ARCHIV

"otevřeno"

Václav Klaus odpouštějící

Náš exprezident i současná hlava tohoto státu mají na úplném počátku svého funkčního období určité věci společné. Toto zjištění by je sice netěšilo, ale je to tak. Kupříkladu vztah ke komunistům; ještě dříve než byli zvoleni do nejvyšší státní funkce, byl vztah Václava Havla i Václava Klause negativní. Nicméně nouze naučila Dalibora housti a oba se stali prezidenty s podporou komunistických poslanců. Dalším aktuálním příkladem je vztah k psychice občana - voliče. Pamatuji se na dlouhé debaty v Občanském fóru bezprostředně po převratu o tom, jak je třeba vytvořit dokonalé veřejné divadlo (tehdy šlo hlavně o pouliční demonstrace). Václava Havla tato záležitost veřejné dramatičnosti, děje i kulis velice zajímala. Chápu, že působení na veřejnosti bylo tehdy neobyčejně důležité; ostatně kus teatrálnosti je v působení politika vždycky. Jde jen o to kdy, jak a zda divadelnost není v rozporu s věcností.

Není divu, že oba prezidenti se vymezují vůči svému předchůdci s pomocí "divadelních" prvků. V tomto směru měl Václav Havel snadnou pozici, protože vymezení proti komunistickému předchůdci se dělo za převratu víceméně automaticky a tato od přirozenosti velmi divadelní podívaná byla jednou z věcí, která přinesla Václavu Havlovi značnou popularitu. Havel si na tuto automatičnost zvykl a domníval se, že bude působit neustále. Působila, a to silně, jenomže pouze v zahraničí. Václav Havel v posledních letech svého působení považoval za nutné dramatizovat své zahraniční projevy a doma jeho popularita klesala - jistě hlavně proto, že dával najevo nezájem o prostého občana..

Václav Klaus se od prvopočátku zaměřil na vymezování proti svému předchůdci s použitím divadelního klimatu i dramatického působení. To se projevuje i v zdánlivých maličkostech: je pozván na schůzi vlády, ale řekne, že tak pozdě (v 22 hod.) na schůzi vlády nepůjde. Vznikne divadelní napětí, umocněné neobratným Špidlou, který posléze přicupitá na Hrad jako poslušný žák. Takových "maličkostí" je řada.

Pokud jde o milosti, od počátku bylo zřejmé, že o maličkosti nejde. Od počátku dával Václav Klaus najevo, že se proti svému předchůdci chce právě v této oblasti zásadně vymezit. Jak známo, vzbuzovalo za Havlova prezidentování snad vůbec největší odpor jeho udělování milostí. Vzhledem k situaci postkomunistické společnosti, v níž rostla kriminalita, jich bylo opravdu asi více, než bylo zapotřebí. To však nelze prokázat. Zato lze prokázat, že mezi těmi, kterým prezident Havel udělil milost, byli jeho známí či sympatizanti (Chadimová, Odložil-Čáslavská). Václav Klaus řekl, že bude udělovat milostí málo (to tedy znamená podstatně méně než Václav Havel) a dal najevo, že si celou tuto věc musí pořádně rozmyslet, protože jeho úkolem je udělovat milosti seriózně.

Rozmýšlel se tři čtvrtě roku a když nyní udělil pět prvních milostí, vzbudilo to patřičný efekt a dojem (že z některých stran se ozývá kritika, to jen výsledný dojem umocňuje). Lze říci, že co se týče působení na veřejnost, se Václavovi Klausovi jeho počátek udělování milostí zdařil

Jsou lidé, kteří se domnívají, že udělování milostí je monarchistický přežitek a že do právního demokratické státu nepatří. O tom by bylo možno dlouze diskutovat, snad ale v této souvislosti stačí vyjádřit jiný názor. A to, že tento monarchistický přežitek je užitečný i pro republiku . Především tím, že umožňuje vzít v potaz okolnosti, které strohá řeč zákona při vší dobré vůli legislativců nezná.

Samozřejmě, k tomu, aby se z udílení milostí stala součást prezidentské divadelní dramaturgie, by jistě prezidentovy milosti sloužit neměly.

E.M.