ARCHIV

"otevřeno"

Všechno jsme Němcům vzali právem?

V Orientaci, příloze Lidových novin, publikoval 3. ledna t. r. Jiří Šitler článek "Že by mi vrátili tu mou almaru?", který posouvá do nové polohy diskusi o vyhnání sudetských Němců z Československa. Článek hlavně dokazuje, že požadavky německých vyhnanců na restituci majetku, který jim byl zabaven po druhé světové válce, jsou neoprávněné. Podle Jiřího Šitlera byl německý majetek ve všech státech antihitlerovské koalice zabaven na základě "práva válečného" (tedy oprávněně) a nikdo nic restituovat nebo někoho odškodňovat nebude. Škoda že autor neřekl, co "právo válečné" je a obnáší. Pokud vím, byla ta práva (právo silnějšího) dvě. Zvláštní "právo válečné" platilo v části Evropy obsazené sovětskou armádou, kde se s německými menšinami zacházelo vskutku "válečně" (viz případ části Německa, které připadlo Polsku). Druhé válečné právo platilo na Západě, kde s německými menšinami (ve Francii, v Dánsku, v Belgii atd.) jednali lidsky.

Dobrým příkladem toho je Alsasko-Lotrinsko, osídlené převážně německy hovořícími "Alemany", etnikem více než příbuzným Němcům. Po válce v roce 1871 byly tyto regiony součástí německého císařství. Po první světové válce se zase staly částí Francie, ale během II. světové války opět Německa. "Alsasani" měli přinejmenším takovou slabost pro Hitlera jako sudetští Němci (dost jich bylo členy SS), a těžko pochybovat o tom, že kdyby západní Evropu obsadila sovětská armáda, také by jim byl zkonfiskován majetek a oni sami vyhnáni. Místo toho obdrželi francouzskou příslušnost a proti válečným zločincům byla zahájena soudní řízení.

Falešná je tedy argumentace Jiřího Šitlera, jelikož z ní jednoznačně vyplývá, že konfiskace německého majetku v Československu byla součástí jednotného postupu demokratických států (jednotlivé příklady z USA, Belgie, Německa, Dánska, Velké Británie…). Nebylo tomu tak a to je důležité pro pochopení údajné legitimity vyhnání Němců.

Musíme si odmyslet Polsko, které bylo zvláštním případem; zde šlo o Sovětským svazem vynucený zábor velkého německého území. Nikde jinde však neexistovalo uvnitř státu tak velké (třímilionové) německé etnikum jako v Československu. Obývalo souvislý pás pohraničí po několik století a při tom - což se opět týká pouze a jedině Československa - nebyl poválečný postup proti německým občanům izolovaným aktem jednání s nepřítelem, nýbrž součástí předem plánovaných, většinou násilných událostí. Jejich "scénář" podle popudu prezidenta Beneše vypracovali komunisté a schválily všechny povolené strany (tzv. Národní fronta) i Stalin. Konfiskace německého majetku byla součástí vyvlastnění velkých a větších českých podniků. Zákazem opozice a přimknutím se k Sovětskému svazu (s tím vším vyhnání Němců úzce souviselo), vznikl československý socialistický stát.

Nemalá část Němců byla ze svého majetku krutě vyhnána (a mnozí z nich zavražděni) hned po osvobození země "revolučně": sebrankou, podněcovanou oficiálními činiteli včetně prezidenta republiky. V takzvaných Benešových dekretech byli perzekvováni Němci bez ohledu na to, zda jsou vinni, přičemž zhruba polovinu vyhnaných, jimž rovněž zkonfiskovali majetek, tvořili děti a mladiství. A na tomto místě je nejlépe vidět Achillovu patu Šitlerovy argumentace.

Autor argumentuje zejména případem jednoho amerického občana německého původu, kterému v lednu 1950 jeden americký soud odmítl restituovat majetek zabavený v říjnu 1942 jakožto "nebezpečnému nepřátelskému cizinci". Ale v Československu bylo zbaveno majetku a vyhnáno z domova půldruhého milionu dětí a mladistvých; opravdu se pan Šitler domnívá, že lze jejich perzekuci a jejich morální nároky na odškodnění srovnávat s osudem Američana Emila Schillyho? Mohl by ocitovat příslušný paragraf "práva válečného"? Já ale citovat mohu. Alespoň dva příklady.

1. Podle Jiřího Šitlera konfiskační zákony, které patří "do oblasti válečného práva… /byly/ sankcí proti nepřátelskému státu a jeho občanům…" Opravdu, veřejně se to tak říkalo. V soukromí hovořil sám československý prezident jinak. Kancléři Smutnému dr. Beneš řekl: "My musíme v této válce zvětšit své etnografické hranice… Co nám pak pomůže, když budeme mít na počet víc obyvatel, ale budou to lidé nespolehliví. Jednou pro vždy musíme získat víc prostoru pro své lidi. A to je možné jen válkou. Taková příležitost jako dnes se nám zase dlouho nenaskytne."

Tak o to šlo ve zmíněných sankcích…

2. Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci zemědělského majetku "Němců, Maďarů, jakož i nepřátel českého a slovenského národa" byl vydán 21. června, tedy ještě před postupimskou konferencí, a na jeho základě bylo zkonfiskováno v pohraničí na 2 mil. ha zemědělské půdy. Tento zákon byl výslovně zaměřen rovněž proti obětem nacismu z řad německého obyvatelstva. Pokud německý občan trpěl pod nacistickým terorem v koncentračním táboře, stejně mu byl zemědělský majetek konfiskován, protože podle Ministerstva vnitra "trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem nestačí pro vynětí zemědělského majetku z konfiskace."

Vyvlastnili někde jinde Němcům (včetně antifašistů) dva miliony hektarů zemědělské půdy? Když Jiřího Šitlera tolik zajímají jednotlivé případy německých restitučních nároků v zahraničí, nechť se tomu věnuje. Ale ať nepředstírá, že se to týká násilných poválečných událostí v Československu a že se u nás vlastně nic mimořádného nestalo. Samozřejmě, že celková restituce zkonfiskovaného německého majetku nepřipadá v Česku v úvahu (příslušné objekty jsou již dávno buď zničeny, nebo je vlastní legitimní majitelé), ale to neznamená, že by se o otázkách souvisejících s vyhnáním Němců - včetně otázek majetkových - nemělo hovořit. S kým? Především s nimi, s vyhnanými Němci a jejich potomky.

E.M. (LN-Orientace 10. 1. 2004)