ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

POD POKLOPEM U inženýrů (3)

Minulé pokračování bylo poněkud statické. Vyprávěl jsem o Chartě 77 a o ohlasu kampaně, kterou proti ní vedla československá policie, na mém pracovišti v ZPA Košíře. Tam z toho - bohudík - pro mne osobně příliš nevyplynulo.

V ZPA se po Chartě 77 nestalo nic. Předtím si tam nikdo nic nedovolil, potom také ne. Mentalita starších inženýrů byla obdivuhodná. Jeden ze šéfů mne přemlouval, abych veřejně odsoudil Chartu, a přitom používal argument, na který jsem dodnes nezapomněl. Víte, říkal, my bychom neměli našim vedoucím představitelům stěžovat jejich pozici takovými ztřeštěnými kousky, jako je Charta, nebo vůbec tím, že se stavíme proti jejich politice. Měli bychom si být vědomi, že tito lidé se usilovně snaží o to, aby naši životní úroveň a naše svobody uchránili před zasahováním Sovětského svazu a před policejními akcemi. Jsme přece s nimi na jedné lodi a měli bychom si toho být vědomi.

Ani jsem se nedivil tomu osobně hodnému člověku, že tak uvažoval. Rád by vystoupil proti Chartě, ale bál se ostudy. Takových bylo několik - a já jsem to měl udělat za ně. Na druhé straně, ať už s Chartou jakkoli nesouhlasili, požadovali nemravnost. Cožpak se smí v policejním státě podpořit režim proti hrstce bezmocných oponentů? Na štěstí jejich nemorální konformita postupně slábla, i když nikdy zcela nezmizela.

A to byla škoda. Po nějaké době strana zjistila, že jí chybí mladá krev, což se dotýkalo i našich mladých inženýrů. Byli jeden po druhém zváni k předsedovi dílenského výboru KSČ, který jim nabízel vstup do strany. Hovořil prý, jak jsem se od nich dovídal, velmi lidsky, říkal, že JIM je úplně jedno, co si kdo myslí a co si doma povídá. Ale je důležité, aby člen strany šel vzorem, aby na pracovišti dodržoval stranickou linii a vůbec aby stranu podpořil v jejím úsilí o zvelebení této fabriky, tohoto města a této země. Zadarmo to strana nechce. Cožpak to jsou nějaké pořádné platy, co vy máte, říkal prý všem; dokud nebudete členy strany, služebně nepostoupíte a platy se vám nezvednou. Rozmyslete si to dobře.

Až na výjimky mladí inženýři nevěděli, jak se mají rozmyslet, a obraceli se s žádostí o radu ke svým starším kolegům. Obvykle to byly dlouhé hovory mezi čtyřma očima a jejich výsledky byly v podstatě stejné: No jo, beztak se nedá nic dělat. Nebyla to pravda.

Byl mezi nimi jeden, ing. Nejepsa, který sice bez jakékoli pompy, ale přece jen důrazně odmítl vstoupit do strany. Nestalo se mu vůbec nic, všichni se ho od té doby vážili, že udělal něco, k čemu ti ostatní neměli odvahu.

Bylo vidět, že ti mladí lidé do KSČ vstoupit mohli, ale nemuseli. Dnes se nám to ovšem hezky říká, jsme-li z dosahu normalizační moci. Byly v životě různé věci, které nabádaly: sám jsi nula, my můžeme všechno, dej se k nám! Jednou jsem stál u velkého okna v druhém poschodí, odkud byl překrásný pohled na Prahu, a nevím proč, podíval jsem se přímo pod sebe. Byl jsem u vytržení. Právě se otevřela velká kovová vrata naší budovy a z ní vyjel pancéřový vůz, obsazený milicionáři v maskáčích. Byli to zřejmě většinou inženýři, protože - nechtěl jsem věřit svým očím -, některé jsem znal a až do té doby jsem netušil, že jsou členy milice. Pancéřový vůz táhl bezzákluzové dělo; to tedy byla podívaná. Poněkud otřesen, podělil jsem se o tento zážitek s inženýry v naší místnosti. Dívali se na mě, jak kdybych spadl z Měsíce - prosím Tě, ty to nevíš, oni vždycky takhle jednou měsíčně vyjíždějí na cvičení…

Charta 77 a policejní reakce na ni rozdělily českou společnost a české intelektuály. Podle Charty ten, kdo nepodepsal, žil ve lži a nemělo smysl se s ním bavit. Také mezi tvářisty nastalo velké rozdělení. Karel Štindl a já jsme Chartu nepodepsali, a tak jsme byli izolováni. Nicméně nikdy jsem nepřerušil aspoň občasnou komunikaci s Janem Nedvědem a koncem roku 1977 jsme se sešli i s Bohumilem Doležalem. Všichni čtyři jsme se rozhodli, že budeme vydávat ineditní sborníky určené politicky uvažujícím lidem. Vyšlo jich celkem čtrnáct a mohu říct, že to byla náramná fuška. Už jen technicky. Dát dohromady dvanáct stejných exemplářů z průklepů na tehdejších psacích strojích, to nebylo jen tak. Naštěstí se k nám sám přihlásil Nedvědův kolega Bohouš Pechr a ten byl schopen tuto technickou stránku obstarat. Bylo nás ale celkem šest - ten šestý byl Miloš Hűbner, který se připravoval na dráhu evangelického kněze.

Tato šestice měla těžké zejména to, aby se navzájem domluvila. Jak již řečeno, někteří podepsali Chartu, jiní ne. Nebyli jsme taková skupina jako Tvář. Charta rozvlnila opoziční politické klima a po bytech intelektuálů se vzrušeně debatovalo. První Sborníky (úplně první vyšel v roce 1978) měly vlastně zachytit to, o čem se takto diskutovalo, ale i na posledních je patrné, že byly dětmi diskusí a polemik. Během těchto debat jsme přece jen došli k určitému konsenzu v některých důležitých otázkách. Brzy mezi námi nebylo sporu o tom, co tolik chybí Evropě, že pro současnost má základní význam křesťanská evropské tradice. Za její důležitou součást jsme pokládali českou tradici Palacký - Havlíček - Masaryk. V tomto duchu jsme chápali národ za základní společenství, v jehož hranicích se má pracovat pro budoucnost. I když každý viděl situaci ze svého úhlu pohledu, shodovali jsme se v tom, že národ je v krizi. Ctili jsme hodnoty politických práv první republiky a k tehdy běžnému (stejně jako dnes) chápání moderních lidských práv jsme měli různé výhrady.

Neexistoval jednotný soubor idejí, které bychom všichni sdíleli, a to tím spíš, že jsme víceméně se zdarem usilovali o příspěvky lidí působících mimo náš okruh. Z nich s námi nejčastěji diskutovali a psali Tomáš Ježek a Václav Žák, ale i Petr Příhoda, Jan Sokol, Petr Pithart, Václav Klaus a Jan Stráský. Na rozdíl od většiny z nich jsme my přece v jednom byli jednotni. A to v tom, že normalizační režim přivedl národ do stavu krize a že kvazirevoluční cesta Charty 77 není cestou k jejímu vyřešení. Byli jsme o krok před chartovními disidenty v tom, že jsme nechápali krizi českého národa jako krizi pouze mravní. Věděli jsme, že její řešení je v oblasti politiky. Z toho hlediska jsme považovali za zcela neúnosné předkládat režimu požadavky, o nichž bylo předem zřejmé, že jsou nesplnitelné, a měli jsme útěk disidentů do kotelen a výměníků (i když často vynucený) za věc negativní, protože disidenti tím byli i prakticky vyděleni z okruhu normálních lidí. My jsme usilovali o to zůstat při občanských zaměstnáních (také proto nám říkali konstruktivní skupina). Když nic jiného, tak policejní kampaň kolem Charty 77 předvedla, že Husákův režim má moc pevně v rukou a nelze mu ji vyrvat. Dobře jsme věděli, že podstatných změn bude možno v Československu dosáhnout, až nastane tání oněch mocných ledovců na východě, v Sovětském svazu.

Do té doby jsme neviděli jinou možnost než evoluční, cestou postupných kroků kupředu. Chtěli jsme apelovat aspoň na část na národního společenství (což byla iluze, v normalizační době se nedalo apelovat na širší okruh lidí), aby se nevzdávali možnosti politicky působit tam, kde to je jen trochu možné. Obdobně jsme považovali za nutné apelovat na držitele moci, aby si uvědomili, že jsou především představiteli národa, teprve potom komunisty… Bylo to vymyšleno dobře, a praktický význam těchto úvah ve skutečnosti přece jen existoval - i když ve velmi úzkém měřítku, to znamená pro nás samotné. "Uvědomovali" jsme se. Na rozdíl od disentu jsme postupně začali nahlížet, jaké jsou skutečné parametry společnosti, v níž jsme žili, a začali jsme uvažovat politicky.

V době, kdy Gorbačovova perestrojka začala uvolňovat poměry v sovětském impériu, nebyli jsme jediní, kdo porozuměli situaci východního bloku v tom smyslu, že nastala zásadní změna. Do té doby jsme ani neuvažovali o tom, jak dlouho bude trvat totalitní režim. Stejně jako drtivá většina naši spoluobčanů jsme za jeho hranice neviděli, a tedy jsme ani nepřemýšleli o tom, co, jak a kdy bude za nimi. Teprve po nedlouhé době Gorbačovovy vlády bylo mimo jakoukoli pochybnost, že poměry ve střední Evropě se budou měnit. Ale to už předbíhám událostem; dosud jsem nehovořil o tom, co se přihodilo v oddělení vývoje ZPA v době, kdy jsem tam ještě působil.

Zmínil jsem se již o tom, že jsem se znesvářil s Oťákem Šťastným kvůli kalkulátoru Wang. Nemluvili jsme spolu a jeden o druhého jsme se nestarali. Pak jsem ho dlouhou dobu neviděl. Myslel jsem, že má dovolenou, ale brzo jsem se dozvěděl, že to s ním zdaleka není tak idylické - byl v kriminále. Podařilo se mu, nevím už jakým způsobem, dostat přes hranice embargované součástky k počítačům, potřebné věci, o kterých se ale dalo pouze číst v zahraničních časopisech. Vnitro se to dozvědělo - a už Oťák seděl. Vzhledem k jeho hypersenzibilitě bylo pro něj vězení tím nejhorším, co ho mohlo potkat.

V této nezábavné souvislosti jsem inženýrům, hlavně těm mladým, provedl cosi škodolibého. Na našem pracovišti uspořádala strana s odbory schůzi, jejímž účelem bylo informovat pracovníky vývoje elektronických zařízení o Otákově přečinu a o jeho osudu. O současném osudu, který znamenal, že je v kriminále, a o budoucím osudu, že bude souzen. Inženýři se mračili, bylo vidět, že se jim to nelíbí, a ti, kteří vstoupili právě do strany, říkali: to je ale hloupá věc, protože co můžeme dělat? Nic.

A tak jsem se přihlásil a zeptal jsem se jich poměrně ostře, proč tedy do komunistické strany vstupovali. Jestli jim šlo pouze o vlastní prospěch, ať to řeknou. A jestli jim nešlo jen o vlastní prospěch, tak ať to dokážou. Když se strana mohla zaručit za mne, proč se nezaručí za Oťáka? Můj projev nebyl odvážný, byli ode mne zvyklí na různé věci. Ale nějak se zastyděli a opravdu se začali angažovat za Oťákovo propuštění. Dovtípil jsem se, že záruka nestačila, akcí na Oťákovu záchranu podnikli několik a nakonec byly úspěšné. Oťák se dostavil na pracoviště, byl ještě celý jako zmuchlaný, mžoural na svět dosti nedůvěřivě, ale hlavně byl z celé té šlamastiky venku. J

á jsem ale zůstal v té své šlamastice, která, pravda, byla o dost menší než Oťákova, ale přece jenom byla nepříjemná. "Dělal" jsem práci, které jsem nerozuměl a mé pokusy porozumět elektrotechnice byly čím dál tím neúspěšnější. Navíc mi odmítali zvýšit aspoň o sto korun můj nízký plat (zjevně podle usnesení závodního výboru KSČ ani nesměli). Mluvil jsem o tom, dokonce v hospodě, s "hlavním konstruktérem" ing. Bartůňkem, který byl před patnácti léty velkým příznivcem reformního komunismu. Byl to jeden z lidí, kteří mají náramný respekt před mocí. Tady to Sověti takhle zařídili a tak to už zůstane, říkal. Nedělejte si naděje, že by se to mohlo změnit. Nehádal jsem se s ním, jen jsem připomínal, že přece jen je jakási inflace, všem že se zvyšují platy a mně ne. "Vám se až do penze nezvýší plat ani o korunu" - přesně takhle to řekl, vzpomínám si na to, jako kdyby to bylo včera.

Svěřoval jsem se kamarádům a hle, vyšlo to. Bohumil Doležal, který pracoval jako programátor v Mototechně, mi zavolal, že je tam volné místo, že se informoval, zda by mne přijali i s mými kádrovými nectnostmi. Řekli mu, že by mne přijali s platem o dvě stě korun vyšší, než jsem měl v ZPA. Odchod ze ZPA se poněkud protáhl, zřejmě mě propouštěli tak složitě, jak mě přijali. Nakonec se vše podařilo.

Nepříjemné bylo, že jsem dostal od StB obsílku do Bartolomějské. Nemohu říci, že by to bylo zvláště milé. Nicméně měl jsem za to, že je to hlavně moje vina. Právě tehdy jsem se totiž po dlouhé době sešel s Janem Lopatkou a říkal jsem si, že ho určitě jako chartistu hlídají a budou ode mne chtít vědět, co jsme si povídali. Takže když jsem přišel do Bartolomějské, provedl jsem největší hloupost za dobu své bohaté komunikace s StB. Řekl jsem jim, ještě než jsem se posadil, že snad na tom nic není, když jsem se sešel s Lopatkou, že kvůli tomu mne do Bartolomějské zvát nemuseli. Dotyčný Es-té-bák vytřeštil oči a já jsem pochopil, že o mé schůzce s Lopatkou nic nevěděli a že jsem sebe i Lopatku úplně zbytečně udával. Oni zase pochopili, že Lopatku považuji za bůhvíjakého revolucionáře (teprve později jsem si uvědomil, že jim zase tolik na něm nezáleželo) a podle mého připitomělého vstupu do jejich kanceláře došli k závěru, že se mnou bude řeč. Pozvali mne, abych přišel za týden, a to jsem ještě pořád netušil, oč jde. Ve skutečnosti zřejmě přechod z podniku do podniku pro takové individuum, jako jsem byl já, byla také otázka StB. Nicméně stále se ještě nic nedělo.

(Pokračování)

E.M.