ARCHIV

"otevřeno"

Primář Blažej se zaťatými zuby

Jak to vlastně udělal primář Blažej, zatnul zuby, nebo ne? Při vážných potížích privatizace Nemocnice na kraji města pochopitelně vzala do zaječích postava od počátku záporná, dr. Cvach, a vysvětlila dr. Blažejovi, jak to vlastně je. Teď už nemá smysl držet se privatizace kymácející se nad propastí, ale když to někdo bude dělat, musí zatnout zuby. Dr. Blažej neutekl, ale zda zatnul zuby, to se teprve uvidí.

A souvisí to s tím, jakou cestu si autoři Nemocnice vybrali. Zda jim privatizační téma má pouze okořenit spleť sladkobolných příběhů mezi ním a jí (nebo mezi nimi a dětmi), což by bylo možné klasifikovat jako pozitivní, anebo zda to vše má být obraz této doby. To by bylo špatné, protože tak vznikají skutečné kýče. Seriál z nemocničního prostředí pochopitelně sahá k osvědčeným prostředkům a ukazuje, jak lékaři operují, hádají se, miliskují se, jak kdo a na koho právě žárlí, je na pokraji hysterie atd. atd. - a když se to pořádně nafilmuje, není starost o zájem publika. V tomto případě tvoří nemocniční prostředí kulisu individuálních příběhů. A je to kulisa vděčná.

Nemocniční prostředí může být tedy v televizi kulisou, anebo skutečným tématem. Míchat obojí, obávám se, nelze. Ani velmi poučený dokument by nedokázal v několika dílech sdělit, jak vlastně skutečně vypadá zdravotnické zařízení jménem nemocnice a na jaké všechny neduhy stůně. Vždyť většinou jde o neduhy přesahující areál nemocničního zařízení. Jsou to postkomunistické neduhy zasahující celý resort a přesahující do resortů dalších. Dokonce se ani o všech těch neduzích nehovoří.

Uvedu příklad. Jeden můj známý byl v nemocnici poměrně delší dobu na těžší operaci. Když odcházel domů, řekl primáři, že vše bylo výborné, ale že přece jen, i když je drobný podnikatel, neodpustí si dát této nemocnici sponzorský dar. Nakoupí jim nerez příbory, aby pacienti nemuseli jíst tím aluminiem. Jen to ne, rozhorlil se primář, víte, jak dlouho by příbory vydržely, než by je ukradli? Jeden den…

Vím od jiných známých, že rozkrádání stálo nemocnice fůru peněz i nervů, ale v debatách o stavu zdravotních zařízení se nehovoří o této typicky postkomunistické chorobě našich institucí, s níž se až dosud naše exekutiva neodvážila změřit své síly. Mělo by se o ní hovořit v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech? To by to vypadalo - asi by to ani nebylo možné. V posledních dvou dílech uvidíme, zda bylo "možné" představit Nemocnici na kraji města ve stavu privatizace…

E.M.