ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Demokratická iniciativa Počátek

V předchozích kapitolách jsem vyprávěl o tom jak nás několik (přesně šest) od konce sedmdesátých let pracovalo na ineditních sbornících, v nichž jsme se především chtěli orientovat v současné situaci. Naše činnost vyvrcholila sepsáním programu. Chtěli jsme se podle něho jen trochu důsledně držet, museli jsme přestat s ukrýváním a pokoušet se oslovit spoluobčany.

Když jsme na jaře 1997 uvažovali odkud a jak začít s "veřejnou" činností, zjistili jsme, že je nás žalostně málo. Miloš Hűbner, Honza Nedvěd a Bohouš Pechr měli jiné představy o práci, která je prospěšná pro společnost, takže jsme zůstali tři: Karel Štindl, Bohumil Doležal a já. To ani na začátek nepostačovalo. Naštěstí nás můj syn seznámil s Martinem Litomiským, jemuž se naše záměry zalíbily a rád se k nám připojil. Řekli jsme si, že tak málo je nás opravdu jen na začátek. Najisto jsme předpokládali, že poměry ve východním bloku se budou rychle měnit a v souvislosti s tím že poroste chuť obyvatel angažovat se na veřejnosti.

Náhoda nám hrála do ruky. Právě tehdy se totiž Lubomír Štrougal rozhodl stát se československým Gorbačovem a ve sporu s Vasilem Biľakem se obrátil zastřeným, ale neklamným způsobem na veřejnost, aby ho podpořila. My jsme přirozeně nevěděli, co se tam nahoře děje, chápali jsme jen, že Štrougal(!), tehdy ještě předseda federální vlády, usiluje o nějaké reformy proti fanatickému bolševikovi Biľakovi. Sesmolili jsme neobratný text vyzývající vedení státu k nastoupení cesty reforem a začali jsme shánět podpisy.

Příliš daleko jsme nepokročili. Oslovili jsme několik našich dobrých známých a ti všichni se z našeho dopisu vyděsili. Byla to stále ještě doba vyplněná ničím neohraničeným bezčasím, v němž se nic nedělo a lidé si ve svých domovech, chatách a chalupách přivykli pocitu bezpečí - nic je neohrožovalo. Jakmile byli konfrontováni s požadavkem, jehož splnění předpokládalo, že jen trochu málo povystrčí hlavu ze své ulity, pozbyli dosavadní jistoty. Také nechápali, proč se má podporovat právě Štrougal, a tento jejich údiv nebyl docela od věci.

Ze záporné reakce našich přátel a vůbec lidí z našeho okolí jsme byli všichni skleslí. Tak jsme si začátek své činnosti nepředstavovali. Způsobem víceméně hospodským jsme uvažovali co dál, to znamená hlavně jsme kroutili hlavou nad tím, jak jsou naši bližní postrašení. Martin Litomiský toho moc nenamluvil, ale pojednou řekl, že pojede na východní Slovensko, kde má dobré známé, a pokusí se sehnat tam nějaké podpisy. Přirozeně že jsme v úspěch jeho podivínského výletu nevěřili, nicméně když se vrátil s šestnácti podpisy, překvapilo nás to a povzbudilo. Řekli jsme si, že ještě týden vydržíme a že za tu dobu seženeme co nejvíc podpisů. Náš slovenský hrdina se do akce také zapojil a tak jsme celou svou první petiční akci mohli za týden perné práce, při níž jsme se pořádně zapotili, uzavřít. Spočetli jsme podpisy a i s těmi Martinovými ze Slovenska jich bylo 29. Tento výsledek nás šokoval ještě víc než úplně nezdařený začátek; mezi devětadvaceti podpisy chyběl podpis aspoň jediné trochu známější osobnosti. Řekli jsme si, že takhle to určitě nepůjde.

Bylo nesporné, že potřebujeme spojence. Začali jsme je hledat. Měli jsme dvě želízka v ohni: vršovický sbor evangelické církve a režimem umrtvenou Společnost T. G. Masaryka.

Členem vršovického sboru byl můj syn. Znal se dobře s farářem Otřísalem, a tak se stalo, že vršovický sbor umožnil, abychom tam jednou týdně pořádali přednášku o současném světě, o svobodách a humanistických tradicích. Nejen to, hodně věřících tyto svobodomyslné přednášky navštěvovalo. Bohužel, což zní neuvěřitelně, v pokračování přednášek zabránily kontakty s dalším eventuálním spojencem.

U příležitosti výročí smrti T. G. Masaryka prohlásil Ladislav Hejdánek nad Masarykovým hrobem, že by bylo třeba uvažovat o tom, jak obnovit činnost Společnosti T.G. Masaryka. V domnění, že o něco takovéhože bude chtít přičinit také on sám, jsme ho s Bohumilem Doležalem navštívili. Hejdánek však měl zato, že udělal dost, když o Společnosti T. G. Masaryka řekl to, co řekl. Sehnal jsem si tedy potřebnou známost, která mi umožnila navštívit dr. Annu Masarykovou, vnučku T. G. M. Byla to už tehdy stará paní a s ohledem na tehdejší situaci se chovala dosti statečně. Pozvala mě na schůzku, na které se prý příští týden sejdou zájemci o práci v masarykovské společnosti. Přišli. Účastnil jsem se ještě dvou takových schůzek, jedné z nich společně s krajně znechuceným Doležalem. Přítomní (pamatuji si hlavně prof. Machovce a brněnského prof. Jelínka) uvažovali zejména o tom, jak to udělat, aby komunisté nevytušili, že se připravuje něco takového jako obnova činnosti Společnosti T. G. M., protože by to jistě nepovolili (přirozeně, že komunisté, přesněji řečeno StB, číhali za rohem). Přišlo mi to směšné a namítal jsem, že nelze obnovit jakýkoli veřejný spolek, aniž by zahájil činnost a dal o sobě vědět. Navrhoval jsem postupovat opačně, znovuzahájení činnosti Společnosti netutlat a dát tak najevo, že Masaryk je významný český státník, ne nějaký kriminálník. Pokud vím, nesouhlasil se mnou vůbec nikdo.

To by vlastně nebylo tak zlé. Horší bylo, že po druhé schůzce si na nás StB počíhalo a policajti nás sebrali - včetně akademika Wichterleho, který se této schůzky zúčastnil. Rozvezli nás po různých služebnách Ministerstva vnitra a všechny po několika hodinách propustili. Já jsem tehdy ještě byl nezkušený a choval jsem se vzpurně. O Masarykovi jsem jim říkal v podstatě totéž, co vzdělancům u dr. Anny Masarykové. Rozlítilo je to ještě víc než intelektuály a nechali mě dva dny v Bartolomějské ve vazbě (dnes by se řeklo v "cele předběžného zadržení"). Chtěli mě poučit, že vzpurnost se nevyplácí.

Naší vznikající skupině tím dosti pomohli. Nikdo totiž nevěděl, kde jsem, kromě mé ženy, které vyhrožovali, že o mě nesmí nikomu říci ani slovo. Prostě jsem se ztratil. Disidenty to vyplašilo, což se projevilo v tom, že zahraniční rozhlas periodicky vysílal přehnaně poplašné zprávy o mém osudu. Když mě propustili, mělo to dvojí bezprostřední ohlas. Jako úderem blesku ztratil o nás zájem vršovický sbor. Přestali jsme pro ně existovat a naše přednášky ustaly. Nebylo to nic tragického, zjevně jsme přišli o nespolehlivého spojence ještě dříve, než jsme ho získali. Na druhé straně se o nás začal zajímat disent. Zjistil, že existujeme, a my jsme se nyní mohli na disidenty obrátit a nabídnout jim spolupráci.

Bylo to ovšem také proto, že nedlouho předtím jsme s některými z nich vedli dialog o našem programu. Vyjadřoval se k němu i Václav Havel. S pomocí Jana Sokola, který zprostředkoval schůzku, jsme se s ním sešli. Na obou stranách (my: Doležal a já, Charta 77: Havel a Martin Palouš) byla znát vzájemná nedůvěra, přičemž Havel tvrdil - a zřejmě si to nevymýšlel -, že nechápe, jak jsme mohli tak dlouho pracovat neveřejně, skryti před zraky orgánů, a pak, v podmínkách trvajícího policejního útlaku, se pouštíme do veřejné činnosti. To podle něj nebylo důsledné. My jsme vysvětlovali, že jsme až do perestrojky nepovažovali za účelné veřejně vystupovat, on namítal, že to bylo účelné právě tak jako teď, prostě v této věci jsme se nedohodli. Na štěstí jsme se shodli v tom, že nic nebrání ve společné opoziční akci. Touto akcí se stal dopis každému jednotlivému poslanci Federálního shromáždění s výzvou zahájit demokratizaci veřejného a politického života.

Tento dopis (zkoncipoval jsem ho a upravil podle připomínek ostatních tří členů naší skupiny) jsme odeslali 18. září 1997 v naivní důvěře, že se poslanci třebas i jen dovědí o jeho existenci. Dopis byl opatřen padesáti podpisy, mezi nimi podpisy známých disidentů (Václav Havel, Petr Pithart, Jan Štern, Rudolf Battěk, Rudolf Slánský, Luboš Dobrovský, Martin Palouš, Jan Sokol) a obou vnuček prezidenta Masaryka, Annou a Herbertou. K tomu, aby vznikla jeho konečná podoba, bylo zapotřebí dvou schůzek oněch disidentů, které jsem právě uvedl. Schůzky, zajisté monitorované StB, byly dost dlouhé.

Zažili jsme na nich na vlastní kůži mechanismus, který vedl disidenty při tvorbě a dotváření dopisů, prohlášení a dopisů úředním činitelům. Účastníci probírali text větu po větě, slovo po slovu, a začleňovali do něho nejrůznější připomínky, vsuvky i škrty. Když si někdo vzpomněl, že právě "opravené" slovo nebo věta by mohly být ještě vylepšeny, nekladly se takovým opravám překážky. Několikahodinová námaha přinášela zpravidla plody v tom, že vznikl vícevrstevný, dosti nesmyslný slovesný útvar, který beztak někdo musel tajně upravit, aby dával jakýs takýs smysl.

Brzy jsme pochopili, že schůzky s disidenty mají zcela nechtěný účel, to znamená náš dopis poslancům co nejvíc pokazit, a zabránili jsme všeobecným opravám. Směly se upravovat jen formulace, kde to všichni přítomní uznali za nutné. Tak se stalo, že tento dopis (je otištěn v publikaci Čas demokratické iniciativy, s. 21) dává smysl i dnes.

Dopis úvodem zdůrazňuje závažnost potíží a komplikací, které pronikají všemi oblastmi československé společnosti a jejichž společným jmenovatelem je nedemokratický systém řízení společnosti. Tyto potíže "lze v dané situaci odstranit pouze tak, že život naší společnosti bude demokratizován." K tomu je podle uvedeného dopisu třeba obnovit důvěru mezi vládou a obyvatelstvem, a to s pomocí dobře uvážených personálních změn. Ve vrcholných orgánech by měly začít působit rovněž osobnosti, jejichž jména a činnost nejsou spojeny s minulým obdobím. To by umožnilo zahájit společenskou přestavbu. Náš dopis se pokusil vyjádřit její základní prvky v pěti bodech.

První bod požadoval zrušit dosavadní kádrové řízení "podle politické příslušnosti, víry, původu, příbuzných v zahraničí apod.". Druhý bod zdůrazňoval, jak je společenský provoz ztížen zkreslováním mnoha důležitých informací, a to rovněž o minulosti národa včetně dějin první republiky. Proto by bylo zapotřebí vytvořit objektivní informační soustavu.

Aby se zvýšila nízká aktivita společenských organizací, národních výborů a uměleckých institucí, žádal třetí bod důsledně v těchto organizacích uplatnit samosprávné prvky a umožnit také zakládat "nové zájmové skupiny a spolky jako součást Národní fronty i mimo ni". Po jakési odbočce ve čtvrtém bodě, který se týkal pouze Prahy a požadoval radikální zlepšení pražského životního prostředí, formuloval pátý bod aktuální požadavky demokratického vývoje:

Změny, které vyžaduje dnešní doba, směřují vesměs k vytvoření společnosti rovnoprávných občanů, lidí, kteří netrpí diskriminací z důvodů národnostních, politických, ani náboženských. Žádáme Vás, abyste se spolu s ostatními poslanci zasazoval(a) o začlenění všech těch, kteří byli jakýmkoli způsobem znerovnoprávnění pro své přesvědčení, do občanských povolání, pro která jsou kvalifikováni. Je také zapotřebí, abyste se zasadil(a) již u příležitosti letošního výročí vzniku samostatného československého státu o amnestii pro všechny československé občany, kteří byli odsouzeni nebo jsou trestně stíháni z politických důvodů.

Teprve o něco později jsme ztratili iluze o tom, že dopis, opatřený padesáti podpisy, dostane kupříkladu poslanec XY, kterému byl adresován. Poslanci zřejmě dopisy vůbec nedostali. Dozvěděli jsme se však, že přece jen jeden poslanec dopis obdržel. Od sekretariátu předsedy slovenské vlády Colotky (byl už tenkrát v nemilosti pro majetkové podvody) přišlo potvrzení, že předseda vlády SSR dopis dostal. Kromě toho informovalo o dopisu české vysílání Hlasu Ameriky.

Bez ohledu na důsledky, které dopis padesáti měl či neměl, jsme měli pocit, že aktivita, která právě začala, se nám vydařila a že v ní můžeme pokračovat. Jakými všemi směry se může ubírat, to jsme nevěděli.Zatím jsme si představovali, že budeme pokračovat v dopisech poslancům a vůbec vedoucím činitelům. Když první dopis přečetli bez jakýchkoli potíží v českém vysílání Hlasu Ameriky, předpokládali jsme, že také informace o dalších dopisech se dostanou do Československa tímto způsobem. A právě tak jsme považovali za samozřejmé, že bude pokračovat spolupráce s Chartou 77. Ale to se neobešlo bez velkých potíží.

Když jsme se začali shánět po Václavu Havlovi, dozvěděli jsme se, že je na Hrádečku. A také nám zanechal cosi jako vzkaz, že má hodně práce a pokud by s ním někdo chtěl mluvit, musí si to předem speciálně vyjednat a - bude-li Havel souhlasit - může za ním ve stanovenou dobu zajet. Bylo evidentní, že s námi víceméně přerušil styk.

Ostatní disidenti s námi ještě nějakou dobu spolupracovali. Někteří (například Martin Palouš a Jan Štern) nám pomohli koncipovat další dva dopisy, rozvádějící myšlenky dopisu z 18. září. Ty jsme odeslali do konce roku. Ale to už jsme zůstali sami - bez chartistů.

(Pokračování)

E.M.