ARCHIV

"otevřeno"

Pozoruhodná svědectví kulturnosti

Někdy zabrousím ke konkurenci - člověk by měl vědět, o čem se právě hovoří a píše. Zvláště zajímavý je Neviditelný pes, a to hlavně pro takřka neuvěřitelnou šíři záběru témat, kvality a názorů. Je toho na mne trochu mnoho, ale mně je do toho právě jen tolik, co kterémukoli jinému čtenáři, tedy nic. Chceš přečíst, přečti si, nechceš, nečti. Neviditelný pes je zvláště zajímavý jedním speciálním "charakterovým" rysem. Vypěstoval si za dobu svého působení obec čtenářů, kteří články nejen čtou, ale také komentují v "chats", tedy v krátkých diskusních příspěvcích, které elektronické noviny všechny bez jakéhokoli zásahu reprodukují.

Jde-li o horká politická témata, zejména taková, která lze shrnout pod slušivý název "národní zájmy" (Benešovy dekrety, vyhnání Němců apod.), člověk se nestačí divit, kolik se na něho z těchto chatů vyvalí nevěcných sprosťáren. Jsou to duševní výtvory, které odpovídají Doležalově charakteristice vulgárnosti těch našich současníků (a je jich dost), jejichž osobnost je dosud založena na prastarém názvu "pracující". Doležal považuje za základní rys osobnosti tohoto pracujícího (rysů je přirozeně víc) to, jak si zakládá na své přirozené slušnosti. "Je tak mohutná, že si může dovolit užívat hojně sprostých výrazů. Ví, že ji tím neohrozí." Obávám se, že autor se v této charakteristice nemýlí - pouze přemíru sprosťáren takového pravého, to znamená pokleslého pracujícího vůbec nelze postihnout definicí nebo charakteristikou. Přemíra vulgárnosti v diskusi vede pak pravidelně k tomu, že téma polemiky přestane účastníky diskuse zajímat, protože se soustřeďují na verbální vyjádření hnusoty a na vzájemné nadávání.

Nemám viktoriánskou výchovu, ale mnohé takové diskuse mne odrazují od toho, abych je četl. Stačí si představit, kolik je u nás lidí, kteří před věcnou argumentací dávají přednost sprosťačinám.A k tomu "chaty" poskytují bohatý materiál.

Tím radostnější je, když se na internetu objeví diskuse, jejíž účastníci se vyjadřují věcně a vážně argumentují. I to se stává. Den před štědrým večerem, 23. prosince (že by to bylo tím datem?), vyšel v Neviditelném psu text Michala Matouška "Literární noviny stůňou", který si poněkud sentimentálně stěžuje na příšernou úroveň Literárních novin. Částí jeho textu je dokonce imitace dopisu redakci Literárních novin. Autor, bývalý přispěvatel Literárních novin, vyjadřuje své zklamání. Vytýká redakci: "Nekomunikuješ. Svými redakčními úpravami poškozuješ texty, měníš jejich smysl a zároveň své zásahy tajíš. Jsi jako cenzura padesátých a šedesátých let, skrývající svou existenci (…) Máš účast či jméno v projektech, které smrdí. Jsi nevděčná; nevšiml jsem si, že bys letos jakkoli vzpomenula desetiletého výročí smrti Jana Lopatky (který toho pro Tebe tolik udělal a za jehož smrtí, promiň, stojí i tvůj stín).…"

Chaty jsou tentokrát slušné a takřka jednomyslné. Domnívají se, že Matouškův odsudek Literárních novin je příliš mírný, a pokud se autoři diskusních příspěvků něčemu diví, tedy tomu, že ministr (Dostál) seškrtal státní příspěvek této radikálně levicové tiskovině na čtvrtinu, místo aby ho úplně zrušil. Typický diskusní příspěvek zní takto:

Myslím, že pro literaturu je jedině dobře, že Literární noviny zajdou na zášť, nenávist a neschopnost. Ačkoliv Dostála moc rád nemám, tak odepření dotace LtN je chvályhodný čin a jsem moc rád, že už nemusím přispívat na tento polofašistický plátek.Kde jsou ty doby, kdy Literární noviny a později Listy byly jediným světlem v temnotách (třebaže blikajícím). Není to taky, mimo jiné, Vaculíkova chyba, že tam dosadil Patočku a tím, možná nechtěně, tyto noviny zničil?

Značná část diskusních příspěvků obviňuje z poklesu úrovně Literárních novin Ludvíka Vaculíka:

Je pravda, že ač nemáme stejné politické názory jako ministr kultury, podporovali jsme je příliš dlouho v marné naději, že se snad k literatuře vrátí. Nevrátily. Co je snad ještě horší, je sledovat, jak se z Vaculíka stává taky póvl levicový a snad i blázen. Ježišmarja, to je smutné. Jak já jsem si ho vážil.

Nebo:

Proč jsme se zmýlili v panu Vaculíkovi,

mysleli jsme si, že není komunista a to byl omyl, on je komunista až do morku kostí.

V jediném se diskutující neshodli: má stát vůbec přispívat na tiskoviny toho druhu? Většina čtenářů se domnívá, že neplatí daně proto, aby se z nich financoval takový "polofašistický plátek". Taky platím daně a taky si to myslím. Ale uznávám, že věc je složitější. Pokud je takový "plátek" řádně registrován, měl by být nějakým způsobem dotován; v dnešní době "papírové týdeníky" jinak existovat nemohou. A otázka tedy je: přispívá stát rovněž na ostatní týdenní či měsíční periodika? Jestliže ne, měl by to napravit. Že Literární noviny přestaly mít dotaci v privilegované výši, to je v pořádku. Ale dotaci mají a obdobnou by měly dostávat ostatní kulturní a populárně vědecké časopisy.

Nebo ji snad dostávají?

E.M.