ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Do nevlídného světa Proměna (2)

Posledně jsem hovořil o tom, jak jsem ze ZPA přešel do Mototechniky, jaké jsem měl potíže s programováním, jak mne pronásledovalo StB nabídkami na "oboustranně prospěšnou" spolupráci a jak se mi líbilo na školení programátorů v Budapešti. Podrobněji jsem se zmínil o našem pokusu ovlivnit aspoň nejbližší okolí texty v ineditních sbornících. Práce naší skupiny se v polovině 80. let proměnila tím, že jsme se přibližovali "legálnímu" společenskému dění.

Hovořím již podruhé o proměně. Myslím tím proměnu celého východního - a vlastně vůbec celého - světa tím, jak se Michail Gorbačov pokusil o spásu komunismu perestrojkou (od roku 1986). Uvolnění, které tento pokus přinesl, se projevilo v celém sovětském táboře. Jen v Československu, jak se ostatně ukázalo po Gorbačovově návštěvě v Praze, se nemělo nic měnit k lepšímu, mělo zůstat pevným stavebním kamenem sovětského bloku. Podle toho soudě (a nedalo velkou práci přijít na to po jmenování Milouše Jakeše), záleželo velice na obyvatelstvu, jak se zachová. Zda se bude chovat laxně a loajálně jako dosud, anebo zda bude vznášet proveditelné požadavky, které vzhledem k událostem v Sovětském svazu bude státní moc stěží schopna zcela a úplně odmítat.

Na základě tohoto uvažování vznikl náš program, o kterém jsem se již zmínil. I při opravdovém ohledu na čtenáře, pro něhož může být taková četba poněkud únavná, nemohu se o tomto programu podrobněji nezmínit. Jednak jej dodnes pokládám za poměrně zdařilý, jednak z něho vycházely další naše aktivity.

Náš program měl dvě části. Autorem první, nazvané "K diskusi o programových otázkách" byl Bohumil Doležal. Hned počátek textu hovoří o aktuálnosti programového uvažování:,

Situace ve světě - vlastně v té části světa, s níž jsme bezprostředně spojeni - se v poslední době proměňuje natolik, že po dlouhé době opět vzbuzuje naděje…Náš současný politický systém, postavený na směsi odvety vůči nynějším i někdejším politickým odpůrcům a konzumního blahobytu pro ty ostatní, tak po osmnácti letech existence ztrácí důležité vnější opory a zdá se, že jde chtě nechtě vstříc významným proměnám…Je přitom pravděpodobné, že budou předvídatelné povahy a jako takové budou více než kdy jindy vyžadovat samostatné a odpovědné politické uvažování. Naše historická zkušenost s událostmi tohoto druhu je zatím spíše negativní - často nám v takové situaci chyběla zkušenost jasného programového myšlení, opřeného o spolehlivý základ.

Byla to vlastně prorocká slova, proročtější, než jsme si všichni včetně autora dovedli představit. Když se potom po třech letech neuvěřitelnou rychlostí rozpadalo sovětské impérium, bylo v Československu naléhavě zapotřebí, aby vedení opozice nechyběla schopnost "jasného programového myšlení", ale máloco při převratu chybělo víc než toto programové myšlení. My jsme se o ně už v roce 1986 pokoušeli a Doležalův text hovořil o ideových východiscích naší skupiny. Zdůraznil zejména význam tradice křesťanské a liberální evropské společnosti, "jež dala vzniknout tak pozoruhodným věcem, jako byla formulace občanských práv a svobod." Na základě této tradice vznikala politická koncepce Palackého, Havlíčka a Masaryka, na kterou naše skupina navazovala. V souhlasu s našimi názory se v úvodu k programu říká:

…společenskou základnou, o níž se v našich podmínkách opírá a z níž vyrůstá každé individuální úsilí, je národ; v našem konkrétním případě český národ jako duchovní instituce, vymezená svými dějinami, kulturou, společenským provozem, usilující o samosprávu svých věcí a vztahující se ke svému okolí. Národ nechápeme jako poslední a vše posvěcující hodnotu, ale jako praktický rámec, umožňující a pomáhající jednotlivcům hledat a naplňovat jejich individuální poslání ve světě a ve vztahu k pravdě a k bližnímu.

Cestu z krize…vidíme…v každodenní drobné práci mnoha příslušníků národního kolektivu, jež se pohybuje na půdě daného společenského uspořádání a přitom ovšem přesahuje úzce profesní rámec každého jednotlivce, protože je nesena vyšším společenským zájmem, zájmem národním. Úlohou nezávislých, samostatně myslících lidí pak je tuto práci a aktivitu iniciovat, pomáhat jí do života.

Doležalův text pak ještě vymezuje limity programového úsilí naší skupiny. Nevychází z obecného pojetí lidských práv, protože za východisko považuje tehdejší situaci ("tj. stávající organizace a zařízení jako organizace a zařízení legitimní"), které je zapotřebí za pomoci uvedených historických tradic demokratizovat a měnit k lepšímu.

Tyto myšlenky, z nichž poukazování na tehdejší instituce jako na legitimní bylo pro disidenty těžko přijatelné, opakovala a rozvíjela preambule programu samého ("Úvaha o normalizaci společenské situace"):

Rádi bychom…naznačili, jak by mohly zásady, které jsme považovali a považujeme za správné, přispět k překonání současné krize naší společnosti. Tyto zásady se opírají o přesvědčení, že k zdejším organizacím a zařízením včetně vztahů mezi nimi a jejich funkci je třeba přistupovat jako k původní skutečnosti: jako k organizacím a zařízením ve východoevropském státě legitimním. Řešení naší krize se tedy má dít v prostoru vymezeném těmito institucemi a organizacemi a vlastně s jejich pomocí.

Aby se to mohlo stát, je třeba tyto instituce zbavit vlastností, které získaly počátkem 70. let při konfrontaci nového režimu s protivníky; tyto funkce odvety rozdělují naši společnost, kazí společenský provoz a odcizují stát obyvatelstvu, jehož zájmům a prospěchu má sloužit. Účelem následujícího textu je upozornit na základní směry, kterých by se podle našeho názoru měla společnost přidržovat, aby:

A. národní smír vystřídal rozdělení společnosti

B. se podstatným způsobem sblížily stát a společnost

C. na tomto základě nastala normalizace společenského provozu

Kapitola o národním smíru zdůrazňovala nutnost odstranění diskriminace politických odpůrců a společensky znerovnoprávněních občanů, přičemž zvlášť kladla důraz na zrovnoprávnění "věřících a nábožensky založených občanů". Text programu nezapomněl na české občany žijící v zahraničí. Mnozí by se snad chtěli vrátit, "jiní by mohli být ve svých nových domovech nápomocni při rozvoji bývalé vlasti". Ale jde i o opak:

Neméně důležitým činitelem rozdělení společnosti než pronásledování jsou privilegia určitých společenských skupin, zejména privilegia pocházející z politického situování těch, kterých se týkají. Taková privilegia mají zejména členové KSČ a političtí funkcionáři společenských organizací - členství ve straně se vyžaduje prakticky u všech vedoucích funkcí i na nejnižší úrovni, pro dosažení vědecké hodnosti apod.…

V souvislosti s upadajícím stavem historického a přírodního společenského okolí text žádá návrat k národní politice. Právě tak umění, věda a školství by měly působit "ve směru sjednocování národní společnosti. Předpokladem k tomu jsou patřičné podmínky: možnost výměny myšlenek a názorů, styk se světem, příležitost sdružovat se k tvůrčí práci…"

Kapitola o sblížení státu a společnosti je nejobsáhlejší. V jejím úvodu je charakterizován tehdejší československý stát:

Stát je na území ČSSR majitelem, provozovatelem (a kde to není možné, pak dohlížitelem) všeho; v současné době je majitelem a provozovatelem centralistickým, byrokratickým a málo dovedným, protože právě on, jeho instituce a organizace jsou nejvíc zatíženy konfrontací a odvetou.

Za těchto okolností sice stát vystupuje vůči vlastnímu občanstvu jako činitel soužití a obecného prospěchu, ale je zřejmé a celkem i známé, že jeho skutečné fungování má k tomu hodně daleko. Nejenže mnohonásobně brzdí svůj vlastní provoz…, ale má na svědomí velký díl odpovědnosti za rychlé zhoršování životního prostředí právě tak jako četná zbytečná omezení, zákazy i represe. Vlastní stát je českému obyvatelstvu odcizen; za této situace povede každé sblížení státu a společnosti k celkovému zlepšení situace národa.

Ze souhrnu otázek týkajících se sblížení státu a společnosti patří k nejdůležitějším následující:

1.odstranění rysů konfrontace z veřejných institucí

2. ústavní úprava česko-slovenské federace

3. demokratizace orgánů státní moci a správy

4. záchrana ohroženého přírodního a historického okolí

5. úprava církevních a náboženských poměrů

6. aktivizace společenských organizací

7. decentralizace a demokratizace v oblasti vědy, umění, školství a výměny informací

8. zákonné zajištění individuálních práv.

Nemohu tu reprodukovat celý program. Uvedu jen to, co mělo smysl i pro budoucnost. Tak "odstranění vlivu konfrontace" mělo být dosaženo výrazným omezením pravomoci celostátní kádrové a nomenklaturní organizace a odstraněním překážek bránících styku obyvatelstva s cizinou. Malý odstavec o česko-slovenské federaci je zapotřebí ocitoval celý

Myšlenku česko-slovenské federace lze jistě právem pokládat za šťastnou. Její dnešní model však kromě velkých provozních nesnází značně přispívá k odcizení státu od českého národa a k těžkostem ve vztazích mezi Čechy a Slováky. Plodné ústavní uspořádání lze spatřovat ve vytvoření pouze tří federálních resortů (zahraniční věci, národní obrana, federální finance), zatímco všechny ostatní záležitosti by spravovaly zvlášť obě republiky ze svých rozpočtů.

Demokratizace orgánů státní moci a správy chtěl program dosáhnout zvýšením významu jejich volených složek, přičemž předpokládal zavedení systému 2-3 kandidátů na jednu funkci. Pokud jde o náboženské a církevní poměry, požadoval odluku církví od státu a nový zákon o církvích. Rigidní "řízení" společenských organizací mělo být nahrazeno "aktivitou sice omezenou, ale svobodnou."

V oblasti vědy, umění, školství a výměny informací vznášel program požadavky víceméně dalekosáhlé:

K nejvýznamnějším opatřením v této oblasti podle našeho názoru patří:
zákonné zajištění volné diskuse ve vědě a na akademické půdě
zákon o cenzuře, který by stanovil její práva, a tím zároveň určil rozsah svobody projevu
demokratizace v provozování a šíření umělecké tvorby…

Nejdále snad text programu zašel v požadování práv občanů. I tak jich bylo nepoměrně méně než kolik požadovalo Prohlášení Charty 77; navíc to už bylo v době, kdy normalizační režim se skláněl hluboko za zenitem k horizontu. Stát měl zajistit například právo vyjadřovat veřejně své názory, "účastnit se jako plnoprávný člen činnosti kteréhokoli orgánu v existujících společenských organizacích, zájmových spolcích či uměleckých svazech, dále právo účastnit se církevního života "a vyvozovat z víry společenské důsledky, pokud to není v rozporu se zákony. Kromě toho měli mít občané právo studovat na kterékoli československé škole, právo cestovat do zahraničí, právo vlastnit majetek i soukromě podnikat.

K těmto vlastnickým a podnikatelským právům se vztahovaly dva významné odstavce v následující, poslední kapitole:

Soukromá aktivita

Paralelní provoz (melouchy, nepovolená hospodářská činnost, černý trh apod.) je na jedné straně doplňkem a produktem mezerovitého provozu oficiálního a na druhé straně výsledkem lidského snažení a pracovní aktivity, kterou oficiální provoz nedokáže ani patřičně honorovat, ani zaměstnat a třídit.

Paralelní provoz je však sám o sobě morálně i ekonomicky negativní a jeho odstranění (odstraňování?) podmiňuje normalizaci hospodářského života země. Na jeho místo je třeba postavit legalizované drobné soukromé podnikání a legalizovanou soukromou aktivitu (soukromé poskytování služeb legálně navazující na státní nebo družstevní sektor), a to jako podnikání provozně i hospodářsky rovnocenné podnikání státnímu.

Náš program byl určen k diskusi, přičemž jsme doufali, že na jeho základě bude možné se spojit s dalším opozičně smýšlejícími lidmi a postoupit dále. Skutečnost byla složitější. Diskusi v disentu program vyvolal, ale s nikým dalším nás natrvalo nespojil. Byl postaven na základě zcela jiného myšlení, než jaké bylo mezi disidenty obvyklé, a kromě toho on sám zacházel v dané situaci dále, než to pro programové teze bylo únosné. Tím, že jsme je vypracovali, jsme se vlastně jednou nohou ocitli v realitě. Je zajímavé, v jaké podobě tuto situaci viděl Petr Pithart v nejdůkladnějším a nejhodnotnějším příspěvku v celé té diskusi:

Myslím si tedy, že tento program či programové úvahy jsou skutečně politické, a to potud, že nejsou radikální… Chybí mu podle mého názoru hlavně jedno: bylo by třeba najít od každého toho problému nějaký "začátek provázku" nějaký praktický začátek, za který je možné jej chytit a začít rozplétat už dnes, třeba jenom na úrovni reflexe. Který by umožňoval už dnes lidem, kterým na tom záleží, nějak s tím pohnout, byť jenom v úvahách.

Aby nepřevažovaly jen postuláty - jako že požadujeme, že je nezbytně nutné aby - a myslet si, že někdo pak něco provede.…Každý ze zmíněný postulátů má patrně nějaký nenápadný začátek, koneček, za který je možno jej chytnout a už teď s tím začít něco dělat. V tomto smyslu by se program měl ještě nějaký čas domýšlet.

My jsme to viděli podobně, ale konkrétněji. Chápali jsme, že pro nás končí éra ilegality a že musíme sami pro sebe vzít vážně to, co jsme v programu hlásali: že k zdejším organizacím je třeba přistupovat jako k původní skutečnosti, a že tedy řečení naší krize se má dít v prostoru vymezeném těmito institucemi a organizacemi. To znamenalo oslovit veřejnost. Dnes, v demokratických poměrech je to těžké, tehdy se to zdálo zcela nemožné. Ale věděli jsme, že se o to musíme pokusit.

(Pokračování)

E.M.