ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

Komunální dobrodružství (6) - Figurky druhé generace

Středisko výroby figurek 25/1 v Hostivické Merkurii se muselo během prvního roku své existence vypořádat nejen s pochopitelnými potížemi každého počátku, ale také s nepřízní správy Merkurie. K této nepřízni se brzy připojila i nevrlost ředitele Špačka. Nepodařilo se nám sice obnovit prodejní stánek v pražské zoologické zahradě, ale zato jsme zaznamenali odbytové úspěchy na příbramských kontraktech Drobného zboží a na brněnském trhu spotřebního zboží. Byli jsme opět přesvědčeni, že to nejhorší máme za sebou.

Za tři čtvrtě roku našeho komunálního působení potřeby výroby hodně vzrostly. Byl to důsledek jistého zdokonalení figurek a technologie jejich výroby. Doležal sehnal jako poradce chemika Millera, na němž bylo patrné, že by nám upřímně rád pomohl a že je mu naše pachtění snad i sympatičtější, než právě tento obor chemie. Po několikatýdenním boji na správě Merkurie se nám podařilo dosáhnout toho, že dostával pár měsíců nějaké peníze. Chemik Miller se dost snažil a nezklamal nás: nějakým zvláštním, jemu samému nepříliš jasným zásahem do receptury vylepšil vlastnosti našich výrobků alespoň tak, že přestaly lepit. Nám to umožnilo zbavit se nevzhledné povrchové úpravy pomocí pudru a přejít k výrobě nelepivých a lesklých figurek, říkali jsem jim hladké figurky. Byly vyrobeny z pasty sice stále ještě neprůhledné, ale nyní již s povrchem upraveným pomocí barevných bodů či dokonce čar. A nemusely být obaleny chuchvalci promáčeného pudru. Pouze formy bylo nutno pro výrobu hladkých figurek poněkud upravit, v některých případech předělat.

My jsme ovšem komunálu tvrdili, že je zapotřebí zcela nových matric (a v důsledku toho i forem). Jednak jsme potřebovali zdůvodnit požadavek na přijetí další pracovnice na výrobu forem, ale zejména jsme chtěli Věře Šimonové zaplatit modely, které až dosud udělala. Zaplatit znamenalo v komunále zaplatit alespoň dvakrát; pro ředitele Špačka byl "honorář" ve výši 30,- Kčs bolestivým ústupkem zkaženosti světa. Intelektuálové (a výtvarníci byli podle komunálních strejců ohavná sorta intelektuálů) mají být placeni za skutečnou, materiální práci, ne za to, že civějí do daleka a sem tam udělají tah dlátem nebo štětečkem. A tak ředitel Špaček a jeho blízcí považovali i urážlivě nízké výtvarné honoráře za mnohonásobně přemrštěné. Věděli jsme, že nemá smysl dohadovat se s Čápem o věc, která pro něho měla zcela zásadní ráz, a proto jsme tuto zásadní různost názorů vyřešili způsobem již naznačeným: tvrdili jsme, že výtvarnice musí - což nebyla pravda - udělat pro hladké figurky všechny modely znovu. Tímto "podvodem" jsme chtěli dosáhnout toho, aby Věra Šimonová dostala jedny modely zaplaceny sice mimořádně bídně, ale - dvakrát. To už byl civilizovaný honorář

Jenomže ředitel tušil zradu. Ještě než podepsal honoráře, objevil se hned po ránu ve stáčírně a zamířil k platu opičích forem, které se právě víceméně jednoduchým a rychlým postupem předělávaly z "normálních" na "lesklé". Zdálo se, že celá věc je mu beznadějně jasná. Nevěděli jsme co počít, pouze Jidřich Vávra neztratil chladnokrevnost. Vzal židli, přisunul ji úslužně ke stolu, na kterém bylo mezi normálními platy forem také ono právě předělávané plato opic, obřadně vyzval Špačka, aby usedl, a pak pohybem zkušeného číšníka vzal plato opičích forem a odnesl je někam dozadu. Špaček spokojeně usedl a my jsme si oddechli, teď už se mohlo stát něco skutečně nepříjemného pouze řediteli. Špaček byl ovšem přesvědčen, že to pravé teprve přijde. Přikázal, abychom mu ukázali obyčejné formy a lesklé formy. Když se to stalo, skromně požádal, ať mu tedy odlijeme jednu normální a jednu lesklou figurku. To se dálo před jeho očima. Když Čáp uviděl výsledek - jednu normální a jednu lesklou figurku, jak to mělo být, zachvátil jeho obličej výraz naprostého zděšení. S velkou zlomyslností jsme sledovali, že ho výsledek jeho přepadení zdrtil.

Okamžitě jsme využili tohoto sice dílčího, nicméně významného vítězství. Během dvou dnů, kdy ředitel byl v dokonalém útlumu a zjevně si vůbec nedokázal srovnat v hlavě debakl, který sám sobě přivodil, nejenže podepsal výtvarné honoráře, ale víceméně nás sám požádal o práci pro Marunu Veselou, komunální kadeřnici z Lehnic, kde pro ni byla práce jen jedenkrát týdně. Ostatní dny jsme ji měli zaměstnávat my ve stáčírně. V této zcela mimořádné situaci Špaček také schválil přijetí pracovnice do dílny na výrobu forem. Ovšem i my jsme se museli smířit s novou skutečností. Tou byl - ekonomický náměstek.

Svého starého známého Viléma Filípka povolal ředitel Špaček do Merkurie poté, co Filípek musel odejít z jakéhosi úřadu v Praze. Měl být zřejmě jakousi protiváhou skutečné ekonomce podniku paní Červinkové. Byl to velký tučný chlap, celý jaksi umaštěný; byl plešatý a nad odulými rty si pěstoval knírek ve tvaru smetáčku. Špačka a Filípka určitě spojovala minulost a byla-li pravda to, co jsem v Hostivicích zaslechl - že oba byli kdysi spolupracovali s fašistickou Vlajkou -, pak je spojovala důkladně. Špačkovi nebyl Filípek k ničemu, ekonomický náměstek měl bohužel jenom dvě opravdové služební vlastnosti: ambiciózní žvanivost a naprostou neschopnost.

Tak jsme ho ovšem poznali až po nějakém čase. Dokud jsme nevěděli, s kým máme tu čest, choval se k nám až neuvěřitelně přátelsky a slušně. Trvalo sotva čtvrt roku a vyšla najevo pravá příčina jeho náklonnosti a pochopení pro naše problémy. Pozval si nás do své kanceláře na jakousi poradu "o strategii našich činností" v komunále. Pronesl velký projev: o důvěře a nedůvěře, o tajuplných okolnostech, za nichž se lidé navzájem drží v šachu, a nakonec řekl, že se rozhodl důvěřovat nám a vyložit karty na stůl. Vyložil je: my budeme utajovat materiál, vyrábět černé výrobky a při různých prodejních akcích je budeme prodávat spolu s výrobky legálními. On to bude krýt na vedení podniku, všichni náramně zbohatneme a spravedlnosti bude konečně učiněno zadost.

Samozřejmě že nám nahnal dost strachu - jak jsme mohli vědět, že to není provokace? Definitivně tím vzala za své sotva klíčící naděje, že by nám slušné vztahy s ekonomickým náměstkem mohly být k něčemu dobré. Od té doby až na nečetné výjimky jsme s ním zažívali jenom příhody, které neměly žádný zvláštní význam, byly jen komické a zpravidla trapné.

Jenomže Filípek nebyl správa. Ta ho nebrala vážně. A my jsme věděli, že komunální správa nesloží ruce do klína a že nám brzy přichystá horké chvilky. Už jen toto pomyšlení nás hnalo k co nejrychlejšímu zdokonalení výroby. Považovali jsme za úspěch, že se nám podařilo zřídit dvě "provozovny": sklad a expedici v Hostivicích a přípravnu pasty v Přílepech. Sklad zabíral dvě a později tři místnosti levého křídla v menším ze dvou statků, které vlastnil komunál (větší zabrala správa). O jeho zřízení usiloval Karel Štindl, ale dlouho neúspěšně. Komunál nám - přirozeně - nechtěl poskytnout dvě pracovnice, kterých bylo ve skladu a expedici zapotřebí. Až jednou ...

Dověděli jsme se zcela neoficiální cestou, že by snad zřízení skladu a expedice figurek připadalo v úvahu, kdyby byla vedením skladu pověřena paní Šulcová. To nás zarazilo. Paní Šulcová, žena kolem padesátky, nevybočovala sice co do vzhledu a jednání z hostivického průměru, ale měla dvě závažné rodinně společenské funkce: jednak byla švagrovou ředitele Špačka, jednak manželkou předsedy hostivické stranické organizace. Dohromady nás tyto zvláštní funkce postavily před zvláštní otázky: komu na tom záleží, abychom měli ve středisku 25/1 právě tuto soudružku? Lze ji odmítnout? Komu má o nás podávat zprávy? Nakonec jsme usoudili, že přijmout tuto nabídku není právě nejlepší, ale odmítnout ji je sebevražedné. Takže paní Šulcová se stala "vedoucí" našeho skladu a expedice. Politickou činnost tam nevykonávala, a proč o toto místo usilovala a proč ji další lidé podporovali, to se nám objasnilo už po několika měsících: přece šlo o onen zlatý důl, kterým byla naše výroba v očích snad všech hostivických občanů...

Zdánlivě podobnou, ale ve skutečnosti mnohem vážnější akcí s politickým podtextem bylo zřízení přípravny pasty v Přílepech.

V Přílepech bydleli Šimonovi. Adaptovali ve statku na břehu krásného rybníku několik místností na luxusní, až poněkud snobský byt a Věra tam zřídila svůj výtvarnický ateliér. Jezdili jsme k Šimonům často pro nové modely figurek, které jsme ještě vlhké dopravovali do stáčírny a tam z nich snímali matrici. Bylo to docela příjemné, Šimonovi měli hojné zásoby domácí ořechovice. Dalším důvodem bylo, že nám nezbylo než akceptovat Jardův dosti volný vztah k naší každodenní činnosti. Mnohé věci, které nebylo možné projednávat bez něho - a on do stáčírny přišel jednou za uherský rok -, jsme probírali u Šimonů doma.

Jardův "volný" vztah k našemu středisku asi vyplýval z jeho přesvědčení, že jsme mu zavázáni za pronájem košířského ateliéru. Když se na to ovšem podíváme z druhé strany, Šimonovi zase mohli být vděčni nám za hojné zakázky nových modelů. Byla to tedy vázanost vzájemná, z čehož vyplývalo, že Jardův občasný zájem pomoci naší výrobě - zvláště, když to nebylo příliš namáhavé - byl opravdový.

Tentokrát ho napadlo zřídit v Přílepech přípravnu pasty, a to v dlouhé, strašně nízké, hnijící a polorozpadlé stavbě, ve které pěstoval zdejší Myslivecký svaz bažantí slepice. Jarda tvrdil, že Myslivecký svaz nám může tuto muzeální pochoutku v podstatě zadarmo pronajmout. Za podmínky ovšem, že přijmeme jako dělníka do této přípravny pasty Járu Vűrsta, který se nedávno rozkmotřil se svým podnikem a je teď bez práce. Jára Vűrst, vyučený tesař, má prý určité zvláštnosti - je to starý komunista a rád, velmi rád si přihne -, ale mohlo by to s ním jít.

Komunistický alkoholik Jára Vűrst se stal jedním z dokladů toho, že zlatý strom života se dokáže zazelenat i za zcela neuvěřitelných podmínek. Teprve tento jednoduchý člověk, o kterém jsme zpočátku pochybovali, zda umí číst a psát dokázal - po dlouhých patáliích s přípravou pasty PVC - vyrábět pastu v požadovaném množství a ve velmi solidní kvalitě. Pravda, Jára sám si dával poněkud výhružně znějící vysvědčení z všeobecné morálky - "kluci, nemyslete si, že kradu," říkal, "já jenom přikrádám". Měl smůlu, protože jeho pracoviště se sudy esoterických chemikálií se k přikrádání nehodilo. Na druhé straně chemikálie Járovi nevadily, ani pach změkčovadel ne, měl trpělivost při míchání pasty a co bylo neuvěřitelné - nechyběla mu odpovědnost.

Jednou za námi přijel zachmuřený do stáčírny. Dostal z Jestřebí dva sudy ftalátu a když z nich chtěl připravit pastu, něco se mu na tom změkčovadle nelíbilo: "Víte, kluci, bylo mi to divný už jak to teklo ze sudu, ale když jsem to míchal" - Jára míchal pastu většinou přímo rukama - "došlo mi, že to asi není ftalát. Tohle určitě není ftalát." Láhev podezřelého změkčovadla, kterou přivezl, jsme dali na VŠCHT se žádostí o identifikaci a ta byla, jak se ukázalo, snadná. Sud změkčovadla z Jestřebí obsahoval trikresylfosfát, účinné, ale jedovaté změkčovadlo PVC . Do USA jednou při prohibici podloudně dovezli alkohol smíchaný s trikresylfosfátem a strašně moc lidí to zaplatilo životem.

Když jsme si tyto informace četli, vstávaly nám vlasy hrůzou na hlavě, představovali jsme si davy dětí cucajících naše krokodýly a chobotnice s pětasedmdesátiprocentním obsahem trikesylfosfátu, a to byla opravdu hrůzná představa. (To, co se v Jestřebí přihodilo s touto záměnnou neškodného a jedovatého změkčovadla PVC, byla zřejmě i na tehdejší poměry katastrofa. Když jsem přijel do Jestřebí záměnu reklamovat, zjistil jsem, že vedení podniku zmizelo kamsi do podzemních bunkrů. Dobře věděli, oč jde; přirozeně že když z bunkrů vylezli, museli dát všechno rychle do pořádku.)

Bylo to v době, kdy k nám podle pokynů ředitele nastoupila kadeřnice z Lehnic Maruna Veselá. Byla to žena hodně mladá a pozoruhodná tím, že měla krásně modelované nohy. Byla by asi hezčí, kdyby se nedívala na svět tak kysele, ale zřejmě to nebyla ani tak věc Maruniny nálady, jako spíš že už se s tím teď těžko dalo něco dělat. Maruna byla u nás děvče pro všechno - od lití figurek, přes výpomoc při výrobě forem až po čištění zaneřáděných nádob - a s údivem jsme si začali zvykat, že to všechno dělá pečlivě, přesně a pokud to vůbec bylo možné, dokonce i s jakousi elementární chutí. Nebyla hloupá a svým založením to byla mnohem veselejší bytost, než jak by člověk soudil podle jejího nakyslého pohledu. Rychle si na nás zvykla a my na ni.

Ve srovnání s Marunou (přece jen nám ji přidělil ředitel Špaček) jsme se mnohem víc těšili na Jitku Kőnigovou. Paní Kőnigová, která měla být nápomocna Jindrovi při výrobě forem, pracovala až dosud v jednom pražském nakladatelství a odešla, protože zmenšovali počet pracovníků (propustili ji "pro nadbytečnost", jak se tomu říkalo). Ve svém dosud jediném zaměstnání, v nakladatelství, si bezchybně osvojila pohled na svět polovzdělaného a líného intelektuála. Spočíval v tom, že pro kulturního člověka je nezbytné dívat se svrchu na vše, co leží mimo oblast kultury, protože jde o věci nevýznamné a tragicky poznamenané málo intelektuální praxí - v našem případě dokonce praxí komunální. Měla od počátku spoustu výhrad ke všemu, co jsme podnikali, a bylo mimo veškerou pochybnost, že by uměla všechno lepší než ten, jehož činnost zrovna posuzovala.

V souvislosti s komplikacemi ve výrobě jsme měli na podobnou profesionální kritiku a rady, které jsme si mohli dát za klobouk, právě v tuto dobu zvláštní štěstí. Začal pro nás tehdy jezdit Bohdan Polívka, který byl jako taxikář registrován u Merkurie. Pracoval až dosud u komunálního výstavnictví,a když bylo zrušeno, přidělila ho správa k nám. Polívka měl na rozdíl od ostatních řidičů vůz v pořádku a upravený a pracoval podstatně spolehlivěji. A bohužel se od ostatních odlišoval také množstvím vzácných rad, které jsme od něho dostávali a z nichž si dobré tři čtvrtiny mohl s klidným svědomím ušetřit (ze zbývající čtvrtiny nápadů některé nebyly úplně špatné). To taxikář Sova byl jiný, vážnější případ.

Seznámili jsme se s ním na Náměstí republiky, když "náš" taxikář, jak se to často stávalo, nepřijel a my jsme nevěděli, co je s ním. Se Sovou jsme se dohodli, že pro nás bude za slušnou fakturaci jezdit tři dny. Ale jemu stačil jediný den, aby zjistil, že děláme všechno špatně, a druhý den, aby věděl, jak a co má každý dělat správně. Každému to také hned vyložil. Říkal jsem si, že už s ním konečně musíme vydržet jen jeden den. Ale ten den byl plný hrůz. Pan Sova přijel do stáčírny a řekl, že si vše rozmyslel. Že jeho je sice pro figurky škoda, ale že naše středisko nutně potřebuje práci racionalizovat. A tak dal své manželce, která si právě udělala řidičské zkoušky, příkaz, aby pro nás jezdila ona, a to nastálo. Řekl jsem, že to nepřipadá v úvahu, a Sova odpověděl, že dobrá, on že si to zařídí přímo v Merkurii. Z toho jsem měl jakési - oprávněné - obavy, a tak jsem raději jel do Hostivic s ním.

V kanceláři pana Málka, vedoucího dopravy, se odehrála přízračná scéna. Pan Sova prohlásil, že pro potřeby střediska figurek nabízí Merkurii vůz, který bude řídit jeho manželka. Pan Málek se zeptal, zda je domluven s námi, a já jsem odpověděl, že služby paní Sovové nechceme. Vedoucí dopravy pokrčil rameny, že to tedy nepůjde, a na to pan Sova významně opáčil, že přece nechce nic zadarmo. Jistě ještě uvážíte, otočil se ke mně vedoucí hostivické dopravy, jestli se s panem Sovou přece jen nemáme nějak domluvit. - Polila mne hrůza a měl jsem chuť je oba rozčtvrtit. Domluvíme se, řekl jsem jim, a to velmi snadno. Ať paní Sovová jezdí pro Merkurii kolik chce kilometrů denně, a to pro kterékoli středisko, pouze pro naše ne. Nepodepíšeme jí ani korunu fakturace. Odešel jsem a přemýšlel o tom a jenom o tom, že život v komunále rozhodně není snadný.

Mohlo by se zdát, že jsme při tomto zaměření na naše výrobní, provozní a administrativní problémy zapomněli na správu komunálu a na nebezpečí, které číhalo kdesi v jejím středu. Nezapomněli, to snad ani nešlo. O nebezpečí jsme se dozvěděli od Rostislava Sobotky.

Rostislav Sobotka byl předseda ZV ROH. Prý to byl znamenitý zedník - obkladač. Merkurii přirozeně vyhovovalo, že měla v čele závodního výboru ROH dělníka s pověstí dobrého pracovníka, a ještě k tomu takového dobromyslného bulíka, jako byl Rosťa. Rosťa se pravidelně a vždy znovu celý nafoukl pýchou, když šel na schůze správy, a dělalo mu dobře, že o něm hovořili jako o důležitém funkcionáři podniku. "Hájil zájmy pracujících", a to tím, že dělal, co mu přikázala správa komunálu.

Měli jsme už v té době svého úsekového důvěrníka (byl jím Nedvěd) a abychom čelili náporu hostivické správy, začali jsme také odborově pracovat. V praxi to znamenalo, že Honza pozval na výrobní poradu Rosťu jako předsedu závodního výboru. Ta akce se nám sice nevyvedla, ale z toho hlediska, že jsme získali důležité informace, byla velmi úspěšná.

Rosťovi se figurky líbily, pro naši výrobu měl pochopení - ale pánové, říkal, ty neprodejné zásoby a ty finanční ztráty, které za vás musíme my všichni hradit! A čím že je hradíme? Výtěžky své poctivé dělnické práce! Měli jsme oči vypoulené úžasem. O neprodejných zásobách nemohla být ani řeč a o ztrátách teprve ne. I když jsme nedokázali přesně vyčíslit hospodářské výsledky střediska 25/1, dovedli jsme odhadnout jak naše výrobní náklady, tak výnosy z prodeje figurek, a bylo mimo jakoukoli pochybnost, že středisko je ziskové. Ale Rosťa měl své přesvědčení a ve slabé chvilce se dokonce podřekl, že má informace od paní Mišíkové a Červinkové. To nám stačilo, abychom pochopili, že jde do tuhého.

Byly to první dámy Merkurie. Paní Mišíková byla vedoucí osobního oddělení, paní Červinková vedoucí ekonomického útvaru. Svým praktickým významem a také významem pro naše osudy v komunále nepochybně převyšovaly význam obou náměstků. Obě přitom pracovaly v pozadí; ředitel jim svěřoval k vyřízení důležité konkrétní věci. A na jejich zprávách, rozborech a názorech (ačkoliv zejména paní Červinkovou vůbec nechoval v přízni) byl málokdy ochoten ze své ředitelské pravomoci něco měnit. Bylo zřejmé, že se jejich intrik dost bojí. To dávalo oběma těmto ženám do rukou značnou moc.

Iniciativnější byla v této dvojici paní Červinková. Byla to zapšklá nehezká ženská, kostnatá a celá špičatá, s rysy staré panny. Když mluvila, chrlila slova vysokým hlasem jako kulomet, takže to připomínalo štěkot. Trpěla ale komplexem vůči Jardovi Šimonovi. Ten sice příliš do hospodaření Merkurie neviděl, ale na rozdíl od ní měl vysokoškolské ekonomické vzdělání. Stačilo, aby cokoli řekl a paní Červinková rychle zmlkla. Bylo zábavné pozorovat, jak se jí přitom zapšklá tvář zkřivila do kyselého výrazu.

Obě tyhle dámy ale vůbec nebyly směšné. Svým způsobem představovaly to nejhorší, co utvářelo v té době hospodářský a společenský život. Spojovaly v sobě nejomezenější typ byrokratismu se zápecnickou malicherností, svůj přirozený nezájem o věci veřejné s emancipačním zájmem do všeho se plést. Zklamání, které s námi zažily při pokusu přijít si na své (abychom jim přenechali část ze svých tučných zisků), spojily celkem účinně s normalizační tendencí proti podnikání a proti podezřelým intelektuálům a staly se v podniku hnací silou naší likvidace. Tentokrát - jak jsme si to později dali dohromady - provedly manipulaci s výsledky našeho střediska tak, že nám započetly náklady za deset měsíců, ale výnosy jen za osm; právě v těch dvou měsících přišly Merkurii za figurky velké platby, a tím, že je ignorovaly, zcela změnily hospodářské výsledky střediska.

Pozorovali jsme, jak se kolem našeho střediska den ze dne pozvolna, ale jistě zvyšuje napětí. Souviselo to také s přípravou prvních normalizačních voleb. Život v komunále se politizoval, dá-li se tak říci všeobecně zostřené pozornosti k příkazům shora, podstatně zvýšenému počtu všelijakých schůzí a také ovšem tomu, že se s těmi lidmi dalo mluvit ještě méně normálně než předtím. Připravovali jsme vánoční prodej a do toho jsme dostali příkaz provést ve skladech inventury.

To znamenalo, že Merkuria proti nám zahájila otevřený útok. Správa vycházela z našich obrovských zisků "bokem", ke kterým jsme mohli dospět jediným způsobem, tím, že jsme určité, velké množství figurek nevykázali a někde nějak načerno prodali. Protože naše černé zisky měly být obrovské, musel být tento počet nevykázaných figurek enormní , což neodpovídající (malé) množství surovin to v inventuře potvrdí.

(Pokračování)

E.M.