ARCHIV

"otevřeno"

Konec a začátek roku

I. Dávno před novoročním projevem

Platí-li o něčem módní termín "vyvážený", pak je to nepochybně novoroční projev prezidenta republiky. Má oslovit všechny občany, měl by být optimistický - ale ne příliš -, do jisté míry věcný (také ne příliš) a rovněž by se v základním optimistickém ladění neměly zcela ztratit jisté znaky společenského a politického kriticismu. První novoroční projev Václava Klause podle představitelů parlamentních politických stran (nikoli podle všech komentátorů) takto vyvážený byl a splnil to, co se od něho čekalo. Splnil vlastně ještě víc, i když za to vlastně současný prezident nemůže. Je to totiž zásluha exprezidenta, který se rozhodl zviditelnit ve státní televizi silvestrovským přípitkem. Kupodivu přednesl přípitek podivně zahořklý. Václav Havel mimo jiné přesvědčoval ty spoluobčany, kteří se někdy probudí s pocitem beznaděje, aby této beznaději nepropadli, a dodal, že také on sám se někdy probouzí s pocitem beznaděje. Po této televizní sprše beznaděje (kam se poděla Pravda, Naděje a Láska?) jistě přijali někteří televizní diváci Klausův projev jako jisté osvěžení. Ohlasy veřejnosti tomu nasvědčují.

Přemýšlel jsem, kdeže se to ve Václavu Havlovi bere. Nikoli jeho beznaděj - jemu se opravdu za všechna funkční období nedařilo to, na čem si tolik zakládal a co proklamoval. Pravda, jistě považoval za úspěch, že dostával v zahraničí vyznamenání a doma že byl prezidentem. Nemohlo mu však ujít, že vnitropolitický vývoj se ubírá úplně jinak, než by byl on chtěl, a co se týče celoplanetárních záležitostí, na nichž mu tolik záleželo, že je to od Abrahamových časů všude na světě stejně dobré i špatné; žádná existenciální revoluce, o kterou přece podle jeho ideologie šlo, se nekonala. - Ostatně, o těchto věcech jsem nepřemýšlel, to mne nepálí. Uvažoval jsem, kde se v Havlovi bere přesvědčení, že jisté nezanedbatelné množství normálních lidí sdílí jím vyjádřený pocit beznaděje. Je to přece něco proti živočišné podstatě lidskosti: dokonce i v dobách, kdy existují důvody, proč propadnout pocitu beznaděje, lidé většinou naději neztrácejí (přestože v Česku o tom rádi takhle hovoří), ale stále znovu ji obnovují. Naděje opravdu umírá poslední.

Myslím ale, že dovedu Václava Havla pochopit. Je k tomu zapotřebí vrátit se zpět o několik desetiletí. První protihusákovští revolucionáři - reformní komunisté i pár liberálů - byli přesvědčeni, že víceméně podřadní lidé, jimiž jsou obklopeni (zelináři), dobře chápou zločinnost reálně socialistického režimu, ale podvolují se mu ze strachu a beznaděje. Nikdy je nenapadlo, že tito lidé jsou živi den ode dne novou nadějí, kterou přežívají tehdejší časy - právě tak jako přežívali jejich předci a budou tak, bohdá, činit jejich potomci. Navzdory ničivým katastrofám se tak lidstvo stále reprodukuje a kráčí k budoucnosti, ke které vzhlíží s nadějí. Řekl bych, že Václav Havel se v tomto nechápání normálních lidí od té doby nezměnil.

II. Po novoročním projevu

Václav Klaus koncipoval svůj první novoroční projev samozřejmě jinak. Šikovně - tak, aby nebylo možno pochybovat o tom, že je prezidentem nás všech. To má ovšem také jisté nevýhody: všem se nezavděčíš. A z ohlasu, i když všeobecně velmi pozitivního, je to patrné. Je snadné kritizovat takový projev, že v něm to či ono chybí - a o tom, co v něm chybí se toho už psalo dost. Ale prezident ve svém projevu opomenul také jednu závažnou záležitost, o které ani nehovoříme, ale také raději ani nevíme. Je to záměrné opomenutí, za nímž stojí velká část české politiky.

Václav Klaus ve svém novoročním projevu prohlásil:"… žijeme v zemi, - která je jako celek poměrně konsolidovaná a funkční, - která má vybudované a provozuschopné základní veřejné instituce, - která je součástí komunity demokratických a přátelských zemí a - která se právě díky tomu nemusí obávat žádných přímých vnějších ohrožení. Tak tomu ve všech částech světa, zejména na Blízkém východě a v Africe, ani zdaleka není. Patříme k té šťastnější části světa, měli bychom to vědět a vážit si toho." Víc k tomuto životu v šťastnější části světa neřekl. A právě to mi v jeho novoročním projevu chybí.

Šťastnější část světa se ocitá v ve vážném ohrožení terorismem. Spojené státy ji brání a jsou s terorismem ve válce na život a na smrt. Některé státy z oné "šťastnější části" považuje Amerika za své spojence - a Česká republika je to rovněž. Česká politika se však zatím vyhýbala, jak jen mohla, nejen přímé účasti v tomto boji, ale i výslovnému vyjádření, že je v boji s tímto nebezpečným nepřítelem spojencem Spojených států. Soudě podle novoročního projevu prezidenta republiky hodlá se tomuto "tématu" vyhýbat i nadále; o terorismu v novoročním projevu nepadlo ani slůvko.

Možná že se ještě nějakou dobu Česku podaří tímto způsobem působit ve světové politice mezi Spojenými státy a Francií, aniž přijme základní díl odpovědnosti za naši civilizaci. Ale kdyby se jí to podařilo, znamenala by tato obezlička, že dluh České republiky Spojeným státům za to, že bojují i za nás, zůstává a zvětšuje se, a to bez ohledu na to, že my nechceme o této zcela základní věci ani mluvit…

III. Do všedního dne

Úspěch prezidentova novoročního projevu bylo možno ještě mediálně posílit. O tom aspoň byla přesvědčena televize Nova a zvláště Jana Bobošíková, která na Sedmičku v neděli 4. ledna pozvala Václava Klause. Bez oponenta, samojediného. Prezidentovi se toto hodinové posezení u televize muselo hodně líbit, zvláště když paní Bobošíková, konverzující s premiérem a předsedy velkých politických stran takřka arogantním tónem, byla pojednou jako med. V takto poklidně rodinném prostředí byl prezident představen divákům jako osobnost zcela výjimečná, jedinečná, a navíc mohl rozvinout svůj nepochybný vyprávěčský talent, na jehož základě dokáže všechno vysvětlit a ze všeho se vykroutit. Na co nechtěl, neodpověděl, co považoval za důležité rozvést, to mohl rozvést bez obtíží.

Nerad bych byl vůči Václavu Klausovi neobjektivní. Má štěstí, že nastoupil po třetím (nebo čtvrtém?) funkčním období Václava Havla, kdy se jeho předchůdce nemohl pro samu starost o ceny, věhlas a vyznamenání v zahraničí patřičně věnovat úřadu hlavy státu, o jeho obyvatelstvu ani nemluvě. A tak dnes může Václav Klaus hovořit o samém základu prezidentské agendy (jmenování soudců, spolupráce s vládou, prezidentské milosti, vztah k politickým stranám a další) jako o něčem, co zní divákovi jako cosi nového. Nejde o novinky, jde o záležitosti, o nichž prezident dříve veřejně příliš nemluvil. Vlídný rozbor prezidentské agendy představil Václava Klause jako úplně jiného politika, než byl předseda strany, s níž pro jeho paličatou autoritativnost nechtěl nikdo vytvořit alianci. Opravdu se změnil? To je první otázka, na kterou se kupodivu paní Bobošíková nezeptala. A ke druhé otázce se oba rovněž nedostali.

Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil. S tím souvisí to, o čem se, jak již bylo řečeno, ve svém novoročním projevu vůbec nezmínil: boj západní civilizace proti terorismu. Je to přece jeho vlastní věcný resort a ještě víc. Stále zdůrazňuje, jak jsme vstupem do Evropské unie ztratili část svrchovanosti, ale právě toto, vztah k boji proti terorismu, a tím také ke Spojeným státům, je čistě a vysloveně jenom záležitost České republiky a jejích orgánů. Včetně prezidenta republiky. Při nesolidárnosti Česka s protiteroristickou aliancí se ani nelze divit, že o tom prezident veřejně nemluví. Je to ten nejlepší způsob, jak se vykroutit z této léčky, kterou nastražila realita.

Když prezident takto uhýbá v tak významné otázce, je ovšem třeba velmi důkladně promýšlet, jakou mají váhu ostatní jeho tvrzení. Co je myšleno vážně, co je pouhá rétorika a co není řečeno vůbec. Za deset měsíců jeho funkčního období jsme se to ještě nedozvěděli. Na hodnocení toho, zda a jak změnil svůj politický styl, si také ještě musíme počkat.

E.M.