ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

POD POKLOPEM U inženýrů (2)

V minulém pokračování jsem se zabýval tím, jak jsem s nesmírnými obtížemi dostal zaměstnání v oddělení vývoje elektronických zařízení ZPA Košíře, jaké byly v tom podniku poměry a jak se mi tam nesrovnatelně lépe žilo než v předchozích zaměstnáních. Ve svém vyprávění jsem došel až ke konci roku 1976, kdy jsem byl vyzván, abych podepsal Prohlášení Charty 77.

Prohlášení Charty 77 mne tedy zastihlo u inženýrů. Překvapilo mě, i když ve vzduchu bylo cosi, podle čeho se dalo soudit, že se stane něco závažného.

Jakousi soukromou předehru jsme zažili na sobě my, tvářisté. Pokusili jsme se totiž už v předchozích letech ilegálně obnovit Tvář, a tento pokus ztroskotal. Nešlo o technické věci;nedokázali jsme se shodnout. Po roce 1969 nebylo společného vodítka, jímž byla práce na časopisu, a tak se každý z nás vyvíjel zcela jinak. Myslím, že jsem neúspěch pokusu o obnovu Tváře měl na svědomí i já se svým pesimismem, který se tolik odlišoval od optimismu značné části intelektuálů - osmašedesátníků. Ti jen čekali na vhodnou příležitost, aby mohli zopakovat to, co se v roce 1968 nepodařilo. Snad jsem opravdu byl tehdy příliš "sektářský", izolacionistický, aspoň kolegové mi to vyčítali. Já jsem si však byl vědom naprosté politické pasivity obyvatelstva a dokonalé moci Husákovy vládní garnitury.

Druhou soukromou předehru uštědřil osud mně samotnému. Šel jsem za jistým účelem, který už si nepamatuji, k Janu Sokolovi a vysloveně jsem se "srazil" s prof. Patočkou. Byl jedním ze signatářů petice, která se tehdy postavila na obranu undergroundových hudebníků, a jako takového jej StB předvolalo k výslechu. Když jsme se sešli u Sokolů, právě se vrátil z Bartolomějské. Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit.

Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval- li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu

Předběhněme jen o něco událostem a připomeňme si paradox, spočívající v tom, že Prohlášení Charty 77 vedoucí úlohu strany zdařile charakterizovalo:

"Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci neodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem." (Zvýraznil E.M.)

Na rozdíl od profesora Patočky a velké většiny opozičních intelektuálů si bylo naše obyvatelstvo vědomo vedoucí úlohy strany až příliš dobře. Ovšem chápalo ji z druhé, praktické strany, to znamená, že se nedá dělat nic, co režim nepovolí, nepožehná. Osmašedesátníci neměli tušení, že se lid dívá na režim a politické poměry tímto způsobem. Komunistická strana byla informována lépe. Zjišťovala si to pomocí výzkumů "veřejného" mínění. Byly seriozní, politbyro chtělo, aspoň na počátku, znát situaci. A ta odpovídala dosavadnímu historickému vývoji.

Na otázku, zda se vedoucí úloha KSČ realizuje správným směrem, odpovědělo roku 1986 "spíše ne" pouze 23 % dotázaných a "rozhodně ne" 10 %. Pravda, na otázku, zda "bylo dosaženo některých základních cílů výstavby socialismu", dalo roku 1988 značné množství dotázaných najevo, že výsledky nejsou zcela uspokojivé. (Podle 43 % z nich bylo dosaženo uspokojování sociálních potřeb jen z menší části a podle 6 % vůbec ne.) V sedmiletém porovnání (1979-1986) podle životních oblastí, spatřovala však většina respondentů příznivěji perspektivy socialismu než kapitalismu, a to dokonce i co se týče "podílu pracujících na řízení a rozhodování o důležitých věcech", životní úrovně, osobní svobody, rozvoje vědy a techniky.

Samozřejmě že nikdo z nás neznal tyto údaje. Nicméně žili jsme mezi lidmi (my dokonce jistou dobu v komunále) a sami jsme si z jejich chování dělali své vlastní závěry. Když jsme spolu s Karlem Štindlem koncem prosince 1976 dostali k podpisu Prohlášení Charty 77, naplnil nás jeho obsah obavami z budoucího vývoje. Začal jsem horečně uvažovat, zda by se nedala vymyslet petice jiná (alternativní), která by neznamenala přímý útok na režim a měla aspoň minimální naději na úspěch u normálních lidí. Posléze jsem došel k závěru, že bychom mohli požadovat odstranění existenční diskriminace z politických důvodů. Desetitisíce lidí nesměly z politických důvodů vykonávat práci, pro kterou byli kvalifikováni (v oblasti kultury, školství a šíření informací), a dalo se předpokládat, že jisté množství obyvatelstva by podpořilo požadavek na jejich začlenění do normálního společenského provozu. Rychle jsem svůj námět sdělil Janu Sokolovi s žádostí, aby jej tlumočil svému tchánovi (prof. Patočkovi) a vůbec vedoucím chartistům. Jenže jak on, tak zjevně další hlavní chartisté byli v té době zcela zaslepeni touhou prosadit Prohlášení Charty 77, takže jsem dostal odpověď v polovině ledna 1977, kdy už policejní kampaň proti Chartě jela na plné obrátky. Honza Sokol mi řekl, že prof. Patočka s akcí, kterou navrhuji, souhlasí. Já jsem ovšem vymyslel existenčně amnestijní petici jako alternativní k Chartě, ne jako její doplněk…

Pokud jde o Prohlášení Charty 77, byla to petice a akce radikálně levicová. Prohlášení se odvolávalo na mezinárodní pakty OSN o lidských právech - které ratifikovalo Federální shromáždění a v říjnu roku 1976 otiskla Sbírka zákonů - a žádalo plnění všech norem uvedených v těchto paktech. Těchto norem bylo nadmíru a ve Sbírce zákonů byly uvedeny z propagačních důvodů, určitě ne proto, že by je snad chtěl Husákův režim uplatnit v realitě. Společnost se přece neřídila podle nějakých paktů OSN, ale podle vedoucí úlohy KSČ.

Mezi právy a svobodami, které požadovalo Prohlášení Charty 77 byly kromě pověstného práva na svobodu projevu i takové svobody a práva jako právo na přijímání a rozšiřování informací nebo právo na svobodu sdružování bez "jakéhokoli omezení" a právo podílet se na vedení veřejných věcí. Otázka, co si vlastně tvůrcové Charty mohli myslet, že v době rozkvětu vedoucí úlohy KSČ dosáhnou, je přirozená a logická. Podstatné zřejmě bylo, že zpočátku šlo většinou o reformní komunisty. Byli dokonale "mimo", protože se domnívali, že se znovu dostanou k moci. Neporozuměli konsenzu mezi normalizačním režimem a obyvatelstvem a nechápali, že "obyčejným lidem" také v této době šlo především o to přežít. Kromě toho v reformní komunismus (a to byl jeho derivát) neměli důvěru.

Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.

Z hlediska normalizačního režimu ovšem bylo toto zamlčování účelné. Kdyby se petice rozšířila, mohla by mu způsobit velké nepříjemnosti. Lidé rezignovali na vše, co se podobalo politické činnosti, přenechali ji komunistům a sami se stáhli do ústraní. Ale kdyby viděli záblesk naděje, kdo ví? Navíc, ve společnosti byly jisté vrstvy, které by byly ochotny bez ohledu na okolnosti a bez racionálního uvažování pokračovat v marném boji. Mnozí signatáři Charty 77 dodnes nevědí, co vlastně podepsali. Docela vážně tvrdí, že Prohlášení Charty 77 bylo příliš "měkké"; když se s takovou politickou výzbrojí pustili do boje proti Husákovu režimu, nemohlo to dobře dopadnout.

Režim pokračoval v únavných výsleších chartistů a zorganizoval kolaborantsky orientovanou Antichartu; dalšímu ostrému postupu zabránila jednak smrt Jana Patočky, způsobená nepochybně jeho vyčerpáním z policejních výslechů, jednak zásah sovětských orgánů, které tenkrát nemohly potřebovat další zvyšování vnitropolitického napětí v Československu. Pohotovost policie proti vnitřním nepřátelům však bránila aspoň poněkud normálnějšímu veřejnému životu až do roku 1989.

Větší podniky zachytily hned první nápor režimu proti Chartě. Režimu šlo o to předvést, že "českoslovenští pracující" jsou jednotni v odporu proti Chartě 77. Sluší se mu přiznat, že byl důsledný a "pracujícím" o obsahu Prohlášení Charty 77 prozradil pouze tolik, že je nepřátelské a naprosto ničemné. S ohledem na humbuk, který se kolem této kampaně šířil, pracující většinou zpanikařili. "U nás" v ZPA svolaly všechny úsekové výbory v pracovní době mimořádné schůze. Konaly se, ale bez pracujících, kteří se rozprchli na WC a podobné nehlídané prostory. Rád jsem se k nim přidal, vůbec se mi nechtělo být vyslýchán, co si myslím o Chartě. S Chartou jsem nesouhlasil, ale musel bych proti této nechutné a násilnické kampani vystoupit, což by mě stálo místo. A tak jsem byl rád, když mě nikdo nesháněl a ještě raději, když vše skončilo. Jak? Po česku: nechali jste mě v tom, řekl úsekový důvěrník. Co jsem měl dělat, podepsal jsem to za nás za všechny…

V příštích dnech se mezi inženýry o Chartě ohnivě debatovalo. O obsahu Prohlášení nic nevěděli, a tak jsem jim o něm vyprávěl. Mnohé překvapilo, že jsem je nepodepsal, někteří tím zase byli spokojeni až příliš. Byl jsem předvolán před šéfy a ti chtěli, abych veřejně, "oficiálně" prohlásil, co si o Chartě myslím. Řekl jsem jim, že to je přece moje věc a ať mi s tím dají pokoj; příliš mi Charta 77 na pracovišti neprospěla. Chartistům, kteří mne předtím právem nepovažovali za příliš důležitého, byl nyní dobrý každý podpis a několikrát mě marně přemlouvali, ať se k Chartě připojím. Já jsem tak byl v dvojím ohni, ale naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Má osobní situace se brzy zklidnila.

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter."

Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.

(Pokračování)

E.M.