ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

KOMUNÁLNÍ DOBRODRUŽSTVÍ (9) Konec

V hostivickém komunále jsme vybudovali středisko figurek, které mělo podobu jakési rozptýlené manufaktury s malými náznaky strojové výroby. Ve spolupráci s chemikem doc. Švecem jsme vyvinuli figurky třetí generace, tedy figurky, jejichž provedení se dosti blížilo profesionalitě. Objednávky rostly, rostl však také celostátní tlak proti takovým intelektuálům, jak jsme byli my. Ředitel Špaček musel odejít do důchodu a celá Merkuria s napětím čekala, kdy nastoupí nový ředitel a jaký bude.

Nový ředitel se jmenoval Kášek. Byl to menší, nevýrazný muž se stranicky neutrálním výrazem ve tváři, člověk který si rozhodně nepřišel ve funkci ředitele odpočinout. Přišel proto, aby komunál vylepšil. Vylepšit, to v jeho mozku, který příroda vytvořila v trestuhodné důvěře, že tenhle člověk nikdy nebude muset v pravém slova smyslu myslet, znamenalo očistit od pozůstatků a předsudků kapitalistické společnosti. Tedy očistit od nedisciplinovanosti, snahy o zisk ("ach ty nešťastné zisky", zněl jeho okřídlený výrok), nápadů, zejména nápadů provozovat ještě také něco jiného, než co nařizuje strana, a pochopitelně očistit od nositelů těchto pozůstatků, předsudků a nápadů. Pohříchu, těmi nositeli jsme byli v Merkurii především my. Snad se ani nedalo pochybovat o tom, že jedním z důvodů, proč tento ušlechtilý komunista přišel, bylo, aby nad námi zvítězil.

Ale jací my jsme byli protivníci?. Ovšemže byli, třídní nepřátelé (pravděpodobně Káškovi na ONV Praha-Západ chyběli), což soudruh Kášek o nás věděl předem. Jakýmsi problémem bylo, jak dát naše nepřátelství najevo světu. Tento problém vyřešily paní Mišíková a Červinková: jedním z prvních činů nového ředitele bylo, že nám hned poté, co zrušil název Merkuria, připomínající krizová léta, zakázal přímý prodej. To se po komunálu okamžitě rozneslo, a tím bylo vše jasné: to jsou oni, ti zloději, ti kteří se přiživují na naší poctivé práci. Proč by jim zakázali prodej, kdyby nekradli, neškodili?

Od této chvíle jsme to měli v komunále týden co týden obtížnější. Správa nám zastavila přijímání domácích pracovníků, omezovala jednání o vývozu, odmítla poskytnout byť i jen korunu na nezbytné investice, stavěli našemu provozu do cesty překážky, kde jen mohli. Snažili jsme se bránit, mimo jiné přes odborovou organizaci. Měli jsme svůj úsek, Doležala v závodním výboru, a tak jsme na této odborové frontě svedli několik bitev. Nedvěd jako úsekový důvěrník zašel na Krajskou odborovou radu, kde se mu podařilo navázat styk s právním referentem - jmenoval se pravým jménem Richard Falbr -, který se nám potom dosti věnoval a snažil se nám v rámci svých omezených možností pomoci. Mimo jiné nám doporučil Dr. Přenosilovou na ÚRO, která nám i našim domácím pracovnicím zdarma poskytovala kvalitní právní pomoc.

Náš odborový úsek měl s podnikem stále častější konflikty, a to dvojího druhu. První se týkaly přímo střediska figurek, druhý přesahoval figurky i komunál. Vlastně takový konflikt byl jen jeden, ale stál za to. Souvisel s rychlým postupem normalizace, která zachvátila už i družstva a komunály a "očišťovala" je. Zbavovala je mimo jiné zátěže soukromých taxikářů. Tuto instituci řidičů, kteří měli vlastní vozy a fakturovali přes svůj mateřský podnik, nyní strana jako přežitek třídní společnosti rušila. Taxikáři se bránili. Zvolili si mluvčího a rozeslali do všech komunálů a družstev zoufalé poselství o tom, jak jsou užiteční, a jak nutně potřebují, aby se jich ostatní zastali. Pro nás to byla situace vysloveně prekérní. Chtěli jsme taxikářům pomoci, ale velmi jsme pochybovali, že by pomoc takových evidentních třídních nepřátel, jako jsme my, mohla být k něčemu dobrá. Ale nakonec jsme si řekli, jak že by to vypadalo, kdyby se v takové situaci všichni stáhli jen proto, že to mají kádrově popsuté. Neudělali jsme dobře? Dodnes je těžké to posoudit.

V každém případě jsme pověřili Bohumila Doležala, aby naše stanovisko přednesl na závodním výboru a požádal jej o podporu. Hned po první schůzi, která o tom jednala, se Doležal vrátil nervózní, celý špatný, a každá další schůze závodního výboru pak už jeho stav jenom zhoršovala. Správa považovala naše stanovisko za reakční, buržoazní a nepřátelské, Doležal je tvrdohlavě hájil a neobyčejně ostrý konflikt přerostl v celkový spor mezi námi a komunálem. Ve snaze uklidnit situaci pozvali jsme ředitele na schůzi úseku. Nepomohli jsme si, přišel s náměstkem Smržem, zařval na nás, že jsme nepřátelé socialismu, a zase odešel. Bylo mimo jakoukoli pochybnost, že po odborové stránce toho mnoho nedokážeme.

Pro další, poslední spor to nebylo rozhodující, i když i v této záležitosti se naše "odbory" velmi snažily. Šlo o ochranu při práci a jednu chvíli jsem byl dokonce ochoten domnívat se, že tento spor vyhrajeme. Podstatné zlepšení vzhledu figurek nebylo zadarmo. Agresivní látky v povrchových barvách , které se nanášely stříkací pistolí, způsobovaly domácím pracovnicím při výrobě podráždění očí a nosní sliznice a my bychom pro ně byli nutně potřebovali pořídit boxy s odvětráváním. Jenomže na ty by nám podnik musel přispět určitou sumou z fondu investic. Nejen s ředitelem, s nikým ze správy se o tom nedalo hovořit. Bylo patrné, že nás odepsali a že tento spor znamená už boj o bytí a nebytí v pravém slova smyslu. Neváhali jsme proto a obrátili jsme se na objektivní instanci, hygienicko-epidemiologickou stanici Praha-Západ. Okresní hygienik přišel a začal měřit množství škodlivin při povrchovém barvení. Byla to zřejmě věc odborná, ale zajímavé - jak jen začal s pouhou přípravou měření, muselo být i laikům jasné, že měří v duchu vedoucí úlohy strany.V tom smyslu zněl i jeho verdikt: o nějaké škodliviny sice jde, ale nikdo se tím nemusí znepokojovat, je to stopové množství. My jsme si povrchové barvy sami vyvinuli a vyráběli a dobře jsme věděli, kolik je tam jakých ředidel. Byl však už počátek roku 1973, normalizace spěla k vrcholu a politicky možné bylo všechno - i dospět k stopovému množství škodlivin.

Nebylo bohužel zbytí, tento boj jsme museli dobojovat do konce. Nerad a sklíčen jsem šel na Krajskou hygienicko-epidemiologickou stanici, kde byly vyhlídky na objektivní posouzení celé věci ještě horší. Ale příslušný pracovník, pan Vraný - mladý člověk, bůhví jak dopadl a kde je mu konec - byl od pohledu poctivý člověk, nic nám sice nesliboval, ale pečlivě se celý týden našemu případu věnoval. Teprve pak mi řekl výsledek - opačný než okresní hygienik - a rozhovořil se. Jak je těžké pracovat v tomto oboru, který komunisté zpolitizovali, ale jak on nemíní složit zbraně a hodlá všechny sporné případy posoudit co nejobjektivněji; v tomto smyslu vypracoval také návrh dobrozdání, který předložil šéfovi. Šéf - docent na lékařské fakultě - se s rozhodnutím neloudal a během dvou dnů mne pozval, abychom si o celé věci popovídali. Zjistil si, o jaké ptáčky v našem případě jde, a zhurta se do mne pustil, jak jsem se mohl opovážit celou krajskou hygienickou stanici takto politicky a vlastně i lidsky ohrozit, on že ji celou drží tím, že je ve straně, a nechtěl by, aby ho vyhodili, nota bene kvůli nám; v jaké době si myslíme, že žijeme, a tak dále a tak dále, pokud pak jde o pana Vraného, že si to s ním vyřídí, ostatně ať si nemyslí, že mu to jen tak projde ... Nemělo smyslu vést s ním debatu, sebral jsem se a odešel.

Věděli jsme, že je to konec figurek v Merkurii, nepředpokládali jsme však, že tím skončí figurky vůbec. Byli jsme si jisti, že se na celém velkém okrese Praha-Západ najde družstvo nebo komunální podnik, který naši lukrativní a perspektivní výrobu převezme. Z jednání ředitele Káška ovšem vyplývalo, že v brzké době můžeme ještě očekávat všelijaká překvapení, a my jsme nutně museli pro přechod do dalšího podniku získat čas. Proto jsme v březnu a dubnu (podle individuální délky výpovědní doby) podali všichni výpověď. Byla platná do konce roku. Uvedli jsme, že v Merkurii již nejsou podmínky pro výrobu figurek a že budeme usilovat o její převedení jinam.

Ještě předtím jsme však podnikli akci, která nám měla přežití v Merkurii usnadnit. V době, kdy jsme podnikali měření škodlivin, objížděl ředitel Kášek naše domácí pracovnice, tvářil se lidově a stranicky dohromady, sliboval jim všelicos (jinou výhodnou práci, dobrý výdělek), prostě vedení Merkurie se snažilo vytvořit si v našem středisku co nejmocnější pátou kolonu. Domnívali jsme se, že víme, jak tomu čelit. Tentokráte jsme se soustředili na akci vysloveně politickou - Mezinárodní den žen. Připravovali jsme ji velmi pečlivě přes týden, objednali jsme celý lokál v Chmelovém sadu a 8. března jsme se nikdo z nás nevěnoval ničemu jinému než MDŽ. Doležal vybral básničku, Nedvěd se ji naučil recitovat a hlavně se nám toho dne podařilo svést do Chmelového sadu všechny naše domácí pracovnice. Připravili jsme jim program (mimo jiné Nedvěd se Štindlem zpívali Zelené pláně), pohoštění, kytky - a bylo to tak hezké odpoledne, že by nám ho mezinárodní pokrokové ženské hnutí, kdyby mělo v Hostivicích zástupkyni, určitě závidělo. Ředitele a celé vedení Merkurie jsme také několikrát pozvali. Nepřišli - s třídními nepřáteli se totiž družit nelze.

Blahodárný vliv této politické akce jsme cítili snad až do konce naší existence v Merkurii. Bezprostředně poté, na jaře se pravděpodobně také přičinil o to, že nás nezavřeli. Káškovo objíždění domácích pravcovnic totiž mělo ještě jeden účel, který jsme si podle různých náznaků domysleli teprve dodatečně, když jsme se dozvěděli (v Čechách se nikdy nic dlouho neututlá), že nás komunál udal. Věrohodnosti tohoto udání, že se nezákonně obohacujeme, by určitě neobyčejně prospělo, kdyby se k němu připojila alespoň některá z domácích pracovnic. Se vší pravděpodobností se nic takového nestalo, a udání muselo být "věcně" neobyčejně slabé, protože nikdy z něho nebyl ani náznak nějakého řízení. Možná ale - ne že bych nám chtěl nadržovat - že k tomu mohla přispět účinnost naší obrany.

Jakmile poslední z nás podali výpovědi, začali jsme přes úsek ROH, tedy víceméně oficiálně usilovat o převedení výroby figurek do jiného podniku. Součástí tohoto úsilí bylo prohlášení, že uvítáme jakoukoli revizi a kontrolu hospodaření našeho střediska. Předpokládali jsme plným právem, že přízrak takové revize musí komunální správu dočista vyděsit - a to se také stalo, hovory o našem nezákonném obohacování utichly.

Pokoušeli jsme štěstí s převedením figurek na mnoha místech - a snad ještě někdy budu moci o tyto příhody své vyprávění doplnit -, ale úspěch jsme neměli. Dlouhodobě nadějnou se zdála pouze intervence dr. Pluhaře, s kterým nás seznámil pan Staněk. Udělal to v dobré víře, že nám dr. Pluhař, bývalý lidovecký funkcionář a nyní invalidní důchodce, pomůže. Pan Pluhař měl významné konexe a z toho hlediska bylo pozoruhodné a potěšitelné, že projevil mimořádný zájem o figurky a že nám nabídl pomoc při převedení naší výroby z Merkurie do jiného podniku. Několikrát nám zdůraznil, že pořád ještě jsou - dokonce v aparátu KSČ - lidé, kteří jsou v podstatě slušní a rozeznají, kdy jde o obecně prospěšnou věc. V takovém případě jsou ochotni jí pomoci. A on že ty lidi, v tomto případě na městském výboru, dobře zná.

Pravidelně jsme za panem Pluhařem jednou dvakrát týdně chodili, nosili mu figurky pro nejrůznější funkcionáře a on se nepochybně nějakým způsobem - nic konkrétního jsme se bohužel od něho nedověděli - o naši věc staral. Bohužel to dlouho nevedlo k žádnému výsledku. Chápali jsme, že takový převod výroby za daných normalizačních podmínek je věc těžká a že nezbývá než čekat.

Jenomže bylo léto, konec léta a Merkurii musel opustit Bohumil Doležal; dal sice jako ostatní výpověď ke konci roku, ale správa si zjistila, že jemu, který má pracovní smlouvu na vývoj figurek, mohou přesto dát sami dvouměsíční výpověď pro nadbytečnost. S tím jsme nemohli nic dělat, výroba figurek v Merkurii končila, nemohli jsme tvrdit, že vývojář není nadbytečný. Začínali jsme však být nervózní ve věci převodu výroby. A tu nás dr. Pluhař překvapil. Řekl, že věc je vlastně už zařízená, jenom jedna maličkost že chybí. Je třeba, abych navštívil OV KSČ Praha-Západ a vysvětlil jim, jak jsou figurky společensky prospěšné a jak je zapotřebí, aby byly převedeny do podniku, který pro tuto výrobu vytvořil příslušné podmínky. Jakmile se to stane, budou moci jeho známí s odvoláním na nás celý převod zařídit.

Nechtělo se mi, komu by se chtělo ... Naštěstí se Jára Würst nezpěčoval a souhlasil, že půjde se mnou. Choval se řádně, po dělnicku, rozčiloval se nad nepořádky a chválil naši výrobu, naneštěstí bylo vidět, že soudruha, který nás přijal, to ani trochu nezajímá. Nicméně když jsem opouštěl budovu, ve které sídlil OV KSČ, říkal jsem si, že už jsem toho za ta léta, co vyrábíme figurky, užil dost: v Ruzyni jsem byl a pustili mě, na OV KSČ jsem byl a taky mě pustili ...

A to je vlastně všechno. Dr. Pluhař nezařídil nic, ale tahal za naše nervy až do posledního dne. My asi za jeho nervy taky. Když jsem pak v klidu o tom člověku přemýšlel, říkal jsem si, že si musel s normalizátory ošklivě zadat a že teď chtěl dokázat sobě i celému světu: vidíte, přece jen to k něčemu bylo dobré. Chudák, nebylo to dobré k ničemu.

My z figurek jsme se většinou brzy uchytili v normálnějších a méně romantických zaměstnáních, ve kterých jsme přežili tu neblahou epochu. Merkuria prodala dokumentaci figurek jednomu zemědělskému družstvu a to pak vyrábělo figurky řadu let. Možná že hodně dlouho - než se zmenšily tak, že jsou z nich docela malí broučci…

(Pokračování 3.část)

E.M.