ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

POD POKLOPEM U inženýrů (1)

Minulé pokračování bylo věnováno mému trápení v bubenečské sladovně a ve význačné funkci nočního vrátného v kladenské Poldovce. Dojíždění do Kladna a hlídání v nepříliš humánních podmínkách mne za čtyři měsíce dokonale přestalo bavit. V tu chvíli jsem se od Jana Sokola dozvěděl, že od 1. ledna 1976 mohu nastoupit do vývojového oddělení ZPA Košíře.

Můj nástup do oddělení vývoje elektronických zařízení v ZPA byl neobyčejně dramatický. Dodnes lituji, že neznám vše, co se dálo v pozadí, i když ledasčeho se lze domyslet. Stalo se toto: ještě před koncem starého roku mi ze ZPA zavolali, ať 1. ledna (1976) nenastupuji. Mám počkat až se vyjasní nepříjemné podezření, že nepatřím mezi příznivce socialistického zřízení. Přišlo se na to tak, že nejsem členem ROH ( pochopitelně. V mých minulých dvou zaměstnáních by bylo zatraceně těžké už jen najít úsekového důvěrníka ROH), což nesvědčí o dobrém poměru k našemu státu. Každý řádný pracující je přece členem Revolučního odborového hnutí. Bylo to nesmyslné zdůvodnění - potíže mohl způsobit pouze posudek z Kancelářských strojů. Obden jsem volal do ZPA a dozvídal jsem se, že se o celé věci jedná, a mne to utvrzovalo v přesvědčení, že můj nástup dopadne jako v Imadosu. Tedy nejspíš dopisem, že jsem živel a živly že nemohou zaměstnávat. 11. ledna už jsem volal do ZPA víceméně ze setrvačnosti. Kupodivu mi neřekli, abych zavolal zítra, nýbrž abych si sebral svých pět švestek a utíkal k nim na osobní oddělení, kde mi dají razítko do legitimace jakožto zaměstnanci ZPA Košíře.

Tak jsem přišel k inženýrům do oddělení vývoje elektronických zařízení. Užíval jsem si několik měsíců na zapracování a připadal jsem si jako v ráji. Mezitím mě ing. Ota Šťastný, který nejvíc usiloval, aby mne vzali do ZPA, zasvětil do hlavních událostí, které provázely mé obtížné přijetí do podniku. Podle posudku z Kancelářských strojů mě prý ZPA nesmělo přijmout, kádrové směrnice strany to zakazovaly. Nešťastný kádrovák (inženýři ho urgovali o mé přijetí, protože prý jim chyběl programátor) se u piva vyjádřil, že dokáže všechno: přijmout někoho, kdo má v posudku, že je flákač, anebo naopak technika s nepříznivým politickým posudkem. Když ale někdo má obojí špatné (flákač se záporným vztahem k socialistickému zřízení, což byl podle kádrových materiálů můj případ), tak co je moc, to je moc.

Jakým způsobem inženýři dosáhli toho, že se v můj prospěch do věci zapojil dílenský výbor KSČ, to mi nikdo nikdy nevyzradil. Ale stalo se to: dílenský výbor KSČ, který mne neznal a vůbec nevěděl, o koho jde, se za mne zaručil a zavázal se, že mne bude politicky vzdělávat. Bylo jeho povinností, kterou na sebe dobrovolně vzal, jednou za půl roku kontrolovat, zda jsem politicky na patřičné výši. Tak byl vynalezen mechanismus, na jehož základě jsem mohl být přijat. Přirozeně že dílenský výbor za čtrnáct dní na své usnesení rád zapomněl a já jsem zůstal v ZPA bez stranického dohledu a vzdělávání. Škoda, bůhví kam až jsem to mohl dotáhnout…

V ZPA Košíře jsem pobyl devět let. Ta doby se neobešla zcela bez konfliktů (jako ostatně tomu bylo skoro všude, kde jsem byl zaměstnán), ale pokud jde o inženýry, vcelku se ke mně chovali velmi slušně - ovšemže jako k laikovi, který je u nich na nucených pracích. Mně tato neoddiskutovatelná okolnost zlobila, vší silou jsem se snažil dohnat nedostatky ve své elektronické nevzdělanosti, zpočátku jsem měl i jisté úspěchy, ale postupně to bylo čím dál tím horší. Technický talent mi určitě sudičky nepřiřkly. Ale bylo to horší a stále víc. Epilepsie si žádala své. Od žádného neurologa se mi dosud nedostalo vysvětlení, jak a které mozkové funkce epilepsie ochromuje. Pouze od dr. Příhody jsem slyšel, že v naší populaci je značné procento epileptiků, "tedy debilů". Možná že před vynálezem oněch báječných prášků, které jsem od konce šedesátých let užíval, tento kolektivní odsudek epileptické obce odpovídal skutečnosti, ale laskavý čtenář (s výjimkou ke mně nenávistně zaujatých kritiků) jistě uzná, že tak daleko to se mnou nedošlo. Nicméně postupně se tato nepříjemná nemoc nepříznivě dotýkala jistých druhů mé paměti, kombinatorické schopnosti, soustředění a já nevím čeho všeho, co bych byl právě v ZPA potřeboval. Takže ke konci svého působení v ZPA Košíře jsem byl méně "odborně" způsobilý, než jsem byl ochoten si přiznat.

Ale hned na počátku jsem měl štěstí. Stalo se cosi, co znamenalo vklad po celou dobu, kterou jsem strávil u inženýrů. Vývojové oddělení, jehož jsem byl součástí, dostalo nový, "moderní" úkol, pracovat na "numerickém řízení obráběcích strojů". Princip numerického řízení byl prostý: naprogramovalo se to, co se od obráběcího stroje požadovalo, a on to udělal. Jenže provedení si v ZPA nikdo neuměl představit. Digitální (programový) způsob práce dosud naši inženýři neznali, příslušné přístroje nebyly k dispozici a o numerickém řízení obráběcích strojů se dozvídali nejspíš z cizích odborných časopisů, pokud k nám směly docházet. Z nového vývojového úkolu byli vyděšeni; myslím, že ještě víc, než na sobě dávali znát.

V době, kdy jsem nastoupil do ZPA se v celém světě a s jistým zpožděním u nás odehrál onen obrovský počítačový skok. Jeho součástí byla nehoda firmy Intel, která zkazila dosti důležitou zakázku. Místo nepohyblivého, stabilního čipu vyrobila zmetek, nad nímž odborníci žasli, protože se dal programovat. Tento první čtyřbitový mikroprocesor vzbudil senzaci a soutěž mezi firmami. Šlo o to, která vyrobí první osmibitový mikroprocesor (k práci prvních mikropočítačů bylo zapotřebí osmi bitů? Firma Intel měla náskok a prodala některé své výrobky i do Československa. A tak se na mne v naší velké kanceláři-laboratoři usmíval zcela nový Intellec, nesmělý předchůdce mikropočítačů, přístroj, na němž již bylo možno vytvářet a zkoušet programy pro náš vývojový úkol. Zpočátku k tomuto přístroji existoval pouze seznam nevelkého množství instrukcí strojového kódu, nejjednodušší programovací jazyk (assembler) se teprve vyvíjel.

Měl jsem štěstí, že mým předchozím "odborným" zaměstnání bylo přednášet o programovacích jazycích. Během týdne jsem zvládl strojový kód Intellecu tak, abych s ním byl schopen programovat, a pak jsem inženýrům udělal čtyři dny po půl dnech programovací školení. Pro ně to bylo poměrně snadné učení a pro mne bylo nesmírně důležité, že se tyto odborné věci (!!) dozvídali právě ode mne. Získali tak ke mně jakýsi náznak úcty a dosti dlouho to vydrželo.

Také jsem poprvé po roce 1969 měl štěstí na představené. Mým bezprostředním představeným byl ing. Bloch, jemuž vděčím díky za nezměrnou trpělivost, kterou se mnou měl, a vedoucím celého oddělení ing. Číha. Byl to člověk osobně neobyčejně hodný a odborně zřejmě zdatný (říkalo se to a já tomu věřím). Tvářil se loajálně, ale několikrát jsem z jeho zmínek nebo spíš přeřeknutí v hovoru mezi čtyřma očima nabyl dojmu, že mimořádně nenávidí komunisty. Myslím také, že to byl on, kdo zorganizoval mé přijetí do ZPA.

Jinak se ovšem o mé přijetí nejvíc zasloužil ing. Ota Šťastný ("Oťák"), rázovitá figurka a počítačový fanda, známý Jana Sokola. S Oťákem jsem jednu dobu urputně válčil. Ale až do té doby jsme si byli velmi blízcí, a to hlavně prostřednictvím stolního kalkulátoru Wang, který byl už opravdovým předchůdcem nové generace mikropočítačů a který svěřili do péče právě Oťákovi.

První rok tak pro mne proběhl dosti poklidně. První léta jsem měl povoleny přesčasy, takže se má materiální situace zlepšila. Samozřejmě, ZPA neměly jen výhody. Byly dost daleko od mého domova a pak - stačilo se podívat na tuto obrovskou budovu s jedinou vrátnicí, kantýnou a obchodem, s vrátnými a píchačkami, aby člověk pochopil, že odsud je těžké uniknout dřív než na konci pracovní doby. Bylo to něco jako denní vězení. Malou útěchou mi bylo, že odsud byl krásný výhled na Prahu. Také mi povolili nástěnku, na kterou jsem psal přihlouplé rýmovánky. Dodnes oceňuji toleranci celého oddělení, které to tiše trpělo.

Inženýři měli o něco větší možnost opustit ZPA na dvě tři hodiny během pracovní doby. Ale stejně jim to připadalo málo a vynahrazovali si nucený pobyt v ZPA častými oslavami čehokoli. V tom tehdy jistě ZPA nebyl výjimečný podnik. Já jsem při jedné takové příležitosti přednesl jakousi rýmovánku, což přijali celkem vlídně. Osmělil jsem se a na příští oslavě

něčeho dalšího jsem přednesl tuto "básničku":

Ani v nejtajnějších snech jsem si nedovedl představit, že by tato perla české poezie mohla vyvolat něco takového jako nadšení. Jenomže na oslavách se pilo dost vína, a tím si lze vysvětlit, že inženýři byli s "básní" nadmíru spokojeni (někteří ji dokonce uměli nazpaměť i po několika letech).

Spolu se školením programování to však bylo úplně vše, co jsem mohl podniknout k usnadnění své existence v ZPA Košíře.

Neměl bych ovšem zamlčet, že pracovní morálka v tomto podniku nestála na vrcholu žebříčku hodnot jeho zaměstnanců. Když někdo byl opravdový odborník, dostalo se mu značných úlev. Tak například velmi nadaný technik Ivan Koubek si vydělával spoluprací s kapelami pop music. Zařizoval a obstarával jim ozvučování, což byla práce na večer a ještě kus noci. Dá rozum, že vyspat se mohl jedině v práci. Zařídil to tak, že si zřídil jakési hnízdo v jedné ze tří šatových skříní, které přepažovaly naši velikou místnost. Když přišel do práce, šup, už byl ve skříni a setrval v ní do oběda. Teprve po obědě pro něj začínala pracovní doba.

Byly s tím potíže, největší když jednou za čas k nám přišli nějací velcí šéfové. Koubek naštěstí nechrápal, ale nikdo nemohl vědět, jestli právě v tu chvíli nevyleze ze skříně. Dveře ze skříně byly odvrácené od vchodu a provozních zařízení, nicméně Koubek když vylezl, měl na hlavě vytlačenou vekou červenou skvrnu a mžoural. Bylo na první pohled zřejmé, že se právě probudil. Několikrát se stalo, že ho šéfové ho měli příležitost v tomto stavu uzřít, ale vždy se to obešlo bez následků. Šéfové zřejmě moc dobře věděli, jak se věci mají.

Tak jsem si žil v ZPA spokojeně až do konce roku. V prosinci 1976 se stala ta událost, která měla vliv na můj další život v znormalizovaném Československu: Skoro pod stromeček, tedy na vánoce, jsem dostal k podpisu Prohlášení Charty 77. Pozorně jsem je pročetl, diskutoval o něm s Karlem Štindlem, s nímž jsem si tehdy velmi dobře rozuměl, a oba jsme si řekli, že toto vypovězení války režimu nepodepíšeme.…

(Pokračování)

E.M.