamovali s národní minulostí. Zvláště upozorňoval na palčivý problém tzv. práv hospodářských a sociálních: "Vzhledem k nynějšímu centralizovanému modelu společenského uspořádání a výsadě státu vlastnit majetek a podnikat je právo na práci zaručeno pouze za cenu pracovní povinnosti a sociální jistota se uskutečňuje v rámci jednotné třídy pracujících. Pracující je pak v podřízeném a nerovnoprávném vztahu ke státu, který je jeho jediným zaměstnavatelem, určuje mu jednotné pracovní, mzdové i sociální podmínky…". Závěrem se dopis vrátil k politickým záležitostem kritikou poměrů v oblasti právního řádu. "Právní řád - od ústavy přes zákony s celostátní působností až po nižší normy - je v Československu mezerovitý, nejednotný a rozkolísaný. Zákony obsahují množství ustanovení, která nejsou jednoznačná. Na základě takových zákonů mohly soudy, které v zásadě jsou u nás závislé na administrativě, shledat vinnými mnoho politických odpůrců, věřících občanů i lidí z jiných důvodů nepohodlných."

Dopis končí výzvou k přijetí našich návrhů. Že by opravdu mohly být přijaty, na to ovšem nemohlo být ani pomyšlení. - Mnoho dalších našich dokumentů se týkalo jednotlivých aktuálních záležitostí, některé byly všeobecné, ale dopis, jehož obsah jsem právě velmi stručně reprodukoval, byl důležitý tím, že z celkových programových dokumentů byl první a posuzoval situaci ostře a celkově. Bylo nás již pod ním podepsáno devět. Přibyl Štindlův kolega Miroslav Štengl, Jana Chržová, Ondřej Husák, Josef Voseček a - Jan Stráský. Ten se k nám ovšem natrvalo nepřipojil.

Je těžko říci, že činnost Demokratické iniciativy se rozvíjela. Spíš postupovala, rostl počet spolupracovníků a akcí, které jsme podnikali. Postup se odehrával způsobem dramatičtějším, než jsme mnohdy stačili postřehnout. Má-li však čtenář, který buď ještě onu dobu nezažil, anebo se věnoval jiným záležitostem, pochopit její programové směřování, neobejde se bez dalších závažných informací.

Podniky a organizace dostaly záhy po zveřejnění Prohlášení Charty 77 důrazný pokyn, že nesmějí zaměstnat žádného chartistu - signatáře Prohlášení Charty 77. To důsledně plnily a chartistům nezbývalo než přijímat místa v kotelnách, výměnících a na podobných pracovištích. Je zvláštní, že oběma stranám to většinou vyhovovalo. Vnitro mělo nad chartisty kontrolu a chartisté zase měli sice nepříliš vysoký příjem, ale zato dost času na studium a psaní textů.

Bylo by tedy přirozené, kdybychom se současně se začátkem činnosti Demokratické iniciativy začali shánět po co nejlepších místech v kotelnách. Něco takového nás ani nenapadlo. Na rozdíl od Charty i od ostatních, o něco později vzniklých disidentských aktivit jsme trvali na tom, že jsme "pracující" právě tak jako kdokoli jiný a že není důvodu, proč bychom opouštěli svá zaměstnání. Je také pravda, že až do předvečera listopadového převratu to od nás nikdo nechtěl. Naše "občanské" zaměstnání s sebou neslo jistý odstup od politických událostí a možnost racionálního uvažování. Především jsme však byli na pracovištích v kontaktu s "normálními" lidmi, znali jsme jejich starosti, obavy, zaujatosti, iluze i naděje, věděli jsme, jak se dívají na režim a jeho jednotlivé složky.

My jsme s Doležalem pracovali ve výpočetním oddělení Kancelářských strojů v Thámově ulici v Karlíně. Na nás dva také připadal největší díl práce. Zmínil jsem se už, že jsem jako programátor nevynikal, takže vznikal problém, jak obstarat mé služební povinnosti (aktivita Demokratické iniciativy byla pro mne přednější). Dělali jsme to všelijak, kde jen mohl mi poradil Jaroslav Kramosil, s nímž jsem posléze sdílel kancelář. A nejvíc se o mne zasloužil stodůlecký fantom.

Ve Stodůlkách jsme měli druhé pracoviště, které nám umožňovalo připravovat a dolaďovat programy. Toto pracoviště obnášelo jednu kancelář a v ní seděl Petr V. Nemohu vypsat jeho skutečné jméno.

Nemohu to udělat, protože bych mu zároveň s díky, které mu patří, udělal ostudu. A tu si nezaslouží.

Ze začátku jsem to nevěděl. Když jsem se s ním poprvé setkal, měl jsem dojem, že hovořím s bytostí víceméně debilní a že se mi nepodaří přerušit proud jeho vyprávění o "službě" včerejšího dne (to opravdu nešlo). Byla to služba pro Ministerstvo vnitra. Petr byl takzvaná "pomocná stráž veřejné bezpečnosti". A kdyby jen to, byl na tuto svou funkci patřičně hrdý. Když vyprávěl o minulé službě, bylo to obvykle zdlouhavé monotónní povídání o tom, jak s pracovníkem SNB šli (a šli…). Petr jako by prožíval každé došlápnutí a posluchač to bohužel po jisté době prožíval rovněž - jenomže jako by ho píchali špendlíkem. Když pak Petr vyprávěl, jak se jeho "hlídce" podařilo šmírovat milence, bylo to navíc nevkusné.

Po stránce služební byl však neobyčejně schopný. Nejenže výborně programoval - pro něho bylo programování rozkoší a zábavou. Sledoval jsem tuto jeho činnost se závistí, protože to, co mně trvalo dvě hodiny (a ještě jsem to často pokazil), měl on perfektně vypracované za čtvrt hodiny. Už jsem začínal uvažovat, že do té místnosti raději ani nebudu chodit, když se vše změnilo. Petr si jednou všiml, jak se potím nad pokaženým programem a nemohu s ním hnout. Řekl, že se na to podívá. Měl to za chvíli hotové a když jsem přišel příště, zeptal se: "Tak copak máš pro mě dneska?". Rád jsem přivykl, že mi pomáhal a ledasco udělal za mne. Vděčnost jsem mu vyjádřit nemohl - patřil k tomu vzácnému druhu lidí, kteří pomoc druhému považují za samozřejmost a upřímně nechápou, proč by měli očekávat dík.

Po politické stránce byl naivní. (Určitě se ho estébáci na mne ptali; neměl jsem ale starost, že by mne pomluvil.) Rok před listopadem byl na zájezdu v západním Německu a vrátil se celý poničený. Byl ještě mladý a dokázal sám sebe přesvědčit, že to, co píše Rudé právo o Západu, je pravda. Pak však viděl západní civilizaci na vlastní oči a jeho sladké sny se zhroutily. V Mototechně se pro nás (pro Doležala a pro mne) jakoby spikly příznivé okolnosti. Náměstek, s nímž jsme mohli mít problémy, odešel na vyšší funkci a nahradil ho ing. Kášek, tolerantní člověk, navíc s mnoha vlastními zájmy a starostmi. A jeho sekretářkou se stala paní Prokopová, již tehdy vlídná starší paní s rutinními dovednostmi sekretářky; těžko se dalo poznat že je neobyčejně horlivá katolička a ještě horlivější antikomunistka. Jednou z nejvyšších "priorit" její činnosti bylo, že Doležalovi a mně dělala anděla strážného, a co v tomto směru nezmohla sama, to za ni musel udělat náměstek.

Došlo to až do poloh, které byly na samé hranici bezpečnosti, i když se to už dnes těžko posuzuje. Dovolím si pár měsíců přeskočit. V květnu 1989 jsme spolu s vedením HOSu učinili pokus a s pomocí Svobodné Evropy jsme svolali "protestní korzo". Občané měli odpoledne, po obědě chodit hodinu v houfu (útvaru) po pěší zóně, a tak protestovat proti nedodržování lidských práv. Ten pokus se zdařil, ale to je jiná věc. Nevím, jak se to mohlo stát, že vnitro naši akci zachytilo pozdě a nestačilo nás včas povolat k výslechu. Kapitán Suk, který nad námi bděl, to vyřešil nestandardně. Po ránu vrazil ještě s dvěma dalšími pracovníky StB na naše pracoviště v Thámově ulici a vyzval mne, ať jdu s nimi k výslechu. Bylo opravdu neobvyklé, že orgány Ministerstva vnitra si pro někoho došly na pracoviště. Šli jsme dlouhou chodbou, když pojednou proti nám vyrazil ze strany jako nějaká pohádková bytost náměstek Kášek, zdvihl ruce do výšky a zvolal:"Stát! Bez povolení mi sem státní bezpečnost chodit nebude, to je proti zákonu." Kapitán Suk ho rychle odvlekl kamsi stranou a dobrých deset minut ho přesvědčoval, jak je pro stát důležité, že mne vedou z pracoviště k výslechu, a jeho spolupracovníci mě mezitím odvezli do Karlína na "služebnu". Po deseti minutách přišel kapitán Suk, celý otřesený. Jeho indispozice se projevila na výslechu, který byl celkem neškodný.

V patriarchálních poměrech Mototechny, které bohužel vzaly za své v létě 1989 odchodem ing. Káška, jsme mohli provádět bujaré liberální reje: psali jsme dopisy a prohlášení, vytvářeli plány a programy, jen minimálně rušeni ze strany policie. Využívali jsme toho, jak jen bylo možné.

Vraťme se však o rok zpět, k roku 1988 a k Demokratické iniciativě.

Brzy jsme nebyli sami. Po nás začaly vznikat další skupiny, většinou složené z mladých lidí, což s sebou neslo to, že byly programově nevyhraněné a se sklonem k anarchismu (Nezávislé mírové sdružení) nebo k estetizaci politické reality (např. České děti, které považovaly za nejdůležitější změnit formu státního zřízení na monarchii). Tyto občanské iniciativy měly však přirozenou tendenci mladých lidí k demonstracím, a to bylo pro vnitro nepříjemné. Posoudíme-li ovšem tehdejší situaci s odstupem času, zjistíme, že ani všechny tyto skupiny dohromady příliš režim neohrožovaly. Paradoxní bylo, že jej právem silně zneklidňovaly. Pokud by proti nim nevystupoval, tedy kdyby získaly "svobodu", vznikaly by další a další skupiny a reálný socialismus by se brzy stal pouhou historií. Jedním z nejúčinnějšího prostředku "boje s tímto vnitřním nepřítelem" byli agenti, popřípadě agenti provokatéři. Myslím, že nikdo tehdy netušil, jak je tento prostředek v rukou StB propracovaný, jinak řečeno, občanské iniciativy netušily, jak velké množství agentů (a někteří vypadali důvěryhodně) je rozseto v jednotlivých skupinách. To platí i o nás a možná hlavně o nás.

Martinovi Litomiskému se brzy po vytvoření Demokratické iniciativy přihlásil dr. Antonín Matzner, nedávno propuštěný z vězení, a odvolával se na známost s Litomiského bratrancem. Matzner měl dobrou znalost o situaci, byl v invalidním důchodu, měl hodně času a auto, které byl ochoten propůjčovat k našim účelům. Stal se tajemníkem našeho vedení, a to v době, kdy jsme pracovníka tohoto druhu dosti potřebovali.

Nejenže se Demokratická iniciativa rozrůstala, rostl také počet problémů. Dopisy, které jsme adresovali nejrůznějším činitelům, i další texty jsme zasílali Ivanu Medkovi do Hlasu Ameriky a předpokládali jsme, že je budou vysílat. To se také ve většině případů stalo - v době, kdy s námi spolupracovali chartisté. Jakmile s námi spolupracovat přestali, většina textů se u Ivana Medka ztratila. Některé další vysílal Hlas Ameriky s neúnosným zpožděním. Za pomoci dr. Matznera jsme tedy změnili stanici a zasílali jsme texty do Svobodné Evropy. Podle rostoucího počtu textů, které RFE odvysílala, bylo patrné, že postupně se náš prestiž zvyšoval.

Další problém, kterým Demokratická iniciativa chronicky trpěla, by se dal nazvat autodestrukcí našich venkovských organizací Pokud to jen trochu bylo možné, zřídili jsme za pomoci dr. Matznera a jeho auta ve větších městech organizace, ale ty obvykle vydržely sotva pár týdnů. Bylo to k uzoufání, protože sysifovštější činnost si už snad ani nelze představit. Teprve když jsme se po převratu dověděli, že Matzner byl agilním agentem StB, který byl vysloveně nasazen "na nás ", bylo vše jasné. Bohužel trochu pozdě.

(Pokračování)

E.M.