ARCHIV

"otevřeno"

Podněty Alexandra Kramera

Reakce Alexandra Kramera na můj článek Hrrr na Němce… (Události 1. 3. 2004) obsahuje několikeré podněty.

První z nich jsou četné přímé i nepřímé urážky, jimiž jsem častován (že píšu nesmysly apod.). Pokud p. Krameriovi není proti mysli zásada, že výměna názorů se má dít slušným způsobem, jistě ho nepohorší, ponechám-li urážky stranou.

V druhém podnětu má Alexandr Kramer jistě pravdu. Vytýká mi, že jsem kritizoval postoj listu (Práva) k tzv. volbám předlistopadového režimu, ačkoli je to postoj jeho, Kramerův, nikoli Práva. Nezbývá mi než se za toto zjednodušení omluvit.

Další podněty dopisu Alexandra Kramera jsou závažnější. Především jde o jeho stanovisko k předlistopadové společnosti obsažené v jeho otázkách interview s Petrem Pithartem. Hovoří o přetvářce, v níž žil celý národ, a o tom, jak se této totalitě přizpůsoboval. A proti Pithartovi namítá "vy to přizpůsobování neodsuzujete". Věcným podnětem číslo jedna je tedy otázka jak hodnotit přizpůsobení národa "totalitě". Druhým věcným podnětem je otázka, jak vážně lze brát virtuální reálně socialistické volby. Autor interview je bere vážně a účast na nich chápe jako provinění: dokonce prý se Václav Klaus přiznal, že chodil volit.

A posléze jde o názor na "volbu" komunistů: "Je ode mne směšně malicherné - říká Alexandr Kramer -, když se při čtení článku pana prezidenta o jeho vztahu ke komunismu a komunistům ušklíbám nad větou ´Já voličem komunistické strany jistě nikdy nebudu´ - protože vím, že jím v minulosti byl? A že volil dokonce tamty komunisty...". Všechny tyto podněty mají společného jmenovatele, společný objekt. Je jím národ, obyvatelstvo, lid. A tento objekt, lid se choval nepatřičně. Lid se přizpůsoboval totalitě, lid chodil volit, lid, nejen Václav Klaus, volil "tamty komunisty". Trvám na tom, co je z Kramerových otázek v interview zřejmé, a to, že jde o pohled chartistický, který rozděluje národ na disidentskou elitu a hamižné "zelináře", usilující jenom o přežití. Mám k tomuto pohledu pět poznámek.

I. Mohu si snad i já, přestože nemám politickou funkci, dovolit určitou dávku populismu a zastat se lidu obecně - jakéhokoli lidu. Náš živočišný druh už má za sebou drahná desetitisíciletí vývoje, a to díky tomu, že lid vždy chce to základní, chce přežít. Za tím účelem se přizpůsobuje. Považuje-li podmínky svého života za neúnosné, bouří se. Snaha přežít je sama o sobě pozitivní. Bez ní by nebyl ani p. Kramer, ani já a nemohli bychom se tak hezky přít. V této souvislosti je na místě všimnout si stručně zdejších poměrů:

II. České obyvatelstvo v době pražského jara 1968 v rostoucí míře podporovalo Dubčekovo vedení a podpořilo je takřka stoprocentně v srpnovém týdnu po sovětské invazi. V tomto týdne se obyvatelstvo Sovětům nepřizpůsobilo, ale postavilo se jim na neozbrojený odpor (ozbrojený nepřicházel v úvahu). Reformátoři ve vedení KSČ a státu se kremelským vládcům zavázali poslušností a slíbili, že budou postupně odstraňovat reformní opatření. Přitom na veřejnosti tvrdili, že uchránili výsledky lednového vývoje a že v něm budou pokračovat. Veřejnost však viděla, jak současně s tím stranické a státní vedení dělá obrovské ústupky Rusům a jak reformně zaměření funkcionáři musí opouštět svá místa. Československé Národní shromáždění přijalo v říjnu 1968 zákon o dočasném pobytu sovětských vojsk na území republiky, takže sovětský okupant mohl předstírat, že je u nás na pozvání československých ústavních orgánů…

Dubček byl donucen předat československé obyvatelstvo jako nějaké zboží Gustávu Husákovi; ten prý dovede zajistit blaho lidu a vlasti lépe než oni. Hodně bylo takových, kteří novému režimu uvěřili, zejména po policejních masakrech při demonstracích 21. srpna 1969 u příležitosti prvního výročí sovětské okupace. Následovaly mimořádné zákony, podepsané "muži ledna", Dubečkem, Černíkem a Svobodou. Lze se divit, že obyvatelstvo toho všeho mělo brzy dost? V poznání, že je jim sféra veřejného života uzavřena, uchýlili se, podporováni v tom vedením země, do soukromí. Věřili tomu, že normalizační režim "pracujícím" za odňatou politickou svobodu zajistí sociální a životní jistoty. Přizpůsobili se - ovšem, co měli dělat, když je jejich politika zradila a proti dobře fungující policii byli bezmocní?

Ale ještě někdo se přizpůsobil. Vedoucí činitelé ilegální opozice poslali režimu v lednu 1977 opovědný list, Prohlášení Charty 77, v němž žádali uskutečnění všech lidských práv a zaútočili na princip vedoucí úlohy strany. Když režim odpověděl represivní kampaní, okamžitě se chartisté přizpůsobili a ústy Jana Patočky dvakrát prohlásili, že jejich opovědný list a deklarace žádající všechny lidské svobody nemá co do činění s politikou, že jde o záležitosti čistě morální povahy. Při tom vydrželi až do konce 80. let. - Kdyby se už někomu mělo vytýkat přizpůsobení, pak určitě spíš politické opozici než prostým občanům. III. Nikdy se nikde nechovají všichni stejně. Český národ v období reálného socialismu nelze

posuzovat hoblíkem kolektivní viny. Proč také - že lidé chodili k volbám? Vždyť to byly volby pouze virtuální, pouhé symboly režimu. Režim ovšem chtěl tyto symboly mít, a tak vyhrožoval "pracujícím", že se musí účastnit voleb, protože je to jejich občanská povinnost. Nikdo nemohl vědět, co by ho postihlo, kdyby se voleb nezúčastnil. Proč by to lidé měli riskovat, zvláště když si mohli spočítat, že výsledky "voleb" jsou dány předem (99 % a něco navíc)? Ostatně mezi širokými lidovými vrstvami panovalo - zvláště po zkušenostech se zradou reformních komunistů - silné přesvědčení, že za daných okolností je Husákova tuhá komunistická garnitura schopna zajistit v zemi socialismus s jeho vyhlašovanými sociálními a životními jistotami.

IV. Ale co do přizpůsobení nebylo Československo výjimkou. I v těch zemích východního bloku, kde lidé měli přirozeně jiné životní zkušenosti než naši ( Maďaři, Rumuni, Němci, Bulhaři…) se lidé přizpůsobili, podpisovali závazky, účastnili se oficiózních oslav a chodili k volbám. Pan Kramer v reakci na můj článek tvrdí, že těmto stamilionům lidí východního bloku nic takového nevytýká - ale tomu je těžko rozumět. Proč to tedy vytýká Čechům?

V. Když se i účast v tehdejších virtuálních "volbách" považuje - podle citované formulace Alexandra Kramera, že komunisty volil i prezident - za opravdový (??) hlas pro komunisty, jsou vlastně všichni vinni. Tak se smazává rozdíl mezi prostými lidmi, kteří "přežívali", a těmi, kteří s komunisty opravdu spolupracovali (ve smyslu kolaborace). Byli to funkcionáři KSČ i stran Národní fronty, vyšší funkcionáři ROH, členové Lidových milicí i funkcionáři aktivistických svazů a organizací. Nemá-li p. Kramer nic takového na mysli, neměl klást otázky, z nichž toto rozmělnění viny vyplývá. Ostatně vždy jde především o otázku individuálního posouzení.

E.M.