ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

POD POKLOPEM (1) Jako komediant

Druhá část Signálů pojednávala o tom, jak jsme - nás několik, kteří jsme přišli o zaměstnání na samém počátku normalizace (Bohumil Doležal, Jan Nedvěd, Karel Štindl, Maita Arnautová, Jindřich Vávra) - vybudovali v hostivickém komunále výrobní středisko. Postupující normalizace nám toto zaměstnání zase odňali. Byli jsme nezaměstnaní.

Z figurek jsme přešli domů jako z vojny do civilu. Sháněli jsme zaměstnání a to nebylo jen tak. Jindřich Vávra se rozhodl zkusit dráhu učitele výtvarné výchovy na lidové škole umění (a vyšlo mu to), Karla Štindla přijali do výzkumného ústavu stavby strojů v Běchovicích a Bohumil Doležal stal programátorem v IPS. My s Nedvědem jsme neměli nic a oběma jsme poněkud záviděli. Věřili jsme, že máme oporu v Janu Sokolovi, a to dvojnásobnou. Jednak on, pracovník Výzkumného ústavu matematických strojů, nám jednou týdně přednášel o programovacích jazycích, jednak nám pomáhal shánět zaměstnání. Pokud jde o filantropii (nepřeháním) jsme se v Sokolovi nezklamali. Nakonec nám dvěma sehnal zaměstnání v Kancelářských strojích, odbor školení programovacích jazyků. Bylo poměrně snadné se tam dostat, a to jsme ještě netušili, proč.

Nakonec jsme do kancelářských strojů nastoupili tři. S Bohumilem Doležalem se odehrávala příhoda jako v pohádce. Přestože první z nás měl možnost sehnat si "civilní" zaměstnání (Merkuria mu dala výpověď pro nadbytečnost), pojednou se ocitl bez zaměstnání. A to z kádrových důvodů. Řekli mu, že dostal od Merkurie tak špatný pracovní posudek, že ho při nejlepší vůli nemohou natrvalo v IPS zaměstnávat. Bylo to podivné, pracovní posudek v Merkurii psal na Doležala vedoucí střediska, a tím jsem byl já. Samozřejmě, dal jsem si záležet, abych ho patřičně vychválil. Byla tu ovšem jistá maličkost, o níž jsme neměli vědět, kterou jsme se ale nakonec přece jen dozvěděli, když Bohumilovi dovolili, aby si tajně přečetl svůj pracovní posudek. Merkuria se zachovala náramně a vše, co jsem o Doležalovi napsal, ponechala. Pouze dodala poslední větu: "Některé názory soudruha Doležala nejsou v souladu se socialistickým zřízením." To bylo tehdy v pracovním posudku katastrofální.

A tak Bohumila odmítli v IPS a nechtěli ho přijmout do zaměstnání nikde jinde než - v Kancelářských strojích (a to ještě dalo Kancelářským strojům, které potřebovaly instruktory, hodně práce).Všichni tři jsme se ocitli v podivném, dalo by se říci neskutečném světě. Když o těch letech do listopadu 1989 vzpomínám, mám pocit, jako bych tehdy žil pod obrovským poklopem a navíc nepředpokládal, že to někdy bude jinak.

Měl radost, že jsme všichni tři na jednom pracovišti, ale tato radost nevyvěrala z moudrosti. Po všech těch letech, co jsme společně pracovali a válčili, se na nás začala projevovat ponorková nemoc, šli jsme si na nervy a asi by to vztahy mezi námi byly hodně špatné, kdyby naše úvazky v odboru školení nevyžadovaly, abychom pracovali každý samostatně. Kromě několika dní v měsíci, které jsme měli na odbornou přípravu, jsme každý zvlášť jezdili jako instruktoři na týdenní nebo čtrnáctidenní školení. Některým z těch programovacích jazyků, kterým jsme "vyučovali" (assembler, PL/1, Cobol), jsme se doopravdy naučili, ale trvalo to - alespoň mně - dost dlouho. Plat jsme měli uboze nízký a přitom turnusy školení Kancelářských strojů se konaly většinou v slušných hotelech, kde jsme samozřejmě - přestože podnik nám hradil menu - se svými penězi nevystačili.

Měřeno úhlem pohledu takového instruktora programovacích jazyků, který jezdil po hotelích, to byla zvláštní doba. Kolegové byli mladší a myslím, že jim už tehdy šlo učení líp než mně. Třeba jsme to viděli každý jinak. Ale já jsem byl na tom dost špatně. Každý večer až pozdě do noci jsem se učil, popřípadě jsem si připravoval přednášení pro příští den. Kolem mne proudil provoz velmi zábavného života. Podniky rády vykazovaly činnost tím, že posílaly koho jen mohly na školení, a z těch, kteří byli vysláni, měla většina jiné starosti než programování. Obvykle se ty starosti týkaly opačného pohlaví, takže takové školení bylo plné veselých, na týden zamilovaných lidí. Myslím, že mnozí z účastníků našich kurzů touto "pracovní" činností i poněkud přehlušovali nečinnost, které se museli v této době vzmáhající se normalizace věnovat. Smutní ale nebyli, smutný jsem byl jenom já.

Navíc jsem trpěl tím, že jsem si ani podle obrázků a popisu k nim nedovedl představit, jak vypadá počítač. A to přesto, že právě týž den, kdy jsme nastoupili do Kancelářských strojů, uvádělo tamní výpočetní středisko do provozu nový sovětský počítač EC 1030. Když jsme ho chtěli aspoň kousek zahlédnout, museli jsme projít naším úctyhodně vypadajícím výpočetním střediskem. Chodba oddělovala dva velké sály. Na dveřích jednoho bylo dosti skromně napsáno Siemens, na druhých dveřích se stkvěl ozdobný nápis EC 1030. Na této straně chodby řachtala tiskárna a kolem poletovala spousta papírů s nápisem "EC 1030 vás vítá při zahájení provozu". Šťastlivci také obdrželi leták, který vysvětloval, že EC 1030 je sovětský počítač třetí generace a že otevírá novou epochu výpočetní techniky u nás.

Z počítače jsem sice na této exkurzi viděl jen kousek tiskárny, zato však jsme už druhý den věděli (co se v Česku utají!), že jsme byli přítomni zdařilému podvodu. Převratná novinka EC 1030 byla toho dne v provozu dvě hodiny a pak jakoukoli další činnost odmítla. Co s tím? Vypomohl stařičký Siemens a vytiskl letáky "EC 1030 vás vítá opři zahájení provozu", ty se strčily do tiskárny a nějakým způsobem (nevím jak) se vyráběl rámus. Tak tedy v instituci, která měla na starosti školení programovacích jazyků a programování vůbec, zahájilo významné odvětví technické revoluce reálného socialismu svůj trpký osud. EC 1030 v Kancelářských strojích i v jiných podnicích vždy po určitou dobu vyvíjely činnost a po určitou dobu činnost odmítaly. V ruchu a lopotě všedního dne jsem si ani neuvědomil, že vlastně přihlížím modelu rozkvětu a pádu tehdejšího režimu.

Pracovní podmínky odboru školení Kancelářských strojů byly pro nás instruktory dosti nepřívětivé Naše oddělení vedl jednoduchý chlapík jménem Bardon, který o programování nevěděl vůbec nic, ale tvářil se jako mistr světa. Jeho zástupkyně paní Moláková kdysi pracovala v administrativě ministerstva vnitra v Ostravě a po prověrkách musela odejít. Její promluvy byly silně protisovětské, ale později, v době mé výpovědní lhůty, kdy mne na vedení ošklivě udávala, mne napadlo, že všechny nitky, které ji spojovaly s SNB, nebyly přerušeny.

Toto naprosto nekompetentní vedení by asi mělo něco vědět o "samočinných počítačích", jak se oficiálně ty stroje nazývaly. Nevědělo. Nesmíme se domnívat, že samočinné počítače měly něco společného s dnešními pé-céčky. Je už osudem mnoha odvětví techniky, že jejich počáteční, málo výkonné, ale seriozně vyzírající stroje a přístroje jsou nahrazovány stroji funkčně mnohem výkonnějšími a co do vzhledu skromnějšími. Sám ještě pamatuji krásné lokomotivy posázavského expresu …

Dnešní stolní počítač (popřípadě notebook) mnohonásobně předčí samočinné počítače sedmdesátých a osmdesátých let minulého století jak rychlostí, tak kapacitou i všem ostatními (mnohdy tehdy ještě neznámými) parametry. Ale zato ten důvěru vzbuzující vzhled! Počítače, zejména jejich nablýskané externí zařízení, z nichž lze ještě dodnes v některém starším televizním pořadu zahlédnout obrovské kruhové magnetické pásky, byly umístěny v sálech s klimatizací, protože při pokojové teplotě buď nefungovaly, nebo dělaly chyby. My však jsme s nimi do styku nepřicházeli.

My jsme jezdili po hotelích. Přestože kladenskému hotelu na periférii se právem říkalo "blešárna", byly tyto hotely zařízeny většinou uspokojivě. Požadovali jsme zvýšení platů, Bardon nás odkazoval na vedoucího odboru Hertla a my jsme s ním porůznu vyjednávali. O soudruhu Hertlovi se povídalo ledaco nepěkného, co se vztahovalo už k nacistické okupaci. První dojem při setkání s ním dával najevo, že tyto pověsti nejsou zcela vymyšlené. Já jsem mu přednesl, co jsem si myslel o pracovních a platových podmínkách v našem oddělení, on se usmál a řekl, že si vše musí promyslet. Pak mi dal pořádnou lekci z oboru budoucnosti vývoje samočinných počítačů v sovětském bloku. Poněkud jme vývoj zanedbali, řekl, Američané nás trochu předběhli. Ale jaké oni mají proti nám šance? Oni jsou individualisté a nedovedou kolektivně pracovat. My - a to je vidět už na EC 1030 - nebudeme vývoj tříštit podle jednotlivých podniků, které na Západě úzkostlivě střeží své tajemství. Existuje jeden socialistický výzkumný a výrobní projekt od EC 1020 až po EC 1050, na tom budou všechny socialistické státy svorně pracovat a Američané se nám s vývojem a výrobou počítačů brzy budou koukat na záda.

Brzy jsem se měl se soudruhem Hertlem setkat znovu. Bardon svolal poradu oddělení a vedoucí odboru se na ni dostavil. Velice rázně prohlásil, že jakékoli zvýšení platů nepřipadá v úvahu; ostatně komu se to nelíbí, může z Kancelářských strojů odejít.

Považoval jsem za nedůstojné snášet trest za to, co jsme v roce 1968 ani neudělali, a chtěl jsem dát výpověď. Oba moji přátelé byl rezervování, nakonec jsem je však přesvědčil a všichni tři jsme dali výpověď.

Opakovala se v jiném vydání situace z Merkurie. Soudruh Hertl prohlásil, že naše výpověď je asociální a mne (právem) označil za hlavního viníka. Aby bylo vidět, jak jsou humánní, nedělali kolegům překážky, když si sháněli zaměstnání (Doležal je sehnal v Mototechně, Nedvěd v ZPA Čakovice). Zřejmé bylo, že já jen tak nové místo neseženu…

(Pokračování 3.část)

E.M.