ARCHIV

"otevřeno"

Klausovy státnické vize

K popularitě prezidenta Václava Klause jako přestavitele české státní moci všestranně napomohl jeho předchůdce. Václav Havel uvažoval především a na prvém místě v planetárních souvislostech a zatěžoval jimi i prostého občana. Ten měl při vší své činnosti pociťovat celoplanetární odpovědnost, vztahující se k lidským právům. Prostý občan havlovsky nemyslel a to, s čím přišel Václav Klaus, obrana národních zájmů, státní a národní suverenity, mu bylo a je nepoměrně bližší. Je také ochoten tyto myšlenky považovat za opravdové státnické vize.

Ale to je nepříjemný omyl. O státnické vize zatím nejde. Klausovo pojetí české státnosti konverguje svou nenáročností k nule. Již v druhé polovině 90. let nynější prezident vyjádřil její jednoduchý základ. V 36. čísle časopisu Prostor napsal, že vždy jen obtížně chápal "pokusy znovu zahajovat diskuse z počátku tohoto století o smyslu naší historie a naší státnosti, pokusy hledat vyšší smysl její existence." Je to zbytečné, domnívá se Václav Klaus, jelikož "samostatná existence české státnosti je hodnotou sama o sobě, hodnotou stálou a nezpochybnitelnou, hodnotou, která nepotřebuje další ospravedlňování."

Tato Klausova "vize"z doby před několika lety je nepochybně negativně nacionalistická. Žijeme přece v Evropě a ta je součástí západní křesťanské civilizace, která je napadána zvenčí a zároveň se ocitá v krizi; již samy tyto okolnosti kladou otázku po smyslu naší státnosti. Pokud by si Klausova ideologie české státnosti zachovala laxnost k základním idejím, na nichž spočívá západní kultura a civilizace, hlavně ke křesťanství, vedl by tento nihilismus jen k další verzi úzkoprsého nacionalismu.

Nemusí to nutně být tak zlé. Klaus prezident dnes na rozdíl od druhé poloviny 90. let dokáže smysl české státnosti alespoň obecně pojmenovat. V projevu 28. října 2003 nazývá Českou republiku "zemi, která sice svou velikostí není shodná s původním československým projektem, nicméně… se oprávněně považuje za dědice tradic a hodnot 28. října 1918." 28. říjen pak je dílo, "které bylo vyvrcholením staletého úsilí českého národa o samostatný stát." Česká republika je členem NATO a brzy se stane i členem Evropské unie. V ní, v EU, domnívá se Václav Klaus "nesmí zaniknout dílo, které bylo vykonáno před osmdesáti pěti lety". Není důvodu, proč podlehnout "jisté vlně pesimismu, negativismu, závisti, podezíravosti, nedůvěry v sebe sama, která se u nás řadu let šíří."

Loni 28. října náš prezident ještě pro nadměrné zdůrazňování naší suverenity nevěděl, že především jde o suverenitu a možná existenci euroamerické civilizace. Má-li Evropa přežít, je k tomu zapotřebí nových myšlenek a nového jednání. Terorismus vstupuje již i dovnitř Evropy a napadá ji. Nemohou se mu uchránit navzájem se hašteřící nacionalismy, zvláště když některé již dávno terorismus nepřímo podporují. Ale český a Klausův nacionalismus, spočívající na myšlence, že to, co máme mezi našimi hraničními horami, je čistě naše (nesmí nám do toho nikdo mluvit), se neustále vrací do světa těžkých nenávistí po druhé světové válce a je dokonce jakoby mimo tento současný politický prostor. Poválečná ideologie je Václavu Klausovi zvláště blízká. (Sudetští Němci měli smůlu, že jejich domovina se rozprostírala právě mezi našimi hraničními horami - a tak je naši předchůdci vyhnali a našeho prezidenta to dnes už nezajímá.) Zdá se, že stále ještě dosti blízká je tato ideologie rovněž značné části našeho obyvatelstva. To ztěžuje pochopení současných problémů.

Václav Klaus je nepochybně schopný politik. Avšak musí nepochybně vyvinout značné úsilí, má-li překonat úzkoprsý nacionalismus, který rovněž bohužel patří mezi hodnoty a tradice 28. října. Jen pojetí české státnosti, které překoná nenávisti spojené s tradicí českého nacionalismu, může být přínosem pro Evropu, a tedy i pro nás.

E.M.