ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

KOMUNÁLNÍ DOBRODRUŽSTVÍ (8) Rozkvět nebo labutí píseň?

Během jednoho roku se z výroby figurek stalo regulérní středisko komunálního podniku Merkurie. Za celou tu dobu nedostalo ani korunu investic, ale mělo-li zvládnout rostoucí zakázky, nezbývalo než neustále vylepšovat výrobu. Přitom politická situace v celém státě se viditelně zhoršovala.

Když se nám zdají nejasné a složité dokonce i takové věci, o kterých jinak pro jejich jednoduchost ani nepřemýšlíme, může to být příznak mezidobí. Je to doba mezi něčím, co končí, a něčím, co teprve čekáme. Zmatené půlroční mezidobí nastalo v Merkurii před odchodem ředitele Špačka do důchodu. Špaček do důchodu musel, ale nechtělo se mu a držel se své židle jako klíště. Nebylo však zbytí - jednak přesluhoval, jednak "nadřízená místa" chtěla, aby byl co nejrychleji pryč. V té době se už normalizační mašinérie chystala i na komunály - což jsme ještě nevěděli -, aby je "očistila" od všech nežádoucích živlů a provozů. Merkuria měla ovšem být "očištěna" také od ředitele Špačka, vždyť tu řediteloval v "krizových letech", byl nepochybně rozený kramář a - nechal vykrást sklad výstavnictví.

Možná že to udělal, aby zvýšil svou popularitu. V každém případě to byla akce tak prvotřídní, že jsem považoval za patřičné i zde už o ní informovat.. Během několika večerů rozvezl řidič Vařeka ze skladu zrušeného střediska výstavnictví požadované zboží podle závazného seznamu přímo do příslušných domovů, čímž se sklad výstavnictví účelně vyprázdnil. To, co v něm zbylo, už nemělo dohromady žádnou cenu, a tak žádný div, že se to nyní shora pokoušeli vyšetřovat. V Merkurii nastala prekérní situace, kterou komplikovaly intriky paní Mišíkové a Červinkové, zejména však úsilí náměstka Smrže stát se po Špačkovi ředitelem. Aby celou věc s rozkradeným skladem co nejvíc ututlal, musel Špaček nasadit do boje veškeré rodinné zbraně, včetně nomenklaturního švagra. Merkuria začala mít velké starosti sama se sebou a to nám umožnilo několik dalších měsíců snadnějšího přežití.

Mezidobí však pro nás začalo živelní katastrofou. Jednoho dne jsme ve stáčírně zůstali pouze tři: Nedvěd, Maruna a já. Maruna, ona kadeřnice, kterou nám přidělil ředitel Špaček, byla ten den nějaká nevyspalá, roztržitá, a přitom měla do večera odlít množství figurek, které jsme slíbili východočeské zoologické zahradě. Kolem jedenácté hodiny jsme ji nechali samotnou a šli jsme kus dolů po Plzeňské ulici na oběd. Najedli jsme se a s jistou melancholií jsme sledovali zvuky ze silnice. Když kolem jeli hasiči a troubili, Nedvěd znervózněl a tvrdil, že jedou určitě k nám, do stáčírny. Připadalo mi to od Nedvěda neurotické, a tak jsem klidně vypil kávu, teprve potom jsme odešli a já jsem krotil jeho spěch. Měl ale pravdu, ve stáčírně bylo opravdu boží dopuštění: na podlaze byly louže, ze dveří i z oken se ještě valil dým a stěny kolem oken byly celé zčernalé od plamenů a kouře. Hasiči odvedli svou práci a právě odjížděli (stáčírna sice vypadala jako po výbuchu, ale o něco později se ukázalo, že škoda způsobená požárem byla poměrně malá.) Uvnitř seděla Maruna a byla v šoku, držela před sebou popálenou ruku a v pravidelných intervalech propukala v hysterický smích. Naštěstí - krom toho nešťastného ohně bylo všechno naštěstí - nebyla její popálenina vážná, za týden se vrátila do práce. Vykládala, jak došlo k neštěstí. Byla unavená a, když se překlopil mlékovar a vznikl oheň, pomalu a, jak teď uznávala, nelogicky reagovala. Naštěstí sousedi z pivovaru přišli okamžitě s pěnovým hasicím přístrojem a zavolali hasiče.

A už jsme se hasičů nezbavili - vlastně jednoho z nich, kapitána Šimši, který byl pověřen kontrolou našeho rizikového pracoviště. Byl menší postavy, dobromyslné tváře a oblečený tak, že připomínal Sokola někdy z konce devatenáctého století. Tento hasič byl v normalizační době opravdu zosobněným anachronismem. Velmi důsledně, ale s vlídným a nesporným pochopením pro naši situaci trval na tom, abychom stáčírnu zajistili základními prostředky proti ohni: digestoří a hasicím přístrojem počínaje a nástěnkou s pokyny, jak si počínat, vznikne-li oheň, konče. Bylo podivné, že správa Merkurie neučinila nejmenší pokus využít požáru proti nám (měli zřejmě dost svých starostí), a tak jsme se naopak my pokusili s pomocí kapitána Šimši využít požáru ve svůj prospěch. Nedali jsme Merkurii pokoj, dokud stáčírna nebyla slušně vybavena nejen po stránce bezpečnostní, ale také provozní. Obložili jsme ji podél stěn až ke stropu dřevěnými regály, naplněnými náčiním pro výrobu forem i pro výzkumy, obstarali jsme si psací stoly a dostatek židlí a instalovali jsme naftová kamna, bez nichž by ve stáčírně byla za mrazů zima.

To, že od té doby lidé z Merkurie vstupovali do stáčírny s jakousi úctou, kterou nedokázali potlačit, protože interiér našeho hlavního stanu působil odborně, pracovně i malebně, bylo symbolické. Figurky nezadržitelně vstupovaly do zenitu po stránce vývojové, výrobní i obchodní. Bylo to důsledek našeho pudu sebezáchovy; od počátku nám nezbývalo nic jiného než figurky co nejvíc vylepšit. Toto úsilí nepolevilo, ani když byly na světě hladké figurky.

Nadšení nad "hladkými figurkami" netrvalo totiž dlouho. Jednoho dne nám zavolala paní Ludvíková (ona bytost, kterou pana Herzog navedl, aby figurky zlikvidovala) a naléhavě nás požádala, abychom hned druhého dne za ní přišli, to ještě bude pan Trojánek pryč. Tón jejího hlasu dával tušit, že se přihodilo něco nedobrého. Stalo se tolik, že pan Trojánek si na svůj náměstkovský bar rozestavil celý zvěřinec z našich figurek a odjel na dovolenou. Takže, říkala paní Ludvíková, soudruh náměstek to ještě neví, ale ... - a zdvíhala jednu figurku po druhé. Všude bylo vidět stejný obraz zkázy, figurky pod sebou doslova vyleptaly všechen lak. Bylo to děsivé. Nezbylo nám než objet všechny instituce, kterým jsme věnovaly figurky, a příslušná neštěstí snížit na minimum. Kupodivu se to podařilo. Na rubu cenovek jsme ale museli dát všem figurkám vytisknout "chcete-li figurku položit na lakovaný nábytek, podložte ji destičkou", což jsme považovali pro tak vyspělou výrobu za potupné. Nezbývalo - než skutečné řešení, a tím bylo požádat o pomoc doc. ing. Švece, chemika, jemuž vynálezce Hron ukradl recepturu naší pasty. Řediteli jsme sdělili, že se nedá nic dělat, vyděláváme Merkurii slušné peníze, a tak Merkuria musí zase z toho dát alespoň něco na zlepšení našich výrobků. Správa přirozeně nechtěla platit za nábytek zničený figurkami a souhlasila. Směli jsme doc. Švecovi nabídnout velmi slušnou odměnu - a když jsme to udělali, byl zase on ochoten "svou" recepturu zdokonalit. Pracoval rychle a dobře.

Když jsme viděli výsledky, nechtěli jsme věřit svým očím. Hotová, odlitá pasta dočista zprůhledněla, přestalo z ní vytékat změkčovadlo, její mechanické vlastnosti se zlepšily. Figurky byly poprvé hezké. V té době už jsme ve spolupráci s panem Staňkem měli vyvinuty povrchové barvy i způsob a technologii poměrně dokonalého povrchového barvení. Spočíval v nanášení bodů, linií i celých ploch na figurky pomocí stříkacích pistolí. Rychle vznikaly figurky třetí generace. Od předchozích se lišily tím, že jejich vzhled se blížil k profesionalitě. Během několika týdnů jsme doplnili sortiment o nové druhy: o figurky pravěkých zvířat a o pohádkově exotické bytosti (šaman, náčelník, vodník), přizdobené lýkem. A přitom to ještě nebylo všechno.

V té době jsme za pomoci doc. Švece dokončili první etapu vývoje "pečených" figurek, které sice byly také z PVC, ale s podstatně menším podílem změkčovadla. Měly zcela odlišné mechanické vlastnosti, byly méně pružné, zato pevnější. Lily se do jednodílných forem za studena a pak se zahřívaly jistou dobu v sušičce. Tu jsme svěřili panu Staňkovi, který nám pomáhal figurky i nadále vyvíjet, zatímco jeho paní je v sušičce vyráběla. Tak se nám podařilo vyvinout a vyrábět například pavouky s dlouhýma, opravdu pavoučíma nohama.

Odbyt ovšem nebyl docela snadný. Různá technologická i jiná vylepšení byla poměrně nákladná, naše administrativa také. Aby středisko mělo i nadále dobré hospodářské výsledky, museli jsme výrobu neustále rozšiřovat. a získávat nová odbytiště. Přímo se nabízela, jako by byla zřízena pro naše figurky: zoologické zahrady. A tak jsem ke svým odbytovým cestám připojil jednou týdně jednu z mnoha zoologických zahrad, které jsou v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Odbytový úspěch byl velký, protože však sortiment, který objednávaly zoologické zahrady byl dosti jednostranný, opět se nám některé druhy figurek hromadily ve skladu. Pomáhali jsme si opět přímým prodejem. Nejprve se nám podařilo proniknout na matějskou pouť a otevřít tu stánek. Přitom jsme už mysleli na další, větší prodej.

Pro náš sortiment byla přece jenom prodejním místem nejideálnějším zoologická zahrada. A když už jsme neměli naději že nás nechají prodávat přímo v jejím areálu, napadlo nás, že bychom mohli otevřít stánek před zoologickou zahradou. Dozvěděli jsme se, že chodník patří nikoli ZOO, ale dopravnímu referátu NVP. A tak jsem se jednoho dne vydal na pražský dopravní referát. Měli tam určitě s pražskou ZOO nevyřízené účty, protože bez úplatků - nemyslí-li se tím množství figurek - a bez potíží jsme za týden obdrželi zcela hladce potvrzení, že až do odvolání smíme na vyhrazeném místě před ZOO prodávat výrobky hostivické Merkurie. Začali jsme koncem května. S jistou nostalgií jsme vzpomínali na první, předloňský prodej v ZOO; přímo v areálu zoologické zahrady se figurky prodávaly snadněji. Ale i tak byl obrat stánku značný.

Týden probíhal prodej v klidu. Potom přišlo několik dobře urostlých chasníků ze zoologické zahrady a chtěli nás s naším stánkem z vyhrazeného místa vyhodit. Teprve když jsme pohrozili, že zavoláme policii, uznala ZOO svou porážkou. Pak byl klid, figurky šly na odbyt a nás to povzbuzovalo k dalším činnostem.

Napadlo nás, že bychom mohli figurky, když teď vypadají tak pěkně, prodávat zásilkově. Karel Štindl měl ze skladu a expedice rozesílat zásilkové krabice s hrdým názvem figurky Safari, na které jsme s podporou paní Šulcové dostali povolení zadat inzeráty do novin. Jejich úspěch byl mimořádný. Sami jsme nechápali, proč si například tolik lidí objednává pravěkou zoologickou zahradu z figurek, a abych pravdu řekl, nejde mi to do hlavy dodnes.

Vážnost figurek se nyní projevovala i navenek. Na běžné cestování, například na obchodní cesty, jsme už jezdili ne jako dřív v rozpadající se dodávce nebo staré škodovce, nýbrž mercedesem. Jeho majitel, Václav Bělina, člověk už pomalu v důchodovém věku, se k nám sám přihlásil - slyšel o figurkách od kolegů. Nejen pro svůj vůz, rovněž svým vzhledem a chováním připomínal gentlemana, takže jsme se zpočátku domnívali, že s námi buď jen žertuje, nebo zkouší, jaké to u nás je, a zase odejde. Pro obojí svědčila jeho dochvilnost a naprostá přesnost, vlastnosti, kterými se diametrálně odlišoval od ostatních taxikářů. Jak se ukázalo, jeho dobré služby našemu středisku byly založeny na víře, že figurky mají budoucnost teprve před sebou. Také jsme si to mysleli.

A tak tedy, řekli jsme si posléze, proč bychom je nezkusili také vyvážet? Merkuria se už dříve pokusila - ovšemže neúspěšně - vyvážet eloxované vánoční "ozdoby" prostřednictvím vývozní firmy Jablonex a od té doby zůstalo mezi oběma podniky něco na způsob zmrazených obchodních vztahů. Nikdo na správě nemohl nic namítat proti našemu záměru rozjet se do Jablonce a i kdyby mohl, neudělal by to. Všichni věděli, že šance figurek na export jsou prakticky nulové. Kupodivu - nebyly, nový vzhled figurek zapůsobil i zde. Jablonex započal různé průzkumové akce a jeho příslušné oddělení, zvláště neobyčejně sličná paní Hánová, bylo ochotno poskytnout nám všestrannou pomoc, jakmile by se ukázalo, že šance na vývoz existují - a vývozní firma o tom nepochybovala. Dokonce i v tehdejších rychle se horšících hospodářských poměrech sliboval vývoz figurek Merkurii zisk a četné výhody.

Když jsem o tom přemýšlel, bylo mi ze všeho, z toho, jak to dál bude s figurkami, úzko. Až dosud jsme si jen matně uvědomovali - a přiznat si to naplno bylo těžké a snad i nemožné -, že jsme v této nepříznivé době vybudovali výrobu, které má sice před sebou velké možnosti, ale za předpokladu zcela zvláštního - že právě doba bude jiná, než byla. Ale jak si vybrat dobu? Naše rozptýlená manufaktura s malými náznaky strojové výroby měla nejrůznější nepříjemné limity dané povahou věci a také tehdejším režimem (například počet domácích pracovníků). Byla by potřebovala alespoň minimální investice k tomu, aby se doplnila o nový sortiment, přípravky a nové strojové způsoby výroby. Tím spíše jsme byli zvědavi na nového ředitele.

Už brzy jsme se měli dozvědět, o koho jde. Počátkem podzimu nás navštívil Jarda Šimon, kterému se hned od počátku mezidobí (možná že hlavně po zatčení Jiřího Vágnera) přestalo u nás a v Merkurii vůbec líbit do té míry, že dal výpověď a přešel na národní výbor Praha-Západ. Jednoho dne seděl ve stáčírně a vyprávěl nám, že od října bude naším ředitelem soudruh Kášek. Jarda ho zná, protože Kášek jednak bydlí v sousední vesnici, jednak pracuje na Národním výboru Praha-Západ. Soudruh Kášek? Ano, opravdový soudruh, říkal Jarda, ale uvidíte, že tenhle člověk, to je taková atypická záležitost - a Jarda nám o něm vyprávěl. Jako nejsou normální lidé všichni stejní, nedá se ani partajníky házet do jednoho pytle, říkal. Komunistů z opravdového, vnitřního přesvědčení, do kterého jim nesmí a nemůže nikdo mluvit, už je dneska asi málo, ale existují a Kášek je jedním z nich. V podstatě je to prostý člověk z venkova, absolutně nesobecký, není ovšem žádný odborník, jediné na co se specializoval, byla stranická práce. Když teď na Praze-Západ dělali velkou reorganizaci, zbylo sice na něho místo vedoucího odboru, ale v pravém slova smyslu zbylo, stal se vedoucím víceméně nadbytečného odboru. Typické pro Káška je, vyprávěl Šimon, že se neurazil, nezhořkl. Pochopil, oč jde, a řekl, že těch pár let do penze věnuje práci v terénu. Merkuria, pane, to je terén! Možná že si s ním nebudete hned od začátku ve všem rozumět, uvažoval Šimon, ale jen zpočátku, jinak brzy uvidíte, jak se v Merkurii všechno zlepší.

(Pokračování)

E.M.