ARCHIV

"otevřeno"

Konec diskusí, makat!

Pro věcnou a chronologickou přehlednost (obojí není obtížné) si dovolím citovat anotaci, jíž Orientace Lidových novin uvedla 17. ledna závěr diskuse o poválečných konfiskacích německého majetku:

"Článek Jiřího Šitlera Že by mi vrátili tu mou almaru? (LN 3. 1.) vzbudil polemické reakce Jána Mlynárika (Jak se u nás kradlo podle "válečného práva", LN 8. 1.) a Emanuela Mandlera (Opravdu jsme Němcům vzali všechno právem?, LN 10. 1.). Odpovědí Jiřího Šitlera polemiku na stránkách přílohy Orientace končíme."

Proč ona raketová rychlost, s níž byla diskuse o tak složité a kontroverzní otázce ukončena? Odpověď je dvojjediná: naše vysoká politika je jednotná v tom, že když se při vstupu do EU podařilo zamést otázku Benešových dekretů pod stůl, nemají se o ní ani doma vést zbytečné hovory. Pokud už někdo v tisku podpoří vyhnání Němců a Benešových dekretů, budiž, nelze však o tom připustit vážnou diskusi. Jak vidno Lidové noviny ji také nepřipustily. Kdyby ji otevřely, musely by se objasnit otázky, na které Jiří Šitler nedokázal odpovědět, což evidentně nechtěly. Přitom část z nich otevřel sám, část jeho oponenti, zatímco zbývající část tu prostě je a odpovědím na ně se nelze vyhnout. Zřejmě také proto nebyla diskuse ukončena tak, jak by být měla, to znamená alespoň shrnutím diskutovaných otázek..

Na tomto místě uvedu jen malou část celé problematiky, takovou, aby bylo zřejmé, oč v začaté a "amputované" diskusi šlo.

Jiří Šitler vychází z několika základních tezí. Jednak soudí, že německý majetek ve všech státech antihitlerovské koalice byl zabaven na základě "práva válečného" (tedy oprávněně), jednak pro Benešovy dekrety odmítá termín "vyháněcí", jelikož šlo ve skutečnosti o dekrety konfiskační. (A tak se hrdinně otázce vyhnání vyhnul). Posléze soudí, že " nedotknutelnost soukromého vlastnictví byla v minulosti omezena například válečným právem na konfiskace majetku nepřítele. S vinou či nevinou, ať osobní, nebo kolektivní, to nemělo nic společného." Ve své konečné odpovědi soustavně pojednal pouze o Alsasanech (uvedll jsem je jako příklad etnika úzce příbuzného Němcům, k němuž se na Západě po válce chovali slušně) a dokazuje - právem -, že je rozdíl mezi nimi a sudetskými Němci. Ovšem, hlavní rozdíl je ovšem v tom, jak se k Alsasanům chovali Francouzi a Češi k sudetským Němcům.

Pokud jde o válečné právo, Jiří Šitler jaksi selhal. Ján Mlynářík se ho zeptal jak to, když jde o právo válečné, byl v Československu majetek konfiskován až po válce, a pokračuje: "Velice rád bych slyšel od historika Šitlera, proč majetek německých menšin ve Francii, Belgii, Holandsku, Norsku a Dánsku nebyl postižen právem válečným, proč těmto menšinám zůstal k dispozici, tedy nebyl jim vyvlastněn, tedy ukraden, ačkoli v těchto zemích válka existovala, trvala a přinesla národům těžkou újmu." Na Mlynáříkovy otázky neodpověděl, že však "právo válečné" existuje i po válce, to chápe jako samozřejmost: "Válečné právo "je běžně používaný termín a zcela jistě jsem si jej nevymyslel". A hotovo, diskuse je ukončena.

Co se týče konfiskačních dekretů a konfiskací vůbec, které se u nás podle Jiřího Šitlera odehrávaly přesně podle regulí civilizovaného světa, poněkud pomůžeme paměti. Stačí k tomu neuvěřitelně málo z doby bezprostředně po druhé světové válce.

Především: Pražská vláda projednávala od května 1945 opravdový "vyháněcí" dekret. 23. května zřídila "komisi, sestávající z ministra vnitra, z ministra zahraničních věcí a z ministra národní obrany, která připraví vystěhování Němců a Maďarů. (…) Jakmile vláda schválí na základě návrhu komise a popřípadě úřadu pro vystěhování a kolonizaci plán na vystěhování Němců a Maďarů, provedou vojenské orgány, které Němce zatím koncentrují, vystěhování podle tohoto plánu." Tento plán měl podobu dekretu prezidenta republiky a vláda jej projednávala 15. června 1945. Návrh dekretu zřizoval "Nejvyšší radu pro odsun a vnitřní osídlení" a jeho § 2 odst. 1 stanovil: "Odsun obyvatelstva německé nebo maďarské státní příslušnosti a ostatních Němců a Maďarů (bez ohledu, zda osoby ty dříve měly československé státní občanství či nikoli) z území podléhajícímu vnitřnímu osídlení bude upraven směrnicemi příslušného orgánu."

Bylo však ještě před postupimskou konferencí, a tak se vláda rozhodla neprovokovat velmoci a uskutečnit vyhnání Němců jinak než veřejným zákonem. Z návrhu dekretu "o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení" zbylo jen několik paragrafů. Pozoruhodný je § 1 dekretu č. 27/1945 o jednotném vnitřním osídlení: "Vnitřním osídlením se rozumí soubor všech opatření, kterými se podle zvláštních předpisů o tom vydaných má dosáhnout navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu." Opravdu se Jiří Šitler domnívá, že to není "vyháněcí" paragraf?

Konfiskační dekrety byly v takovém "souladu" s vyháněcím děním, že by se možná i on divil. Vláda o tomto dění jednala na své schůzi dne 15 června (2. bod) : "Ministerský předseda Z. Fierlinger vítá ve schůzi gen. Fialu jako zástupce náčelníka hlavního štábu. Tlumočí mu stížnosti, které vznesli jednotliví členové vlády proti provádění odsunu. Generál Fiala podává zprávu o způsobu provádění odsunu, pokud je sám informován.… Předseda vlády Z. Fierlinger formuluje zatímní směrnice pro vojenskou správu za účasti ostatních členů vlády. (…) V závěru jednání činí vláda toto usnesení:

1. Vláda stanoví tyto zatímní směrnice pro vojenské správy, resp. vojenské oddíly, provádějící opatření k zajištění nacistických zločinců a odsunu německého obyvatelstva…" Atd.

Tedy víceméně měsíc po osvobození už bylo vyhánění Němců (to znamená i konfiskace!) v obrovském, zákony revoluční anarchie řízeném proudu, vláda o tom věděla a armáda anarchické vyhánění řídila.

Podobných "maličkostí" týkajících se odsunu, je určitě hodně. Tvrzení, že u nás se s Němci jednalo podle stejných regulí jako jinde v západním světě, je absurdní. S Němci se v Československu jednalo podle zásad násilného revolučního bezpráví. Beztak se nepodaří natrvalo diskusi o vyhnání Němců zabránit.

Výše uvedený text není odpovědí na repliku Jiřího Šitlera. Má jen naznačit, že skutečná diskuse o těchto otázkách by neměla vyústit v atrapu, v diskusi, která je výměnou názorů jen podle jména

E.M.