ARCHIV

"otevřeno"

Potíže s Nobelovou cenou míru

I.

Civilizace je k nám štědrá a její pokroky zpříjemňují život. Koncem předminulého století obdivoval mistr Antonín Dvořák parostroje supící po kolejnicích rychlostí kolem šedesáti kilometrů za hodinu, zatímco dnes se připravuje výroba vlaku s cestovní rychlostí blížící se pěti stům kilometrů. Dopravní letadla sice nepřekonávají rychlost zvuku, ale to jen proto, že je to drahé, a v televizi můžeme vidět, jak se lidé vraždí právě tohoto dne na úplně opačném konci světa. Můžeme také všichni sledovat seriály, surfovat internetem a využívat dalších vymožeností techniky. Dnes už ovšem víme, a to nejen pro rychlé zvyšování výkonu smrtících zbraní, že všechny klady civilizačního pokroku mají svůj stinný rub. V některých případech (autoprovoz) lze tento rub potlačit jen do jisté míry; jindy, kupříkladu při bezprostřední ochraně životního prostředí, záleží na lidech, jak se dokážou domluvit a co umějí proti nepříjemným stránkám civilizačního pokroku udělat.

Asi by si nikdo nemyslel že ceny, které dostávají umělci, politici, myslitelé a vůbec významné osobnosti - včetně modelek -, mohou mít také zmíněný rub. Ale je to nepochybné; stačí sledovat, jak houstnou intervaly mezi udělováním cen a vyhodnocováním těch nejlepších ve všech možných oborech. Za takových dvacet třicet let neulehneme spokojeně ke spánku, pokud se nedozvíme, že právě tohoto dne byla udělena nějaká cena. Také tímto nakupením cen, čestných doktorátů a uznání se zvyšuje neuróza a fragmentarizace našeho života. Stalo by se něco, kdyby se všechny ceny zrušily?

II.

Je to jedna ze záludných otázek. Takových, na které neexistuje odpověď. Možnost zrušit všechny ceny a uznání je právě tak reálná jako možnost zrušit soukromý autoprovoz - jednak je zrušení autoprovozu neproveditelné, jednak automobily kromě toho, že vydatně kazí životní prostředí, mají nepochybně i množství kladných stránek. A také ceny a uznání mají kromě záporných stránek i stránky pro lidskou společnost důležité. Možná že není nejlepší, orientuje-li filmové publikum svůj vkus podle Oskarů, jenomže jsme lidé slabí a potřebujeme v životě ukazatele, žebříčky hodnot. Kromě toho se tím veřejnost náramně baví. Přirozeně že už z toho důvodu jsou mezi různými cenami, vyznamenáními a žebříčky hodnot velké rozdíly. Některé slouží víceméně k rozptýlení, jiné jsou vážné, další odborné. Na samém vrcholu těchto poct jsou Nobelovy ceny.

Nobelovy ceny dobře dokumentují dvojí stránku těchto dokumentů společenské úcty. Alfréd Nobel založil nadaci Nobelových cen jako reakci na svůj ničivý (a zároveň prospěšný) vynález dynamitu. Nebýt třaskavého dynamitu, neexistovaly by dnes tyto ceny z nejcennějších. Nejprestižnější z nich je Nobelova cena míru.

III.

Nobelova nadace byla založena v 19. století. Od té doby se svět hodně změnil. Od počátku bylo obtížné vybrat pro Nobelovu cenu míru osobnost, jejíž zásluhy o mír jsou nepochybné. Ovšem, význační pacifisté odjakživa neměli co do činění s válkou a armádami, jenomže pacifisté spíše o míru hovoří, než aby pro něj něco udělali (samozřejmě ne všichni - viz nositel Nobelovy ceny míru Albert Schweitzer). Naopak se zase mnozí z těch, kteří stáli v čele armád a bojujících států, o mír nepochybně zasloužili. Jsou však i obtíže jiného druhu. Existují rovněž lidé, kteří se opravdu zaslouží o mír, jsou dokonce vyznamenáni Nobelovou cenou, ale jde jim o mír jen dočasný. Mír je pro ně součástí podvodu. Když se to hodí, změní mír v krvavou válku (nositel Nobelovy ceny míru Jásir Arafát). A navíc není pochyb o tom, že epocha terorismu zproblematizovala pohled na to, co znamená "zasloužit se o mír". Takže každoroční udílení Nobelových cen míru znamená velkou otázku: bylo to tak správně?

Letos byla Nobelova cena míru udělena íránské právničce Širín Ebadiové, která patří k umírněnému křídlu islámského hnutí. Jako opoziční osobnost byla dokonce v Íránu jistou dobu vězněna a je pravděpodobné, že udělení Nobelovy ceny míru právě této ženě mělo symbolizovat snahu o toleranci mezi euroamerickou civilizací a islámem. Prudký útok paní Širín Ebadiové na západní společnost v jejím slavnostním projevu při převzetí Nobelovy ceny míru nenasvědčuje tomu, že by tolerance tohoto druhu byla prospěšná. Nositelce letošní Nobelovy ceny míru se nelíbí nejen Izrael; má zásadní námitky proti tomu, jak Západ, zvláště Spojené státy, bojuje proti terorismu, porušuje při tom lidská práva a potlačuje irácký lid. "Jak je možné", ptá se, "že za uplynulých 35 let nebyly provedeny desítky rezolucí OSN, které se týkaly okupace palestinských oblastí Izraelem, zatímco irácký lid i přes nesouhlas Rady bezpečnosti musel čelit útoku, vojenskému přepadení a nakonec i okupaci země?"

Je to tedy tak: letos obdržela Nobelovu cenu míru žena, která v americkém útoku proti krvavému diktátoru Husajnovi vidí útok proti iráckému lidu.

IV.

Nepochybná krize při udělování Nobelových cen míru je odrazem stejně evidentní krize celé Evropy. Sekularizace Evropy přece neznamená, že se všichni - ať již členové církví či bezkonfesijní - vzdáme křesťanského dědictví, které je základem celkové pokročilosti a svobody tohoto nevelkého kusu světa a které platí pro celou euroamerickou civilizaci. Stejně jako nacionální agresivita je i pacifismus slepé rameno tohoto dědictví a křik, že válka s terorismem omezuje lidská práva, je nebezpečnou demagogií. Je to už jednou tak, že při každé válce - a boj s terorismem opravdu je válka - jsou na tom lidská práva hůř než v hlubokém míru, i při velké snaze o to, aby zápas s terorismem nevedl k zbytečnému oklešťování lidských práv, se v různých oblastech (viz cestování letadly, šíření důvěrných informací) přece jen svoboda musí částečně omezit. Teroristé to vědí a počítají s tím.

Proč musela být Nobelova cena míru udělena tak, aby to konec konců vyznělo protiamericky? Jsme teď spolu s Američany na stejné lodi a dosáhnou-li svého cíle ti evropští "antiameričané" kteří do jejích stěn vyřezávají mocné otvory, potopíme se všichni a oni s námi.. Severské národy mají schopnost postavit se vojensky proti nepříteli asi tak jako my ve Střední Evropě, to znamená velmi malou. Tuto schopnost mají zatím pouze Spojené státy. Buďme rádi, že tomu tak je, a pochopme, co v dané situaci je naší povinností. Pomoci Američanům a podpořit je, kde je to jen možné.

Nezdá se, že by letošní udělení Nobelovy ceny míru boj proti terorismu obzvláště podpořilo.

E.M.