ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

Komunální dobrodružství (4) - PRVNÍ PŮLROK V MERKURII V Hostivicích

V prvních třech dílech tohoto vyprávění se mohl čtenář dozvědět, jak v nouzi nejvyšší, to znamená na počátcích normalizace, jsme v družstvu Universal založili středisko pro výrobu zvířecích figurek z PVC. Bohužel, podmínky v družstvu takové výrobě nepřály a my (Doležal, Nedvěd, Štindl a já) jsme se rozhlíželi po jiné instituci, která by naše středisko přijala. Posléze jsme ji našli v hostivickém komunále.

Hostivice se staly na tři roky středem našeho světa. Bydleli jsme v Praze, a v Praze jsme také měli své pracoviště. Hostivice však byly naším hlavním městem, domovem i vyhnanstvím. Každý z nás musel aspoň dvakrát třikrát týdně projít cestou od hostivického nádraží do středu městečka. Ulice tu klesala mezi malými domky a kolem vojenského skladu ke křižovatce se silnicí z Prahy do Karlových Varů. Odsud se otvíral pohled na starý patrový statek s novou omítkou a velkým hrdým nápisem "Merkuria". To byl náš podnik, komunál neboli podnik místního hospodářství. Uprostřed velkého dvora stály fekální vozy, dodávková auta instalatérů a zedníků, žebříky, někdy také buldozer, asfaltérský vůz a taxíky.

Kousek dál po hlavní silnici směrem na Karlovy Vary byl jakýsi volný prostor (náměstí?), který ztratil svou původní identitu a už nenabyl nové. U silnice stál další, podstatně menší statek, druhé centrum komunálu. Tam byly další sklady a my jsme si tam po čase zřídili expedici hotových výrobků a finalizační dílnu. Z další strany návsi chátralo cosi, co bývalo malým a kdysi úhledným zámkem, naproti pak stály výstavné předválečné budovy pošty, spořitelny a Národního výboru. Na druhé straně silnice bylo společenské centrum Hostivic hotel U vinného hroznu s dobrým pivem a se specialitou Hostivický řízek.,

Hostivice nám připadaly mimořádné, a to hlavně kvalitou svých "elit". Na příkladu osobností vedoucích funkcionářů Merkurie jsme měli příležitost posoudit jejich neopakovatelný reprezentativní vzorek. Řekneme-li, že to nebyla žádná sláva, neublížíme jim. Nebudeme přece popírat, že každý nebo každá z nich měl kromě horších i lepší vlastnosti.

Tak ředitel Špaček byl v době reforem na jaře 1968 jedním z těch představitelů komunálních podniků z městeček u Prahy, kteří prolomili monopol a prosadili, že jejich podniky směly provozovat taxislužbu na území hlavního města. Byla to ve skutečnosti auta soukromá, jejichž majitelům komunál za určitou část fakturace poskytl taxikářskou licenci. To bylo obecně prospěšné a pro Merkurii výnosné. Jenže Špaček své čestné místo v historii Merkurie pokazil tím, že v nastalém politickém a hospodářském uvolnění popustil uzdu své vlastnosti nejvýraznější - kramářství. Během dvou let zřídil několik pokoutních výrob, při kterých se až na jedinou výjimku nechal obalamutit. Nejvíc naletěl paní Bartákové, která mu namluvila, že je odbornicí na výrobu paruk; Špaček zřídil středisko paruk a zařídil, že komunál jí osobně koupil Tatru 603. Paní Bartáková za to zahrnula komunál spoustou špatných, stoprocentně neprodejných paruk, které byly ve skladu ještě v době, kdy my jsme z Merkurie odcházeli. V té době také ještě skomíralo přinejmenším stejně nevydařené dílo ředitele Špačka, středisko eloxovaných ozdob. Celý podnik byl jako jeden muž proti těmto výstřelkům svého řecitele.

Když jsme překročili práh hostivického komunálu, zjistili jsme s hrůzou, že také středisko figurek se stalo součástí Merkurie jen přes jednomyslný odpor jejích pracovníků. Spočetli jsme si brzy, že jsme už šestým tahem jejího ředitele v rozšiřování Merkurie, přičemž z oněch pěti předchozích znamenaly tři totální debakl. Pravděpodobně si ředitel od nás mnoho sliboval, možná nějaký výrobně odbytový zázrak. Jenomže jak pracovníci vedení Merkurie, tak prakticky všichni její zaměstnanci nás pokládali za jeho další dobrodružství, a když už byla naše výroba proti jejich vůli zavedena, mnozí z nich byli ochotni i pořádně švindlovat, jen aby se poznalo, jak je pro komunál nevýhodná. Už to samo o sobě byl dostatečný důvod, abychom se snažili mít s Merkurií a s jejím personálem co nejméně společného. Právem jsme pospíchali, abychom si jakožto zvláštní středisko rychle vybudovali autonomii; ta se ovšem v komunále nikomu nelíbila a přispívala k mnoha našim konfliktům s vedením podniku.

V čele odporu proti středisku figurek nestál nikdo méně významný než výrobní náměstek. Náměstek Smrž byl původně ředitelem komunálu v sousedním Hlouňově, když však postupující centralizace vedla ke sloučení hlouňovského a hostivického komunálu, musel se spokojit s místem pouhého náměstka. Nikdy to Čápovi nezapomněl a neustále představoval silný opoziční prvek. Byl malý, podsaditý (když Věra Šimonová vymodelovala figurku vodníka, všichni si mysleli, že ji udělala podle něho) a doma prý byl dokonale pod pantoflem. V Merkurii si to vynahrazoval neustálým řvaním a ječením na podřízené - zdálo se, jako by nic jiného neuměl a pravděpodobně to tak opravdu bylo.

V období, kdy jsme do Merkurie převáděli výrobu, Honza Nedvěd zašel za výrobním náměstkem, aby vyzkoumal jeho představy o tom, jak se naše středisko v Merkurii uplatní a jakým způsobem je bude on, výrobní náměstek řídit. Byl velice překvapen, když mu Smrž dal bez jakýchkoliv okolků najevo, že se s ním nebude o ničem bavit, a jednoduše ho vyhodil. Zdálo se, že na něj nelze nijak vyzrát; jednou jsem si na naši obranu přinesl Zákoník práce, ale nepochodil jsem. "Na mě nebudete chodit se zákonem!" křičel Smrž a bouchal pěstí do stolu. Ve skutečnosti byl přece jen méně zmužilý, než jak by to bývalo odpovídalo decibelům, které se kolem něho šířily.

Až do konce naší činnosti v Merkurii se ovšem díval na naše středisko jako na soukromý podnik ředitele Špačka a podle toho odměřoval neobyčejnou dávku arogance, s kterou se k nám choval. Museli jsme, neradi, vzít na vědomí, že to pracovnicím správy (byl to ráj pro feministky, muži tu byli výjimkou) nebylo přespříliš proti mysli. Správa k nám zaujímala zvláštní, ostentativní odstup, což bylo hned na počátku, při budování střediska, velmi nepříjemné.

Jak již víme, Vágner nastoupil do Merkurie v říjnu a sháněl pro vznikající středisko figurek objednávky. Když jsme nastoupili my ostatní (v prosinci 1970), předčily již objednávky všechna očekávání. Do počátku roku 1971 - jistě také proto, že v komunále měli koncem roku jiné starosti a Špačkovi jsme zatím nevadili - se podařilo zřídit středisko 25/1 výroby figurek z licí pasty PVC. Dodnes považuji za slušný úspěch to, že se na počátku normalizace podařilo vytvořit naši skupinu, která oficiálně i fakticky byla vedením střediska. Nově tato skupina zahrnovala Karla Štindla, který nám pomáhal už v době družstva Universum a v listopadu dal výpověď na filozofické fakultě, dále Jindřicha Vávru a velmi překvapivě i Maitu Arnautovou, naši spolužačku z univerzity, která musela odejít z filologického ústavu ČSAV. V této skupině tedy byli:

Jan Nedvěd, vedoucí výrobního úseku a střediskové dopravy, rovněž odborový funkcionář

Bohumil Doležal, vedoucí vývoje pasty, forem a výrobních technologií, později člen ZV ROH za figurky

Karel Štindl, vedoucí skladu a expedice hotových výrobků, zástupce vedoucího střediska a spolu s ním po Tondově odchodu odbytář

onda Vágner, vedoucí odbytu až do náhlého odchodu na podzim roku 1971

Jaroslav Šimon, vedoucí zásobování materiálem a surovinami až do svého odchodu na ONV Praha-Západ koncem roku 1971

Jindřich Vávra, vedoucí výroby forem a po Jardově odchodu vedoucí MTZ

Maita Arnautová řídila společně s Nedvědem výrobu a dopravu

Posléze já jako vedoucí střediska. Po Tondově nuceném odchodu jsem převzal spolu s Karlem Štindlem odbyt.

V Hostivicích se vše muselo rychle nějak obstarat, zařídit, vymyslet. Láce výroby (od začátku do konce se musela obejít bez jediné koruny investic) byla vykoupena její složitou "manufakturní" strukturou:

I. Výroba

a) sklad materiálu a výroba pasty

b) výroba forem

c) lití figurek (dom. pracovnice)

d) mezisklad polotovaru

e) finalizace (částečně domácí pracovnice) f) sklad hotových výrobků

g) expedice

II. Správa a služby výrobě

vývoj

doprava

administrativa (evidence surovin, pasty, forem; kalkulace)

odbyt a zásobování

Původně, v Universalu jsme neměli ani náznak toho, čemu se říká provozovna, dílna nebo sklad. Když jsme nastoupili do Merkurie, museli jsme postupně získat místnosti a zorganizovat výrobu podle výše uvedeného schématu. Zpočátku jsme pracovali vysloveně na koleně a nebylo ani pomyšlení, že bychom mohli vyřizovat objednávky včas. Jenomže správa to od nás požadovala.

Museli jsme tedy velmi rychle zařídit, co se jen dalo. Komunál vzal na vědomí, že máme v stáčírně smíchovského pivovaru pronajatý košířský ateliér Věry Šimonové. V jeho dvou místnostech jsme rozbili svůj hlavní stan: administrativní středisko, výrobu forem a vývoj. Jindřich tu co nejrychleji vyráběl stále nové formy, protože na počtu forem závisely rychlost a objem výroby. Ale domácích pracovnic přibývalo a sortiment se stále rozšiřoval a on sám nemohl rostoucí nával práce zvládnout. Bohumila nutila dosud velmi nízká kvalita našich výrobků k tomu, aby se v košířském ateliéru velmi intenzívně věnoval vývoji, a my všichni jsme se odsud snažili organizovat výrobu. Oblast obcí, v nichž jsme získávali domácí pracovnice, jsme posunuli co nejvíc k Hostivicím a co nejrychleji jsme vytvářeli samostatnou dopravu. V roce 1971 totiž ještě směl komunál přijímat domácí pracovnice a naše středisko smělo zaměstnávat soukromé taxikáře, pracující pro některý z komunálních podniků. Volnost v přijímání pracovních sil se rychle zhoršovala, a právě tak nemohlo být pochyb o tom, že soukromým taxikářům brzo odzvoní. Nicméně až do konce našeho podnikání jsme s domácími pracovnicemi i s dopravou vystačili.

Taxikáři přepravovali suroviny, vyrobenou pastu, figurky od lití k finalizaci a do skladu, vozili nás k odbytovým cestám. Většinou vlastnili malé skříňové dodávky, a to ve stavu vzbuzujícím pohoršení; až na naprosté výjimky na ně také nebylo spolehnutí. Tak technický stav Chlapíčkova vozidla dosáhl takového stupně, že Chlapíček (říkali jsme mu tak, protože byl mrňavý) posléze jezdil s neustále vypadlou řadicí pákou, kterou měl pro jistotu v přihrádce palubní desky. Když chtěl přeřadit, vyndal ji a po přeřazení opět strčil do přihrádky.

Jednou se Chlapíčkovi jeho ledabylost a lhostejnost málem nevyplatily. Počátkem léta 1972 odmítl Smržův příkaz zúčastnit se přes sobotu a neděli za Merkurii mírových slavností v Houštce. Nebylo to od něho nejchytřejší, ale právo na odmítnutí "příkazu" měl, nebyl zaměstnancem Merkurie, nýbrž jezdil pro nás na fakturu, a to bez písemné smlouvy. Smrž však odpověděl, že tuto neposlušnost je třeba projednat a vyřídit ještě na jiných místech a že okamžitě musíme přestat zadávat Chlapíčkovi práci. My jsme Chlapíčkovi napsali pro Smrže dopis, který vysvětloval, jaké neodkladné okolnosti stály v cestě jeho účasti na mírové slavnosti, a zdůrazňoval jeho snahu dobře plnit všechny svěřené pracovní úkoly. Ale Smrž nelenil a učinil další krok. Prohlásil, že z naší strany jde o sabotáž mírové slavnosti a on že bude hnát celou věc do všech důsledků. Naštěstí nehnal; vzhledem k naší minulosti by to bylo pro nás hodně nebezpečné ...

S taxikáři jsme si užili habaděj legrace. Ta se ovšem většinou blížila černému humoru. Zažili jsme nejrůznější nehody, několikrát se stalo, že mezi obcemi okresu Praha - Sever některý z vozů začal hořet, což většinou jejich řidiče - na rozdíl od nás - nedokázalo vyvést z míry. Brzy se také ukázalo, že velkou překážkou pro tato vozidla jsou závory: jednou jsme všichni jeli s Rosťou Černým gratulovat Věře Šimonové k narozeninám a jeho vozu přestal fungovat motor právě mezi závorami. Rosťa se pokoušel vůz nastartovat, ale nešlo mu to a mezitím závory spadly. Vypadalo to, že přijdeme v nejhorším případě o život, v nejlepším o Rosťovo auto. Hnáni pudem sebezáchovy vyběhli jsme z auta, já jsem zapomněl, že mám v ruce velkou kytici a držel jsem nad hlavou závoru, zatímco kamarádi protlačili auto do bezpečí. To ještě nic nebylo proti příhodě v Středoklukách, kde Chlapíčka, jeho vůz a mne zaskočil nechráněný přejezd. Blížili jsme se k němu, právě když začala blikat červená, Chlapíček začal brzdit - nic, brzdil dál - opět nic, a tak to pokračovalo. I když jsem netušil, že autu "došla" brzdová kapalina, chápal jsem, že se blíží další smrtelná příhoda a cítil jsem, jak mi běhá mráz po zádech. Zvláštní je, že ani mně, ani Chlapíčka nenapadlo z auta vyskočit, a přestože jeho popelnice jela přes koleje krokem, nějak jsme věřili v její neexistující schopnosti. Asi dva tři metry za kolejemi se vítězoslavně zastavila. - Naši taxikáři zřejmě tušili, že se blíží konec milostivého léta, a nebyli ochotni investovat do vozidel ani groš.

(Pokračování)

E.M.