ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

Do nevlídného světa Proměna (1)

Vyprávěl jsem minule o svých posledních měsících a týdnech, které jsem strávil v ZPA Košíře. Z tohoto podniku, kde se hlavní konstruktér zapřísahal, že až do konce své "kariéry" nedostanu přidánu ani koruny, jsem odcházel k Bohumilu Doležalovi do Mototechny. Po dlouhé době mne také povolali k výslechu na StB. Nevyznamenal jsem se tam a zřejmě jsem bezděčně ze sebe udělal většího jelimánka, než bylo mým úmyslem. Teď se mi to mělo vrátit.

Má nevydařená návštěva v Bartolomějské měla zřejmě jeden pozitivní smysl. Bylo-li účelem mého výslechu zjistit, zda mě mohou pustit do jiného podniku, pak se to podařilo stoprocentně. Vnitráci museli nabýt dojmu, že takové individuum se nikdy do politiky nepustí, a kdyby se pustilo, beztak by vše zpackalo (dnes si říkám, jestli na takovém zdání přece jen nebylo něco pravdy). A tak jsem nejprve nastoupil v Mototechně, kde mne měl Doležal zaučit do programování na maďarském počítači Videoton, a teprve potom jsem, dosti sklíčen, šel na návštěvu estébáků.

Tentokrát jsem nečekal ani minutu. S podivením jsem zjistil že má sklíčenost neodpovídá náladě, která panovala v místnosti, do níž mne zavedli. Byli tři a všichni náramně oháknutí a jakoby proniknuti oficiálním veselím. Všichni mi podali ruce a ten z nich, který zjevně stál služebně nejvýš řekl: "Tak, dneska to nebude žádný výslech. Naopak. Připravili jsme všechno, abychom mohli navázat spolupráci. Dneska, tady a teď." Snažil jsem se nedat najevo zděšení, ale i tak z výraze mé tváře pochopili, že mě jejich slavnostní přivítání neoslnilo. Myslím, že s tím dost počítali a měli připraveny argumenty. Přinesli několik fasciklů připomínajících poněkud naše sborníky. Řekli, že to přirozeně nemusím všechno číst, že stačí, když si ty spisy prolistuji. Jsou to, říkali poněkud tajemně, výtvory Lopatky a jeho kamarádů. Ať se podívám, jak ty takzvané básničky (z autorství některých jsem podezíral Stankoviče) hanobí naše nejvyšší představitele. Ale kdyby jen to. Nejhorší je, že tato slovesná "díla" evidentně připravují další světovou válku. A je něco takového mým úmyslem? Oni nepochybují že ne. Naopak se musí všichni lidé dobré vůle - to znamená také já s nimi - spojit, aby další světové válce zabránili.

Dost mi spadl kámen ze srdce, přece jen jsem nečekal, že vyrukují s něčím tak primitivním. Řekl jsem, ať se na mne nezlobí, že si musím ty spisy přece jen trochu prohlídnout, abych si sám udělal názor, oč jde. "Prohlížení" jsem neprotahoval, protože jsem viděl, že jsou celí nervózní, zřejmě si byli vědomi, že na mě vyrukovali s naprostou hloupostí. Nicméně když jsem ukončil prohlížení těch tiskovin, odhodlal jsem se k proslovu, který byl sice krátký, ale až do listopadu 1989 nejzmužilejší ze všeho, co jsem se odvážil estébákům říci; cítil jsem, že si to právě v tu chvíli mohu dovolit. Podívejte, řekl jsem jim, to jste si na mě mohli vymyslet taky něco chytřejšího. Snad si nemyslíte, že Lopatka připravuje další světovou válku? Ale myslíte-li si to, já vám to vymlouvat nebudu. Ať čtu tady to povídání jak chci, nic takového jsem z něho nevyčetl. Takže tím já končím.

Jejich obličeje vyjadřovaly vše možné, jenom ne vlídnost. Byli šokováni (s tím jsem počítal), navíc přece jen nebyli tak hloupí, aby se mnou vedli diskusi o tom, zda Lopatka opravdu chystá další světovou válku. Nějak nevěděli, co dělat a poměrně rychle mě propustili. Pak jsem od nich měl rok pokoj.

V té době (psal se rok 1985) jsem se zaučoval do programování na Videotonu. Byl to pozoruhodný výsledek francouzsko-maďarského ducha. Francouzi byli jako vždy zahanbeni pokroky americké počítačové techniky (včetně anglické terminologie), a tak se rozhodli, že Američanům ukážou. Začali vyvíjet vlastní, originální a ne zas stoprocentně výkonný počítač. Francouzi mají komplexy, ale hloupí určitě nejsou. A tak před ukončením práce na tomto počítačovém dokladu francouzského ducha, poznali, že svého cíle nedosáhnou, a celý výsledek výzkumu neváhali prodat maďarské firmě Videoton. Ta dokázala práce na počítači dovést až ke konečnému výsledku. Jeden z originálu tohoto nepochybného maďarského úspěchu stál ve Stodůlkách, v klimatizované hale Mototechny. Na rozdíl od sovětských počítačů fungoval a my jsme tam chodili programovat. Já ale až později.

Se svým zaučováním jsem měl dost potíže. Nastoupil jsem jako zkušený programátor, což ovšem neodpovídalo skutečnosti. Nikdy jsem na opravdových počítačích neprogramoval, v Kancelářských strojích jsme se učili znát "filozofii" strojů IBM a v ZPA jsem pracoval víceméně ve strojovém kódu mikropočítačů. To bylo úplně něco jiného než zde, v Mototechně Také agenda, kterou výpočetní středisko Mototechny zpracovávalo, mi mnoho neříkala. A k dovršení všeho zlého jsem zjistil, že můj epileptický mozek přijímá už jen velmi malou část z informací, kterých bylo k zapotřebí, měl-li jsem být zcela normálním programátorem. Zřejmě jsem potřeboval pracovat nejen přes den, ale i hodně večer, aby nevznikla úplná ostuda. Zatím byla oddálena tím, že jsem pracoval u Doležala. Ten programování zvládl bez obtíží. Co jsem neuměl, to ode mne v podstatě nechtěl a když to bylo možné, naprogramoval to sám.

Naštěstí programátoři jezdili na šestitýdenní školení do Budapešti a mně se podařilo vklínit mezi čekatele na výjezd. Toto školení byl pro mne zážitek na celý život. Dostal jsem krásné ubytování - bydlel jsem sám v dvoupokojovém bytě maďarského diplomata, který byl služebně ve Velké Británii - a vždy odpoledne jsem se mohl pohlédnout po Budapešti. Když jsem po roce 1989 mohl cestovat do ciziny, nikdy to už na mne neudělalo takový dojem, jako Budapešť roku 1986. Kadárovsko-gulášový socialismus vedl v Maďarsku k situaci, kdy společnost měla tolik svobody, že se nám Čechům o ní tehdy nemohlo ani snít.

Ale dokonce i největší idealisté hodnotí cizí kraje a města podle zboží, tak už je člověk udělaný. A Budapešť, svým založením opravdové velkoměsto, vystavovala tenkrát, kdy v československých obchodech nebylo dohromady nic ke koupi, překvapivé množství zboží nejrůznějšího druhu. Často jsem se chodil dívat do velké budapešťské tržnice a ještě po dlouhých létech, když jsem se dozvěděl, že shořela, jsem toho litoval. Bylo tam k dostání takové množství zeleniny, že jsem to dosud neviděl, drůbež, maso, látky - prostě na co si člověk vzpomněl. A jak od založení nejsem člověk konzumní, přece jen mne bavilo chodit po hlavních budapešťských bulvárech, zahnout do nějakého průchodu, a s úžasem pozorovat, že kromě obchodu, který měl výlohu směrem do ulice, jsou tam další malé i větší obchody. Mimo centrum bylo množství soukromých stánků - opět něco, o čem se nám v Československu ani nesnilo. Pokud jsem se s domorodci dohovořil, pochopil jsem, že vcelku stále ještě mají nižší životní úroveň, než tehdy byla v Československu. Přesto se mi Maďaři zdáli mnohem spokojenější; taky se nekoukali na svět tak kysele jako lidé v Praze.

Když jsem se vrátil ze školení, účastnil jsem se stále aktivnější činnosti kolem sborníků. Neměli jsme na ně dost peněz, a tak jsme s nadšením přistoupili na nápad Bohumila Doležala, že budeme pěstovat česnek (jeho cena byla ten rok vysoká a dalo se na něm vydělat). Bohouš Pechr nám poskytl až přehnaně velký pozemek za Prahou, my jsme na celý nasázeli česnek a jezdili jsme ho obdělávat. Přitom nám dvakrát pomohl Tomáš Ježek.

Naše skutečná, společenská aktivita se neomezovala na sborníky. Uspořádali jsme dvě velké diskuse diskuse o národě (referoval dr. Příhoda) a o společenské aktivitě, jíž se zúčastnil Jan Stráský. I dnes témata dosti výmluvně naznačují, jak se skupina podvědomě chystala vystoupit na veřejnost. Bylo to prosté - Gorbačov měl projevy o perestrojce, celé sovětské vedení se vyměnilo a bylo zřejmé, že se blíží doba, kdy bude možno zasahovat do politického dění. Připravovali jsme politický ("společenský") program, a to tak, že jsme o něm nejprve dlouze debatovali, pak jsem napsal jakýsi programový půdorys a posléze jej všichni (opravdu všichni) doplňovali vsuvkami a připomínkami. Než mohl být program hotov, předvolali mě znovu do Bartolomějské.

Byl jsem přesvědčen, že někdo jim donesl informace o tom, jak vyrábíme opoziční program, a dost se mi ulovilo, když jsem poznal, že pouze navazují na loňský pokus získat mne pro spolupráci. Tentokrát se ovšem připravili a vedli se mnou hovory o ediční činnosti Socialistické akademie, o nakladatelství Horizont, o Tváři - a byli by hovořili o všem možném a hlavně by byli chtěli můj podpis pod vázací protokol. Když se to nepovedlo, zavolali mě podruhé a potřetí. To už jsem toho ale měl dost a také já jsme se připravil. Přednesl jsem asi čtvrthodinový projev o tom, že spolupráce s vnitrem je otázka etická, že to někomu může vyhovovat, ale mně že to nevyhovuje ani trochu. Že nemá cenu mě k něčemu takovému přemlouvat, když na to stejně nemohu přistoupit. K jejich cti nutno dodat, že poté to vzdali. Měl jsem pokoj, ale nevěděl jsem, že ho mám pouze do jara příštího roku.

Ale už tenkrát mi bylo podivné, že se tak vytrvale snaží získat mou duši. To opravdu neodpovídalo mému významu. Teprve později jsem pochopil, že k tomu, abych mohl přejít ze ZPA do Mototechny, musely kádrovací orgány v ZPA vymyslet tolik mých "pozitivních" vlastností, že tím vnitro popletly. Zbytek jsem dokonal já svým vstupem a prohlášením o schůzce s Lopatkou. V té době jsem ovšem netušil, že hlavní potíže s estébáky teprve nastanou.

(Pokračování)

E.M.