ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

KOMUNÁLNÍ DOBRODRUŽSTVÍ (7) Na pokraji kriminálu

Během prvního roku se středisko výroby figurek v hostivickém komunále víceméně zabydlelo. Nebylo to zadarmo. Museli jsme překonávat nástrahy, které nám s jakousi vášnivostí chystala správa Merkurie, zejména paní Červinková a Košíková. Výroba se zdárně vyvíjela, a to na správě nevzbuzovalo nadšení. Posléze ředitel Špaček nařídil, aby byla v našem středisku provedena inventura. Bylo jasné proč: všichni byli přesvědčeni, že prodáváme velké množství figurek na černo. Inventura by to měla prokázat, protože nám logicky vzato musí chybět materiál.

Že něco takového prokáže, toho jsme báli i my. V éře Barvíkovy pasty jsme neevidovali a ani nemohli evidovat spousty konví jeho výroby, které byly naplněny zcela zničenými surovinami. To bylo promrhaného materiálu ... Navíc jsme už od jarních měsíců - v tomto případě se souhlasem správy, ale bez evidence - pilně vyráběli velké množství figurek, které jsme rozdávali zákazníkům jako vzorky i jako pozornost - nic jiného a na nic jiného jsme neměli. Předpokládali jsme proto, že ve skladu bude chybět značné množství surovin, hlavně změkčovadla a PVC. Rychle jsme začali v Přílepech počítat sudy a pytle. Výsledek byl šokantní. Suroviny nám nejen nechyběly, ale přebývaly. A to ve velmi slušném množství.

Začali jsme vážit jednotlivé figurky a porovnávat jejich skutečnou váhu s údaji na kalkulaci. Skutečné figurky byly podstatně lehčí, a když jsme si rozdíl představili vynásoben vysokými počty jejich výroby, nedivili jsme se, že tolik chemikálií zbylo. Příčina lehké váhy hotových figurek byla nasnadě: k výrobě forem v platech se nepoužívaly původní modely, nýbrž již hotové figurky, které byly o něco menší než původní modely. Takto vzniklá lukoprenová plata obsahovala opět o něco menší formy, a figurky, které z nich domácí pracovnice odlévaly, byly tedy ještě menší.. To bychom si opravdu nevymysleli ...

Předpisy přitom byly jasné: přebýval-li při inventuře materiál, byl to evidentní přestupek, který bylo třeba přísně prozkoumat, popřípadě i kázeňsky řešit. A tak nám nezbývalo, než uschovat přebývající pytle PVC mimo dohled komunálu a poprosit naše řidiče, aby jezdili se sudy obsahujícími změkčovadla a hledali skládky, na kterých by se daly po menších dávkách vybryndat. Naše změkčovadlo, proslulý di-2-etylhexylftalát, byl naštěstí podle tehdejších poznatků zdravotně nezávadný, ale i tak jsme se domnívali, že řidiči se na nás budou dívat jako na blázny. K našemu překvapení přijali tento úkol jako samozřejmý. Ukázalo se, že to pro ně není nic nového ... Nedávno prý, vykládal jeden z nich, vypustili u nich na návsi rybník a co neuviděli na dně - kompletní, úplně nové zařízení zubní ordinace ...

Zatímco my jsme připravovali inventuru, připravila Merkuria úder. Mělo to symbolický význam, že správa se rozhodla spojit v jeden den poradu o racionalizaci komunálních služeb (byl jsem na ni pozván, ale nesměl jsem s sebou vzít nikoho dalšího) s další velkou schůzí, kterou se rozhodli věnovat volbám? Podle informací, které jsme porůznu a pokoutně na správě získali, se nezdálo, že by komunál chtěl v tuto chvíli výrobu figurek likvidovat. Bylo ale nepochybné, že budou chtít zlikvidovat nebo alespoň podstatně omezit naši samostatnost. Za tím účelem si paní Červinková připravila takové cifry o našich hospodářských výsledcích, že nad nimi zůstával rozum stát. Bohužel my jsme k těmto údajům neměli přístup. A tak přišly ke slovu normální obranné instinkty. Jaká je reakce zbabělého žáka, kterému řekli, že zítra bude písemka a on nic neumí? Dostane horečku a zůstane doma. Zkusili jsme, co to udělá, když celou věc tímto poněkud nedůstojným způsobem odložíme. Zůstal jsem doma s těžkým nervovým záchvatem, potvrzeným od lékaře, a ostatní svorně tvrdili, že mne na schůzi nahradit nemohou, protože 1. to odmítám a 2. neznají potřebná fakta a data. Byli jsme zvědavi, co to udělá.

Vyšlo to. Přijel za mnou sám ředitel Špaček, právem přesvědčen, že nervové zhroucení markýruji. Vytáhl mě z postele, ale já jsem byl celý nakřivo, taky hlavu jsem měl nakřivo, mluvil jsem pomalu a zadrhával jsem. Chtěl ode mne adresu nějaké domácí pracovnice, a já jsem si tedy vzal papír a názorně jsem řediteli předvedl, jaké potíže dělá takovému zcela zhroucenému individuu psaní: ruka se mi nepřekonatelně třásla, písmena byla dokonale roztřesená, nedovedl jsem udržet písmo v řádce. Celé to divadýlko mi nedělalo potíže, zvláště když jsem viděl, jak Špačka úplně a naprosto přesvědčilo. Vjel do něho záchvat lidskosti a začal mě přesvědčovat, že si musím pořádně odpočinout a hlavně ať nepospíchám do práce ...

Na odpolední schůzi se tedy o našem středisku vůbec nemluvilo a večerní předvolební schůzi ovládli ředitel Špaček a předseda stranického výboru soudruh Tučný. Ten prý při líčení nutnosti a lidumilnosti sovětské srpnové invaze zdůraznil, jaké měl těžké mládí; to ho tak dojalo, že mu z očí začaly téct slzy. Jelikož ředitel nechtěl za předsedou stranické organizace zůstat pozadu, rozplakal se také a mezi slzami prohlašoval, že Sovětský svaz opět přišel v osmašedesátém roce včas a že také on měl těžké mládí. Když mi o tom večer kolegové vyprávěli, byl bych se tomu všemu s chutí zasmál. Jenomže nešlo to, přinesli další zprávu a ta byla ohromující: Jiří Vágner byl dopoledne, údajně za protistátní činnost, zatčen. ...

Vágner byl mnohem mladší než my, mnohem ambicióznější (patřil k uznávaným studentským vůdcům) a také nepoměrně radikálnější. Dlouhý plnovous, který mu sahal přes prsa, protože si ho nestříhal, naznačoval, že se tento člověk hodlá oholit, až budou Sověti pryč z Československa. Byl nepochybně muž činu. Nestaral se, jaké jsou pro svržení režimu podmínky; považoval za jedině mravné a snad i možné usilovat všemi silami o odstranění Husákova režimu. Podle toho, co jsme věděli o životě kolem - znali jsme názory a nálady prostých lidí přímo "z pracoviště" -, by nás samotné taková aktivita nenapadla. Nám šlo o to nezadat si, poctivě přežít nejhorší perzekuci a v ní si vytvořit předpoklady pro intelektuální a společenskou aktivitu v podmínkách trochu lidštějšího života, který, jak jsme předpokládali, bude přece muset po normalizaci přijít. Pokud existující instituce, zejména odborové hnutí, mohlo toto důstojné přežití umožnit, pokoušeli jsme se v nich o to. Možnost pro otevřené opoziční, "ilegální" vystoupení jsme v podmínkách úspěšně se rozvíjejícího policejního režimu neviděli a vše nasvědčuje tomu, že tenkrát taková možnost opravdu neexistovala.

Pokud jde o Jiřího Vágnera, vše, co jsme o něm věděli, bylo to, že měl na okolní svět jiný, mnohem radikálnější pohled. My ze stáčírny jsme jeden o druhém vlastně všechno znali, byli jsme na sobě vzájemně závislí. O Jiřími jsme nevěděli ani co píše, s kým jedná či spolupracuje, kdo jsou jeho přátelé. My jsme to nebyli. Jako odbytový referent jezdil Jiří neustále po krajských městech a snažil se prodat co nejvíc figurek. Bylo zřejmé, že je pracovně mimořádně zdatný; figurky byly tenkrát ještě lepkavé, teklo z nich změkčovadlo, a on jich přesto dokázal prodat úctyhodné množství. Jeho cestovní zprávy byly vzorné a vyplývalo z nich, že veškerý čas věnuje činnosti pro prodej výrobků Merkurie.

Jenže služební čas - co znamená služební čas na takové dlouhé obchodní cestě? Vágner přece také něco dělal po "pracovní" době, a co když opravdu vyvíjel "protistátní" (to znamená opoziční) aktivitu? To jsme mohli jen tušit. Ve středisku figurek nebyl nikdo, komu by se Jiří svěřoval se svými aktivitami. Pokud jsme společně hovořili o situaci ve společnosti, muselo se mu zdát, že si už kvůli figurkám těžko můžeme porozumět. Dělali jsme svou práci v komunále v přesvědčení, že nás uživí bůhví kolik let, a v tomto soustředění na malé i velké vlastní problémy jsme nevěděli, že stále ještě existuje aktivní a organizovaná radikální opozice. Její vyhlídky byly ovšem malé. Normalizační stroj pracoval takřka bezchybně a několik desítek radikálních protivníků, které převálcoval, mu byly mimo jiné dobré k tomu, aby mohl sám sebe i celou společnost utvrzovat v tom, že bezpráví je nezbytné a nenávist užitečná. - Ze všech těchto důvodů jsme měli nesmírně zúžený manévrovací prostor, protože jsme se přece nemohli vyjadřovat proti Jirkovi a dokonce jsme se od něho nemohli ani distancovat. Dost jsme se obávali závěrů, k nimž mohly dospět vyšetřovací orgány - a o těch jsme iluze nechovali - o spolupráci Vágnera a střediska figurek.

Příliš času jsme na takové myšlenky neměli, byl konec roku, inventury a my jsme opět prodávali figurky, tentokrát na předvánočních trzích v Bruselském pavilónu. A opět skončily naším odbytovým úspěchem a zbavily sklad nadbytečných figurek. Tentokrát se tento odbytový úspěch konal v Praze, pracovníci Merkurie chodili do Bruselského pavilónu nakupovat a přitom jim nemohly uniknout hloučky lidí před našim stánkem - konečně to tedy viděli na vlastní oči. V Merkurii jsme byli pro tentokrát z největší šlamastiky venku. Jenom nejasně jsme tušili, jak tentokrát k naší záchraně přispěl čas: čím víc se blížil nový rok, tím víc ztrácely cifry paní Červinkové na významu, protože s celoročními výsledky se už prakticky nedalo manipulovat a ty byly jednoznačné. A do třetice: odehrála se už významná událost, likvidace střediska výstavnictví, a nebylo tedy několik neděl nutné odvádět pozornost na figurky. Správa byla likvidací výstavnictví tak zaměstnána, že neměla na figurky ani pomyšlení.

Teprve později jsme se dověděli, že likvidace střediska výstavnictví probíhala jako vysloveně beletristická záležitost. Pracovníci a pracovnice správy se dozvěděli, že se mohou jít podívat přímo do skladu právě zrušeného střediska a pokud by se jim tam něco líbilo, tak ať si řeknou, Merkuria je velkorysá a dá jim to zadarmo . Pracovníkům a pracovnicím se toho ve skladu výstavnictví líbilo opravdu dost; byla tu křesla, stoly, komody, pohovky, židle, každý si o něco řekl a nelitoval. Během jednoho večera rozvezl řidič Vařeka (za týden ho z komunálu vyhodili) podle závazného seznamu požadované zboží přímo do domovů pracovníků a pracovnic, čímž sklad výstavnictví účelně vyprázdnil. Ne že by v něm nic nezbylo, jenom to už nemělo dohromady žádnou cenu. - My jsme tehdy o této velmi vydařené komunální akci neměli ani tušení. Bylo celkem pochopitelné, že nás koncem roku příliš nevyhledávali..

Zato tu byla jiná instituce, která o středisko figurek projevila zájem, vnitro. Zatímco jsem nabízel figurky v ZOO ve Dvoře Králové, prohledalo StB stáčírnu a pátralo po indiciích spolupráce s Jiřím Vágnerem při jeho protistátní činnosti. Nic nenašli, a tak si vzali aspoň "otisky" našeho psacího stroje. Nechali v stáčírně telefonní číslo na kapitána Stoklasu se vzkazem, že mu mám zavolat. Není prý spěch, ale neradi by to protahovali. Zavolal jsem hned a hned jsme se také dohodli: že přijdu 22. prosince v 7 hodin ráno do Ruzyně, abychom si popovídali.

Po sedmnácti letech, za Gorbačova, jsem si na výslechy zvykl a určitě bych to vše bral jinak, ale tehdy to vlastně pro nás byla novinka. Já jsem byl u výslechu poprvé koncem prosince 1969, ale teď to bylo - v souvislosti s Jiřím Vágnerem - něco úplně jiného. Nevěděli jsme, zda na nás Jiří něco pověděl, předpokládali jsme, že je zavřený kvůli letákům proti volbám (opravdu to tak bylo) a netušili jsme, do jaké míry nás vnitro bude chtít do celé této věci zatáhnout. Někteří dobří lidé z okruhu našich známých se nechali slyšet, že celá věc je jasná, zvláště když nebudu vyslýchán v Bartolomějské ale v Ruzyni. Civil přece, který překročí práh úctyhodné ruzyňské budovy, si tam už vždycky nějaký ten měsíc či rok pobude. Rozloučil jsem se s kamarády večer před výslechem pořádnou pijatikou.

Nevěděl jsem, jak se mám proti estébákům bránit; jediné co mne napadlo, bylo dělat totálního prosťáčka. Když mě vyzvali, abych čekal v místnosti proti vrátnici, sedl jsem si a otevřel jsem připravenou knížku. Ať vidí, že mám jiné starosti než právě jejich výslech! Řádky a písmena se mi míhaly před očima, ale první kolo jsem vyhrál, přišli si pro mne za několik málo minut. Pak to začalo. Nechtěl jsem věřit svým očím, protože jsem měl pocit, že se dívám na podivné divadlo, jehož jsem zároveň sám hercem: v Ruzyni se začaly otevírat a zavírat dveře a katry, neustále kolem mne vodili trestance v poutech a jednoho dokonce se mnou vezli ve výtahu. I při své otupělosti jsem pochopil, že to vše je součást výslechu. Musel být poměrně nákladný.

Vyšetřovatelé byli dva, jeden si říkal podplukovník, druhý kapitán. Podplukovník byl zlý policajt, kapitán hodný policajt. Měli na mne připravenou slušnou sadu fíglů: od vousů (nenosím je snad kvůli Rusům?), přes překvapivé znalosti o mých příbuzných až po to, že jeden trestanec mne identifikoval jako zvláště nebezpečného ilegálního spolupracovníka Jiřího Vágnera. Vyvrcholením byl "požár", který vyrobili v koši na papír za tím účelem, abych mohl zůstat sám s hodným policajtem a svěřovat se mu. Já jsem celý den vydržel se šarží prosťáčka (vůbec ničemu jsem nerozuměl) a oni proti tomu celkem neprotestovali. K večeru sepsali protokol a pak mne hladce a bez výstrahy propustili.

Byl to podivný výslech. I když se snažili, abych se nachytal na jejich léčky, vůbec jim nešlo o svědectví týkající se Jiřího Vágnera - předem jim bylo jasné, že my ve stáčírně nemáme s jeho současnými politickými aktivitami nic společného a výslech měl potvrdit toto jejich "podezření". Znamenalo to, že Vágner se při výsleších choval tak, jak se slušelo a patřilo. Vyšetřovatelé znali pozoruhodné podrobnosti o našem podnikání - o prodeji v zoologické zahradě i v Brně nebo kdo všechno je v našem středisku -, ale nehovořili o ziscích "bokem". Vše to bylo zvláštní, hlavně jak snadno uvěřili Jirkovi a že vše věděli předem. Mohlo nás napadnout, že někde v naší blízkosti, v komunále je kdosi, komu důvěřujeme a kdo o nás podává zprávy nahoru, třebas až na ministerstvo vnitra. Jak to bylo, to jsme se dovtípili teprve dva roky po sametovém převratu, když jsme se dozvěděli, že spolupracovník StB z Merkurie, jemuž jsme opravdu důvěřovali, byl Jarda Šimon, pracovník našeho střediska a manžel naší výtvarnice.

V každém případě skončil první rok v Merkurii hůř, než jsme předpokládali po příchodu do komunálu, a lépe, než jsme se mohli domýšlet před několika týdny. A protože jsme pořád ještě byli mladí a nepoučitelní, zase jsme si říkali, že máme nejhorší za sebou.

(Pokračování)

E.M.