ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

Komunální dobrodružství (5) - Trhy a kontrakty

V hostivickém komunále Merkurie působilo v roce 1971, jak jsme o tom hovořili v předchozím pokračování, středisko 25/1 výroby figurek z licí pasty PVC . Výroba připomínala rozptýlenou manufakturu, protože byla založena na práci domácích dělnic. Byly až na výjimky soustředěny v obcích okresu Praha-západ a my jsme jim dováželi materiál s pomocí soukromých taxikářů. Hlavní stan jsme měli v Praze na Plzeňské ulici v objektu, který už je dávno zbourán.

Středisko 25/1 platilo taxikářům za jejich služby faktury, z nichž si jejich podniky strhávaly dost velkou část. Byli jsme nuceni podepisovat faktury, které byly neobyčejně nadsazené a evidentně neodpovídaly vykonané práci. I tak taxikáři často s ledovým klidem přijeli do práce o dvě tři hodiny později - to když se jim někde narychlo naskytlo vydatné rito. Práce našeho střediska tím získávala nepravidelný, těžko předvídatelný rytmus.

S podobnými a možná ještě většími potížemi jsme se setkali v případě cenových kalkulací. Kalkulovat figurky podle existujících předpisů nepřipadalo v úvahu, protože domácí pracovnice by si nevydělaly ani na skývu chleba. Takový válečný komunismus se ovšem tenkrát už dávno nenosil, a tak se tyto předpisy všeobecně všelijak obcházely různými bizarními příplatky. Bohužel to neplatilo pro středisko 25/1. Jestliže si domácí pracovnice měly vydělat, bylo zapotřebí opravdu čarovat, a to nejen s kalkulacemi, ale i s přidělováním práce. To vše komplikovalo výrobu. A ztěžovala ji ještě víc nestejnoměrná a často mizerná kvalita pasty. S výrobou pasty jsme si opět nevěděli rady.

Kostelec nad Labem, působiště paní Řepové, byly totiž velmi daleko od Hostivic a brzy bylo zřejmé, že pro výrobu pasty musíme sehnat někoho, kdo bydlí blíže. Tím pravým se nám zdál pan Barvík, známý jednoho pracovníka v komunále. Měl chatu nepříliš daleko od Hostivic a byl ochoten zřídit si v ní pracoviště na přípravu pasty.

Brzy se však ukázalo, že nám pan Barvík dá zabrat. Byl to typ člověka, který vždycky chce, aby mu vše potřebné zařídil někdo jiný a i když to má zařízeno přesně podle svého přání, přesto se cítí pronásledován osudem. Nám se naopak zdálo, že zlá sudba nastražila do cesty pana Barvíka nám, a to proto, aby nám způsobil svou "pastou" četné škody a velké hoře. Přitom příprava pasty nebyla technologicky zase tak složitá, protože pasta sestávala pouze ze tří základních složek: z práškového PVC, změkčovadla a přísad (pigment, stearan, chlorparafin). Jistě, musela se připravovat poněkud zdlouhavě, "pekařským způsobem", (to znamená, že do práškového PVC se přidávalo postupně a mírně vlažné změkčovadlo, jinak se v pastě udělaly nezničitelné žmolky). Pastu pan Barvík dělat neuměl, ve tvorbě žmolků byl expert. K výrobě čehokoli kloudného mu totiž chyběl elementární předpoklad, to znamená chuť k práci. A tak si "pekařskou" technologii pro přípravu pasty náramně zjednodušil: nasypal do změkčovadla předepsané přísady, několikrát hmotou zamíchal a bylo to. Z této šlichty odlévaly domácí pracovnice samé zmetky a zuřily. My také. Trvalo jistou dobu, než jsme se dokázali zbavit pana Barvíka a zřídit na přípravu pasty opravdovou provozovnu. Pak se kvalita pasty podstatně zlepšila, ale i tak Barvíkův stín zasáhl až do této doby: některé domácí dělnice pochopily, že když něco pořádně pokazí, mohou to svádět na špatnou kvalitu pasty.

Komplikace s kvalitou pasty byla o to vážnější, že nás postihla v době, kdy jsme měli poměrně slušné objednávky. Odbyt fungoval nezávisle na našich provozních těžkostech a Jirka Vágner dokázal za pomoci pana Herzoga sehnat dosti slušné objednávky. Spolupráce s panem Herzogem netrvala bohužel dlouho.

Pan Herzog nám navrhl, že s námi bude i nadále spolupracovat při vyvíjení sortimentu a odbytu figurek. Samozřejmě, dodal, že mu pořádně zaplatíme (máme přece, o tom byl přesvědčen, pěkné peníze bokem) jednak za to, co už pro nás udělal, jednak měsíčně za další spolupráci. Pokud šlo o peníze, nebyl ovšem tento starý praktik ani trochu reálný a požadoval částky, které přesahovaly součet platů nás všech za několik měsíců.

Pan Herzog se strašlivě mýlil, a to především v odhadu našich příjmů. To by tedy koukal, kdybychom se s ním podělili o to, co jsme měli bokem - byly to samé dluhy. A představa, že by snad platil panu Herzogovi vysoké častky ředitel Špaček, kterému způsobovalo fyzické bolesti už pomyšlení na výdaj 50,- Kčs za výtvarný návrh, byla směšná. Herzog také u Špačka nepochodil. Ale nevzdal se a rozhodl se s námi utkat na půdě, která byla jeho doménou - ve Sdruženém maloobchodu.

Tehdy jsme se už směli účastnit ve finančně výhodném sortimentu hraček (potvrzení hlavního hygienika o zdravotní nezávadnosti výrobků jsme získali už v družstvu Universum). A teď, v druhém čtvrtletí jsme od paní Ludvíkové, sortimentářky Sdruženého maloobchodu, jinak dobré známé pana Herzoga (a to bylo na všem velmi podezřelé), dostali písemné sdělení, že figurky svou zdravotní problematičností nevyhovují pro zařazení do oboru hraček a že je až na další nesmíme nabízet a prodávat. Ani na kontraktech, ani jinak. Byla to opravdu rána.

Nebylo to poprvé ani naposled, kdy jsme se ocitli v takové situaci, že nám mohla pomoci jen náhoda. Jeden z nás (není tak podstatné, kdo) měl ve Sdruženém maloobchodě, v této monopolní velkoobchodní organizaci, vzdáleného příbuzného. Tento člověk, pan Trojánek, byl zvláštní shodou okolností šéfem paní Ludvíkové. Další shoda okolností spočívala v tom, že šlo, jak se ukázalo, o bystrého a seriózního člověka. Vysloveně nás vytáhl z bryndy: když jsme se příště sešli s paní Ludvíkovou, zjistili jsme, že se z lité furie opět přeměnila v usměvavou mladou dámu, tentokrát ještě také vlídnou a překypující ochotou nám pomoci. Během jednoho týdne bylo po stránce odbytu opět vše v pořádku.

Na rozdíl od funkcionářů Merkurie jsme byli přesvědčeni, že v pořádku jsou i všechny další stránky našeho podnikání. S ohledem na nulové částky vkládané do této výroby se středisko figurek nepochybně slibně rozvíjelo. Nedvědovi a Maitě Arnautové se podařilo přijmout a zaškolit další domácí pracovnice, Jindřich pro ně stačil vyrobit dostatečné množství forem, a to v dostatečné kvalitě. V Hostivicích začal Karel Štindl budovat sklad hotových výrobků. Objem výroby rostl, Věra Šimonová pracovala na nových modelech, Bohumil překonával nedostatky ve svých znalostech chemie a úspěšně pracoval na vývoji nové generace figurek. Počet objednávek byl slušný.

Komunálu a pracovnicím v jeho správě to vše nestačilo. Brzy se zjistilo, že středisko 25/1 je prodělečné (což bylo v prvních měsících samozřejmé) a že hromadí neprodejné zásoby. Něco málo na tom bylo, za daných reálně socialistických poměrů bylo totiž prakticky nemožné, aby určité druhy figurek aspoň po jistou dobu nezůstávaly na skladě.

Nesnáz spočívala v tom, že jsme dostávali objednávky, které byly co do sortimentu velmi nerovnoměrné, mnohdy jen na dva tři druhy figurek. A pokud tomu náhoda chtěla a šlo o druhy, na kterých si domácí pracovnice nemohly vydělat, pak nám nezbývalo, než zadat jim ještě navíc figurky mzdově výhodnější. Ty ovšem nebyly pokryty objednávkami a často pak s nimi byly jakési odbytové potíže. Nic víc. Přesto to podle referencí správy vypadalo, jako by v komunále nebyly jiné problémy než naše "neprodejné zásoby" a ztráty.

Musel jsem do Hostivic jezdit často, a upřímně se mi tam nechtělo. Neměli k nám normální vztah. Komunální lid dobře věděl, že v našem případě jde o podezřelé intelektuály, kteří byli nějakým způsobem zapleteni do politiky a s nimiž by mohly být problémy. To nás v komunále od samého počátku v samé podstatě od ostatních odlišovalo a - diskvalifikovalo. Přitom nelze přece jen zapomenout na vliv postupující normalizace na naše postavení. Rok 1971 už byl dost zlý, normalizační obluda se pomalu plížila jednotlivými pracovišti, podniky, školami, ústavy, cenila zuby, prověřovala státní i jiné zaměstnance, vnucovala jim upřímná vyznání o lásce k Sovětskému svazu a o nenávisti ke kontrarevoluci. Jako kdyby velkou část národa chytla bolestivá křeč. V komunále sice tato právě probíhající společenská změna ještě příliš patrná nebyla, ale zdálo se, že i v Merkurii se projevuje zvýšený politický tlak. Usuzovali jsme tak z jednání ředitele Špačka, z něhož jsme byli upřímně vyděšeni. Jeho nepřátelské chování k nám mu mělo zřejmě rovněž sloužit jako permanentní důkaz, že ostuda s eloxovanými ozdobami a parukami se už v komunále nemůže opakovat. A pokud předpokládal, že kdykoli zaútočí na nás, dojde aspoň v této věci porozumění u svých kolegů na správě podniku, nemýlil se.

A tak se Špaček chmuřil nad potvrzenými obchodními smlouvami, které kryly naši rychle rostoucí výrobu a často spíše vyžadovaly její ještě rychlejší tempo, "sdílel" starost svého náměstka o náš "nezajištěný odbyt" a dával projednávat naše "slabé" hospodářské výsledky. Cítili jsme, že se něco musí stát, a doufali jsme, že zvrat přinese prodej v pražské zoologické zahradě. To se však nestalo.

Loňský úspěch stánkového prodeje v pražské zoologické zahradě nás ukolébal v přesvědčení, že vedení pražské ZOO už jen čeká, kdy se zase ozveme. Ale kdežpak! Jako by v pražské zoologické zahradě vyměnili personál, všichni se k nám chovali s odměřeným chladem a litovali, že něco takového tento rok nepůjde. Poprvé a tak často používali politického argumentu (že náš prodej by ZOO nenahraditelně poškodil v očích nadřízených orgánů), až jsme tomu přestali věřit. Bylo totiž dětsky snadné dobrat se pravé příčiny, vždyť nás pronásledovala pořád a všude. Byla to představa o našich pohádkových příjmech - a samozřejmě také závist. To zřejmě stačilo, abychom se museli rozloučit s vidinou prodeje v ZOO.

Ale také tentokrát jsme měli štěstí v neštěstí. Byl ještě čas k tomu, abychom se mohli přihlásit na brněnské trhy spotřebního zboží (konaly každý rok v červnu) s možností přímého prodeje. Pečlivě jsme se na ně připravili - Věra Šimonová rychle vymodelovala figurky brněnského draka (byla to potvora, která měla na zádech nápis BRNO) a Lochneské příšery -, i když jsme v Brně neočekávali obdobný efekt jako loňského roku v ZOO. Už proto ne, že náš stánek byl umístěn mezi zbožím, které na rozdíl od figurek vypadalo docela obvykle a seriózně. A přece se prodejní úspěch opakoval: náš pult byl neustále obležen hloučkem diváků. Nedůvěřivě se dívali na podivný sortiment na pultě a s jakýmsi cudným ostychem poslouchali jarmareční nehoráznosti, kterými jsem ten špektákl doprovázel. Figurek, hlavně ležáků, se prodalo hodně.

Trh spotřebního zboží trval bohužel jen čtrnáct dní. I tak museli v Merkurii přiznat, že pro nás znamenal úspěch, to jsme poznali podle toho, že jsme od nich měli čtrnáct dní pokoj. Ale rozhodli jsme se, že úspěch podpoříme dalším dobrým obchodním výsledkem a pořádně jsme se připravili na následující kontrakty. Měli jsme sortiment rozšířený o Lochneskou příšeru a o druhou obludu, které jsme vymazali ze zad nápis Brno (brněnský drak) a nazvali ji poeticky drak Kalužník. Na kontrakty, které se tentokrát konaly v Příbrami, jel s Tondou Vágnerem ještě Honza Nedvěd a já. Snad proto, že jsem tu viděl kontrakty poprvé, znamenaly pro mne mocný zážitek. Dost dlouho předtím jsme se nesměli účastnit vážnějšího jednání jako jeho rovnoprávní účastníci a ještě k tomu mezi tolika lidmi!

Už začátek byl pozoruhodný. Přijeli jsme o den dříve, protože ze všeho nejdůležitější bylo zúčastnit se večírku s krajskými sortimentářkami Sdruženého maloobchodu, a tak zajistit úspěch obchodního jednání, které se konalo následujícího dne. Když jsme přišli do příbramského kulturního domu, nechtěl jsem věřit svým očím, jeho hlavní sál byl plný mladých děvčat, plných života. "Odkud jsou ty hezké holky?" zeptal se Honza paní Ludvíkové, nyní již opět úslužné, "to jsou samé vdovy," odpověděla. Stručně nám také vysvětlila původ tohoto zvláštního nakupení mladých žen. Do zdejších uranových dolů přicházeli mladí muži z celé republiky, lákala je vidina velkých příjmů a množství privilegií. Pokud slyšeli varování, že za několik let umřou, nepropadali panice, protože takovým věcem lidi neradi věří a když jsou mladí, tak dvojnásob neradi. Měli hodně peněz a rychle se ženili. Nu a po pár letech prý po těch havířích zůstávaly mladé a poměrně bohaté vdovy. Jak prostý byl v těch letech život - a smrt ...

Příbramské kontrakty se mimořádně vydařily. Doslechli jsme se sice na nich, že prý v budoucnosti nebude dovoleno družstvům a komunálům účastnit se kontraktačních jednání, ale nic nenasvědčovalo aktuálnosti takových zákazů. Rozhodně ne objednávky, které se nám na kontraktech podařilo uzavřít. Nejenže byly více než slušné, ale pokrývaly také velkou část území republiky i - našeho sortimentu. S jistým uspokojením jsme se vraceli do Hostivic, do "svého" komunálu ...

(Pokračování)

E.M.